FAUN A PUŠKA
V hluboké prastaré lesy v divokých vrších,
v kterých dech pohanských božstev dosavad vane,
válečnou liticí uštván dovlek’ se raněný voják;
obličej smrtelně bledý zarostlý zježeným vousem,
oslepen kapkami krve, s čela jež stéká mu zvolna,
v zedraných špinavých šatech na prsou porozhalených,
trudná kde rána se šklebí, život jíž uniká z těla,
který dlaň sevřená křečí zoufale zdržet se snaží.
V pravici dosavad třímá vražednou pušku.
Klopýtá, slepě se belhá k prameni, který v snu slyší
hovořit pod kmeny jedlí, olbřímů zjízvených časem,
upadl, plazí se mechem, v mrákotách posléze cítí
svěží chlad u horké skráně,
upustil vražednou pušku, pravicí k ústům svým blíží
první hlt vody –
dříve však, než zprahlá ústa zrosily krůpěje vody,
zastřely mrákoty temné vojínův pohled.
Posvátné pohanské ticho vládne zas v prastarém hvozdu.
Stromy si sdělují zkazky o jiném světě,
dávno, tak dávno již zašlém,
o bájce v báji.
Soumrak jak černý sníh padá, zvolna se stmívá.
Bledá tvář měsíce kmitá klenutím hvozdu
v studánce čiré,
před kterou na mechu leží raněný voják.
94
Nablízku zapraská mlází, křoviny šustí,
laně to k zdroji jdou píti, pojednou stanou,
zírají na cizí tělo, poblíž jež studánky tmí se –
poté se v houšti zas tratí.
V půlnoci sejdou se víly s rusálkou porozprávěti
u bdící hladiny zdroje. Kloní se nad zjevem divným,
neznámým, nehybným, tmavým,
zvídavě plachými prsty nesměle dotýkají se
vražedné pušky,
která jak upír se tiskne k spícímu tělu,
civějí užaslým zrakem na rudé chuchvalce krve,
na ruku zaťatou v křečích do prsou porozhalených..porozhalených...
Posléze rusálka plavá nabere v květinnou číšku
křišťálné vody,
oblaží zsinalá ústa smutného těla.
Víly se rozprchnou zticha, rusálka noří se v pramen.
Mrak zastřel měsíční světlo,
temno jde hlubokým hvozdem.
Na tisíc líbezných varyt vzduchem se rozezvučelo,
modříny radostně šumí pozdravy vyšlému slunci,
nad nímž se slavnostně sklenul oblohy baldachýn modrý.
Rušno je v procitlém hvozdě, slyšet je praskání větví,
zrychlené cupoty nohou, výkřiky, volání, pískot,
z houštiny u zdroje právě vyběhl kozonoh snědý,
za ním se družina žene satyrů rozdováděných,
kučery zdobí jim kvítí, v rukou jim píšťaly svítí.
95
Stanuli u zdroje. Vidí před sebou vojáka v mdlobě.
Zvědavě kupí se kolem, radí se, šuškají, křičí,
budí ho, lehtají, štípou.
Tělo jak bezduché leží.
Náhle zřel kozonoh pušku. Zvědavě chopil ji, zkoumal,
bázlivě zvedl ji k očím, prohlížel pozorně, moudře,
náhle si poskočil, výskl, utíkal s kořistí v houští.
Pištící družina za ním.
Zmizeli všichni.
*
Procítá raněný voják jakoby zázrakem k žití.
Horečně otvírá oči, pramen zří zářit.
Chvějící dlaní hlt vody nabírá chtivě a pije.
Omývá ránu si v prsou zesláblých ušlou mu krví,
usedá, hlava ho bolí. Pojednou jako by zdáli
jímavou píseň znít slyší,
bujarou, světlou a šťastnou, v mládí jak slýchal ji zpívat,
v létě tam na rodných lánech: žito v ní zraje a voní
chlebem dnů životodárným,
lesy v ní přátelsky šumí,
srdce v ní kvete a jásá:
blíž ho to pudí k té písni;
plouží se houštím a mechem,
zbujelým kapradím zdobným,
píseň jej láká a svádí, před smrtí ještě chce slyšet
zblízkosti blaženou píseň v ztřeštěném běsnění války,
v zkáze a v krveprolití.
96
Za stromy blýskat již vidí mýtinu smavou,
odkud se lahodné zvuky, které ho vzbudily k žití,
hojivě linou;
posledním napětím sil svých dovlék’ se k mýtiny kraji,
s údivem hledí:
Na mýti faunové křepčí v širokém kruhu.
Uprostřed kozonoh sedí, v ruce má podivný nástroj,
zlomenou pušku, již tajně vojínu odňal,
z hlavně si píšťalu zrobil,
s šelmovskou tváří z ní loudí
nejkrasší písničku míru.
97