1
Ptáci houslí, růže září
a ty bloudíš s bledou tváří;
hochu můj.
Tvůj duch kouzlí přelud kraje,
v kterém modré světlo zraje,
hochu můj.
Svět kol tebe v mlze mizí,
a ty vidíš cíl jen ryzí:
domov svůj!
2
Noc, v níž jsem se narodil,
měsíc postříbřil.
Procitnuvší zrak můj zřel,
jak v síň oknem pohlížel.
Od té chvíle neuhas’
v mých očích jeho jas.
3
Tiše!
Jakás píseň snivá,
zádumčivě lítostivá
jako jarní, choré housle
srdce touhou rozechvívá.
15
Toužím z okna:
Měsíc zpívá.
4
Večer vždy se z hloubky zvedá,
spát mi nedá
valné moře živých stonů,
v kterém tonu,
bez vůle a moci
unášen jsa nocí
v dálné kraje.
5
Moře mne vzbudilo
vlnobitím,
(procit’ jsem ze sna
anebo spím?)
u nohou mých v tmě
laškují vlny
s utopeným..utopeným...
..Teď...Teď trpně ležím,
cítím se mdlým:
procit’ jsem ze sna
anebo spím?
16
6
Svět kdes v dálce ztich’..ztich’...
Pluji v oblacích
modrých, měsíčných..měsíčných...
VtomV tom čarovně se noří
z temnot půlnočních
sbor spících, vzdušných zjevů
tváří neznámých.
A skvoucí cizí města
budov průsvitných
zřím v blankyt růst, se tyčit
ve svých viděních..viděních...
Jen zdáli slyšet zníti
občas do ticha,
jak cosi velikého
v temnu zavzdychá..zavzdychá...
7
Velebný klid..klid...
Venku zrá měsíční svit..svit...
Vítám tě, poutníče bledý!
V jizbu mží měsíční svit..svit...
Vidím se v palmovém háji,
hlava má v dlaních se tají.
Přísvity sklouzají k tváři,
17
na ruce, na prsa září
s mateřskou něhou a láskou;
v jizbu mží měsíční svit..svit...
Zatím co celuje tiše
paprsků kmit
povadlou hlavu,
na okně duše má jiskří
v blankytném hávu,
rozpíná peruti k letu
do spánku světů.
8
Mne měsíc zpíjí jako opium..opium...
V mdlé jeho záři oddávám se snům.
Jsou jako ženy krásné,
jsou jako stříbro jasné,
že v nich smysly tají,
rozplývají, plají
v nevýslovné slasti –
Však vždy v probuzení
vše se hroutí, mění,
v nitru smutek, tíha v skráních,
šedo vůkol
v okamžení.
18
9
Můj pokoj –
Měsíc v okně hraje.
Myslí blouzní modré háje.
Řeky se smějí,
bludičky v reji..reji...
V mých očích ptáci zpívají..zpívají...
Sním: Vzduchem bloudí, lítají,
třpytí se, skvějí..skvějí...
Mé spící ruce tonou v tmách
v noci klávesách
a pějí.
10
Vůkol tisíc drobných houslí..houslí...
Nezřím jich. Je slyším jen.
Zpité smysly mé se chvějí:
Zvuky znějí, odcházejí
stropem ven..ven...
V přivřených mých očích jiskří
měsíc jako sen.
11
V měsíčné noci se probudím
v loži svém:
v závoji kouzelném!
19
Udiven vůkol zřím.
Co se to stalo? Kde to jsem?
Schyluji hlavu s úsměvem:
Jsem ve své říši..říši...
12
Co mne svádí někdy v noci
zvláštní mocí v říši noci?
Myšlenky mé, děti smavé,
u vrat slídí nedočkavé,
skulinou zřít chtějí,
jásají, se smějí:
jak vše plaje
v háji, hraje,
svítí kvítí,
voní, zvoní..zvoní...
cink cink
cinkilink.
13
Zrádný hlas na vrších zpívá:
Daleko, daleko svět,
přijď ke mně zpět..zpět...
Klamem je měsíční svit,
přestaň již snít..snít...
20
Procitni z pavučin snů,
zakletých dnů..dnů...
S úsměvem štěstí
vznáším se v měsíčném světle..světle...
14
Mne někdy jímá pocit lehkosti,
jak bych se vznášel kdesi nad světem..světem...
Tu lidské zjevy v mhách se rozplývají.
I život zdá se býti modrým snem.
Jen z hloubi jakýs’ nápěv roztoužený
mne doprovází hvězdným prostorem..prostorem...
Vše pozemské je rázem zapomněno
v chvil vznášení se vzruchu blaženém..blaženém...
15
V mém kraji měsíc nezapadá,
květ noci v sadech neuvadá,
a ptáci, již mne oblétají,
hlas kvilný jako flétna mají.
A spící lidé vlídní, tiší
mne navštěvují v luzné říši;
v snu letmo tisknou horkou dlaň
a vavřínem mi věnčí skráň.
21
Jen občas hukot slyšet sem
z drah hvězdných, kde se valí zem’..zem’...
16
Dvě komety prchaly noční tmou
vysoko nade mnou.
Ta první mřela, ta druhá pěla,
stříbrným blahem se skvěla.
Zapadly kdesi
za vrchy, lesy;
jen zpěv výšin v duši mi zbyl.
17
Na křižovatce v dáli dům,
stvořený k snům,
k rození dum.
Mne cizokrajný svádí klam
v ta místa tam
k dřímotám.
Je všechno tady zářný sen,
i já jsem zdání jen,
v dny modré ponořen.
22
A každý, koho klam sem sved’,
ten nepřišel pak zpět
již nikdy v svět.
18
V života mého závěji
dva bledé stíny kráčejí.
Stín milenčin a matky mé,
tak vzdálené, tak vzdálené..vzdálené...
V mých očích hvězdný safír vzplál,
mně zapomenout lidské dal,
vše skutečné v sen roztavil,
sled minulosti v mysli smyl..smyl...
Dva zjevy bloudí žitím mým,
tvář skrytu šlářem tajemným.
Jak nevystihle luzný sen,
jenž zůstal touhou, nesplněn.
19
Má matko bolestná!
Andělé ctnosti v oblacích pějí.
Trnitý věnec zklamání vinou
kolem tvých skrání;
23
sny a mé touhy pokorně klečí,
vzývají tě.
V klíně tvém sedím,
spící dítě,
modrý svět drže v své dlani.
20
Já mnohokrát se umřít zřel
a na pohřeb sám sobě šel.
Však vždy jsem zase z mrtvých vstal
a nový život započal
plný tuch a smělých snů
tvůrčích dnů.
21
Mé žití bylo spánku hrou,
snem, v kterém Spící k cíli jdou
měsíčnou branou modravou:
V snu chtíti sebe pochopit,
se v propast nitra ponořit,
svým dílem se kdys opojit.
Mne očaroval zářný cíl;
vím dnes, že Osud můj v něm byl,
jímž jsem se znova narodil.
24
22
Měsíc, hudba, sen,
těm třem můj život zasvěcen:
v nich zhléd’ jsem sebe, ztratil svět,
nevrátil se zpět.
23
Teď vše je modrá píseň jen,
nevýslovný vzdušný sen,
v němž se shlíží můj duch světlý
jako mořem zrcadlen.
24
Mým světem měsíc, hudba, snění,
v nich život můj se rozplývá,
v nich je má smrt, mé narození
i srdce cesta blouznivá.
A slavné ticho do snů splývá,
v mých očích hárá cizí svit,
jas modrý nápěv trpký zpívá:
nic nevidět, nic necítit!..necítit!...
25
Tisíc polnic v nebi výská,
tisíc ohňů z hlubin tryská,
tisíc nových světel blýská –
25
V pocitu se blaha zvedám,
blížence si v šíru hledám,
Usmívám se: marně hledám?..hledám?...
26
Pocit hudby, pocit měsíce
bludný život můj mne neopustí,
v těch mé snění, touhy, boly ústí,
záříce a pějíce..pějíce...
Neklidnou mou hlavu obtékají,
kol ní věčná slova lásky šumí,
v nichž mé lidské bolesti se tlumí
a vše světlým snem je, hvězdnou bájí.
27
Vše, co jsem prožil, bylo modré snění:
má láska, záští, chtění, utrpení,
mé krve, mého mozku vzruch a vření.
A zas mne jímá v náruč dávné spaní,
jen po mé pravé vlasti žhavé ždání,
obrodné v sobě samém přemítání.
Zas jeví se mi světy jako snové,
a v mozku mém se křísí plány nové:
mí nejkrásnější, nejmodřejší dnové.
26
28
Teď můj duch může směle odpočinout,
s mým vykonaným dílem v jedno splynout,
neb co jsem v mládí viděl v květnu snění,
došlo vyplnění,
a skvoucí pravda z pochyb tmy mně vzešla,
že cestou, kudy kdys má noha přešla,
jsem musil kráčet, musím dále jíti,
a co se dělo, musilo se díti,
by můj duch posléz nade mnou se vztyčil
a božské hlásal, v hmotném zářně klíčil.
27