PÍSEŇ NYMF

PÍSEŇ NYMF
Z PRSTENU NIBELUNKOVA
Podmračně venku je, podzimně, sychravě. Ponuré myšlenky rojí se ve hlavě..hlavě... Nad knihou zasněný naslouchám do šera, zpívá kdos ve vile na klavír zvečera: píseň tak blouznivou, snivou a touživou, vášnivou, vznícenou, ztichlou zas, truchlivou, odlesk jak báchorky, šumot jak bájných řek, bájných řek svůdných nymf, tajných řek pohádek. *
Vlny jdou, stoupají, hučí, se houpají, stříbrný měsíc noc rozžehla nad háji, podivná píseň se roztéká zdaleka, neznámá, úchvatná, živelná, odvěká, sborem a v sólu zas, nahlas a tlumená, jakoby v člověku, zase jej vzdálená, jak věčnost vzdálená, blízká již v zrození, naslouchám ztrnulý v souzvuků zmámení..zmámení... Nymfy z vod noří se, plovou a zpívají, vlny jdou, stoupají, hučí, se houpají, píseň plá, vznáší se, klesá a heleká, stromy jí vzdychají, ozvěnou v skalách lká, svůdná jak milenka, opojná nad mok rév, v očích žár vzněcuje, rozvíří k varu krev. 32 Z podsvětí hvozdu, slyš! rohu zní zadutí jako by vylétli vichrové vzedmutí. Ve skalách polétá, zakvílí v pralese, ještě kdes v dálavě ozvěnou třese se, zaniká pozvolna, ztraceně zhasíná výkřikem znavené touhy, jež usíná. Nymfy se vzdalují, ve vlnách prchají, o zrádném prstenu píseň zlou zpívají: o kletbě, která jej provází od věků, o kletbě osudu, souzené člověku, který chce božské, chce silný a skvoucí být, věčnem a velkostí, krásou se k smrti zpít. *
Sluneční šípy žhou na vlnách řek, s vítězným mečem jde čacký snů rek k splnění osudu, za cílem svým, za čárné zahrady voláním. Zpívá tam, svádí tam zázračný pták líbezně, tichounce, omamně tak – hýčká jej v přeludnost, v dráždivý sen o přízni bohyně, o lásce žen, o křídel rozpětí, síle a všem, co bylo zrozeno, zakleto v něm..něm... 33 Zdaleka přilétá zpěv strážných víl. V skalách se rozléhá pláč jejich, kvil nad marně dávanou výstrahou jich, která jen sklidila nevděku smích; o zrádném prstenu zpívají, zlém, kletbou jenž odvěkou, neměnnou všem, k prstenu tomu kdo připnuti jsou vyšší čís’ vůlí a osudu hrou..hrou... *
Opět je sirá noc, temnota jen..jen... Vlny se valí jak děsivý sen, vlny se vzpínají, nymfy, slyš, zpívají, píseň jak bouřlivák vznáší se nad kraji. Strmí hrad přeludů ze zlobných vln, do proudu řítí se plamenů pln, mrtvý rek na márách spočívá v tmách, v hlubokých temnotách, v bezedných mhách, zahlcen, rozdrcen bludným svým snem, odvěkým osudem, neměnným všem, připnut jenž k prstenu, připnut, s ním spiat, toužiti po božském, lidským být jat! *
34 Tiše v tmě umírá klavíru blouznění..blouznění... Pomalu vracím se, vzbouzím se ze snění; zamlkle, ticho a mrtvo je dokola..dokola... Přede mnou na stole svíce jen plápolá. 35
Jednou za věk procítám v člověku, zpívám: Tajemství přeměny bytí, měsíčné žití..žití... *
V prostorách vesmíru těkám od věků do věků [36]