PODMOŘSKÝ ČLUN
Úchvatně, mocně se vlní planina moře,
volnosti odvěký obraz svobody trvalé, ryzí,
východ tam v rubínech tryská na zlatém jevišti nebes,
západ v něm zrcadlí požár krvavých polibků slunce,
blesky jej nemohou spoutat,
bouře jej nemohou zmoci,
stále týž Oceán, stále.
Hrdý jak v počátku světa,
dobroděj životodárný,
obživu člověku skýtá,
plavidla na bedrech nosí
od jedné pevniny k druhé;
mořskými proudy zem’ hřeje od točny k točně,
bouřemi, smrštěmi hubí zárodky zhoubné,
v záhadných hlubinách hlídá poklady podivných věcí,
odvážným norcům jež vydá.
Nemohli hrdosti zmoci,
nemohli volnosti zmoci,
nemohli bratrství zmoci,
kterým lneš k zemi,
nikdy tě nesvedli k piklům, do mrzkých pletich,
nemohli k úskokům svést tě,
ke lsti a zlobě,
kterým vždy podléhá člověk sváděn zla hlasem.
85
Posléze, vítězství doby! vynašli přece
prostředek jistý, jímž tebe působit nutí
při jejich zákeřných rejdech, při jejich zlobách a piklech,
kterými opovrhuješ.
Ponorné čluny teď slídí pod slunnou hladí,
torpeda vystřelujíce do boků lodí,
pustili na hřiště vln tvých záhubné miny,
které jen zkázu kol sejí,
otroctví, násilí, bídu –
Co si tak myslíš, ó, moře, při této frašce?
Pevnina nestačí lidem, aby se hubiti mohli,
nestačí hladina mořská, aby se utkali v boji,
v hloubku tvé velebné říše vnášejí nízké své pudy,
zmatky a neshody, sváry,
chtějí tě spoluvinníkem činiti skrytých svých rejdů.
Moře, ó, nesmírné moře!
Vidím, jak objímáš zemi vlnami svými
s neměnnou mateřskou láskou,
s neměnnou mateřskou péčí
k pozemské hroudě,
vidím tě před skonem světa
stejné a nepozměněné,
hrdé jak v praprvních dobách,
z tebe kdy vznikala země,
první kdy zjevil se živok na pevné zemi.
86
Plemeno lidské až vymře
s krutými zbraněmi, stroji, s uměním, s řemesly, s vědou,
země až bude jak kdysi,
prvně kdy vynořila se z širého, mocného lůna
bezbřehých vodstev,
vím, že přec’ zůstaneš touže velebnou, neporobenou,
nakonec vítěznou nad vším
od věků zrozeným tvorstvem:
volnosti říší!
87