SVĚT HOŘÍ
Válko,
světová válko,
neklnu tobě.
Bolestná obrodo lidstva, nejmladší potopo světa,
vichřice, očekávaná v nějakém otřasném tvaru,
příšero války,
s počátku zatracovaná lidstvem, však chápaná pozděj’,
neboť jsi podobna bouři, na zem’ jež za léta přišla,
aby vše novým a svěžím rozkvětem vzplanulo v žití.
Ozvěno přerodných bojů,
zemí jež tolikrát přešly,
poznovu očisti lidstvo,
poznovu přerozuj, spaluj
vše, co je slabé a chabé,
vše, co je nečinné, choré
myť jen a kácej, živelná bouři!
V spálenišť dýmu a v pachu prolité vznícené krve
hrdinů padlých,
obětí nového věku,
vzrůstá jak v pralesu hustém, kmeny kde zvráceny tlejí,
z kterých vždy nové zas stromy vzrůstají svěže,
zaniklých staletí dorost světlejší, způsobilejší
k chápání míru.
81
Vděčen jsem, že jsem se dožil tebe, ó, světová válko,
současník přerodu lidstva,
významných dějů,
které vždy za jistou dobu
zmítají zemí.
V temno tvých hlubin se dívám, v jasno tvých výšek
se dívám,
světe, můj kvetoucí světe,
má lásko;
stranou tvých zdánlivých zmatků,
které vždy prožíváš znova,
osnuji budoucí mytus budoucích lidí.
Spatřuji duchovým zrakem přílivy příštích svých bratří,
spějících k jednotě světlé, k sbratření národů země,
kteří zří v duchovním žití bez mezí společnou oblast,
v níž je vše láskou i smírem, bez konce, počátku, činem,
kolbištěm nejvznešenějších bojů, jichž metou je věčnost.
Záplava úporných bojů,
překážky, hroby
dělí nás od tebe ještě, vzdálený, jasnější světe,
útvare nový
nového věku i lidstva.
Jako teď badatel pilný nalézá v útrobách země
památky přerodů krutých, jichž byla země kdys’ svědkem
v období záhubných potop,
82
učenec budoucí doby nalezne jedenkrát také
ostatky vražedných bojů, lidstvo jež svádělo spolu,
památky tvrdého věku, člověk kdy železem mluvil,
kulemi, třaskavinami, kterými předstíral moc svou.
Zamyšlen nad těmi zbytky odešlých podivných dějů,
po dlouhém badání sezná, že byly zápasy nutny,
aby se posléze člověk našel v své podstatě ryzí,
poznal, že jediné duchem vítězí tvorstvo, ne hmotou.
Ty, jenž jsi podoben moru, šíleně zuříš,
urputný světový boji, úděsný v škrabošce zkázy
s věžemi krvavých mrtvol, s pouštěmi zničených krajin,
s troskami obydlí lidských,
poučný, pobádající
v sféře však ducha,
který vždy stokrát víc tvoří, nežli snad zhubila hmota –
staniž se úrodnou prstí
vývoje možností příštích lepšího světa.
Uprostřed potopy hrůzné
krve a ohně a pláče,
do dálky zšeřené spouštím sirou svou archu,
v které mám ukrytu víru nezdolnou v lidstvo a v pokrok,
abych moh’ po rudých deštích, které se na zemi snesly,
zoufalstvím, bídou a smutkem
topíce všechno,
při prvním zátřpytu slunce všemocné duchové říše
83
vypustit s větévkou míru operutěného posla,
s pozdravem nadějí nových v nové a jasnější žití.
Z planoucích obětí zmaru,
válčící světe,
z dýmu tvých spálenišť, z trosek,
z výpachů nesčetných mrtvol
vzlétá, jak z popela svého vítězně radostný fénix,
období nové,
duchový Herkules vstává, aby svět objal svou paží
v rozmachu všelidské lásky, zemi jež nahradit musí
bolest a ztráty a hrůzy,
aby svět k hrudi své přimkl jako květ vesmíru čárný,
dones’ jej v nadšení zbožném ke trůnu zářnému bohů,
Vesmíru zákonných strážců!
84