BLUDNÝ BALVAN
Kde místo, na němž možno odpočinout?
Kol srázné stěny znamenané smrtí,
a žleby, které hroty skalisk děsí,
tmou bystřinami hučí v lačnou rokli;
vždy časem jak bych tušil v nadoblačnu
vzmach mocných křídel orla vznešeného. –
Je tajemno tu jako na dně mořském.
Své srdce moci o cos roztříštiti,
a v náručí své vlastní touhy zhynout!..zhynout!...
Kde místo, na němž možno odpočinout?
PRALES
Chrám útěšný se dívám ku blankytu
a rozhlašuji zázraky své větrům,
když vichří z dálky, stromy sklánějí se.
Čís’ obří ruka zvedá mračné žezlo
a do údolí blýskne jím, kde chaty
se v slepém strachu choulí k skalní hmotě
jak plaché slípky, když zří kroužit dravce.
A skryté jevy, z mého nitra trysklé
vždy za večera, kdy úl obraznosti
se v čarodějném kruhu pestře hemží,
sny Přírody jsou, které ve mně dřímou,
vše oživují dechem bájeslovným..bájeslovným...
Neb cítím všeho pravdu neochvějnou,
že život věčně trvá, navrací se.
7
SLUNCE
Tak vysoko jsem, že již výše neznám!
Mé slunné oko vroucným jasem plane,
s niv oslněných vzlétám rozzářeno,
já, blahé, které v světy blaho vlévám.
V mé sféře širem spějí důvěřivě
hvězd voje-světy vymezenou drahou.
PROPAST
Ne, nejsem duch a nejsem také hmota,
jsem bez dna jícen, jenž se sytí temnem.
A věky letí, nic mne nenaplní,
vše nicota je – já jsem její obraz!
ŽIVEL
Jsem v tvorstvu, Všeho rozmach, pravědomí,
jsem neklid, Babel věčné Souzvučnosti,
kdo ve mně číst zná, pronik’ v smysl všeho –
mne hrozí se, však já vše láskou jímám,
jsa nechápaný, všechno pochopuje,
jsem prapočátek, budu jednou závěr,
a Země, jež květ čárný mých snů byla,
se v žáru krve mé kdys narodila.
PRAMEN
Svou jásám píseň o návratu věčném:
Jsme jepice, jež skytnou vzniky novým
a smrt je žitím, jako život smrtí,
8
a obé nechápáno, klamající
v svém vnějším zdání; než, kdo hloubá, vidí
v přeměně stálé jejich tajný smysl..smysl...
SLUJ
Snad poštěstí se a ty zbloudíš dále
než ve Pravěku propast bezútěšnou
v svém hledání, v němž cíl spí každé touhy.
STEZKA
Slyš! Tam, kde nyjí snivé sedmikrásy,
jak hvězdičky se jiskří v zemském nebi
a jalovec kde voní: slavík houslí..houslí...
To stačí ti snad k pozemskému štěstí..štěstí...
OZVĚNA
Co souzvučnost je Všehomíra věčná?..věčná?...
V čem píseň lásky tvorstva nekonečná!?..nekonečná!?...
Kde společného Losu jistá meta?..meta?...
Kde počátek je, závěr celku-světa?..celku-světa?...
MOŘSKÉ OKO
Vy, kteří ke mně jdete zkoušek stezkou,
a jimž jsem přelud chvil a prohloubení,
v té výši, která vichrů oblastí je
a slavnostního v sobě přemítání,
se navzájem v svých očích zrcadlíme,
my stále blízcí, stále vzdálení si,
9
vždy snící dolů, vnitřně k výši hnáni
a naposledy se vším vyrovnáni.
SOPKA
Ó vření, vření, obřích vzruchů vření
a nikde pro ně stálých tvarů není..není...
LEDOVEC
Hle, myšlenka jsem, nad tebou jež skví se
v svém chladu, ústa cudně nad vše čnící,
k nimž měsíc, slunce chodí odpočinout
na slavné pouti vesmírovým mořem.
Jsem věčné „tuším“, nikým nezbadané,
v mém lesku šumí vodstva nepřeplutá
a rostou věže božišť světa božstev.
NEKONEČNO
Znáš Vesmíru taj? Co ti o něm známo?
Zři v lidské nitro, pohleď v okruh sebe.
Sám o sobě jsi světem nejvlastnějším,
svým kosmem v malém, v dostih smyslů tvůrcem!
Když nebylo Nic, ty již byl jsi tady,
až všemocný duch, který všeho původ,
tě vzbudil k duši, k žití, ke vědomí
a dal ti tvořit jako on kdys tvořil
a vnukl tobě dar své tvárné síly!
10
ÚDOLÍ
Je ve mně mír, vše věky mírem žiji,
jsem cestou tvou, však každý nedojde mne,
neb cesty ke mně vedou výšinami
a ledovci a moři, proláklinou;
kdo ve mně je, zná skrytý význam všeho,
jsem tichý odlesk niter symfonie!
*
V nížině klidné poblíž horské chaty
teď bludný balvan dřímá obemšený
již v sobě samém smírném obrážení;
u něho pase horal stádo bravu
a heleká si nápěv na fujaru:
zpěv o pralese, slunci, hloubce, živlu,
zpěv o pramenu, sluji, stezce, ozvě
a mořském oku, sopce, o ledovci,
jenž strmí mrazně, přísně jako Osud
v dál nad krajinou, vzkvetlou protrpěným
a neskonalým blahem domoviny.
11