Píseň o domovině
Překrásná země – z modrých vstává par
v půlnočním snění odhmotněný tvar,
hory se modlí... varhan šumění...
ó, stékej s nebe, žlutý plameni...
Překrásná země... ránem zalitá,
úbočí jiskrami se zakmitá,
pás pole hoří, prudce voní rmen,
žito se vlní, půjdeš očištěn...
Překrásná země... rozhořelý splav
nespoután bije do skloněných hlav,
tón vysoký a přerývaný zní,
zpívejte o polednách píseň žní –
Překrásná země... chvíle idyly,
barvy se v měkkou píseň ztavily,
staříku chvějný, až se skloní den,
řekneme zvolna: Budiž pochválen...
Bolestná země... motyk těžký tep,
tvrdá jsi, hlíno, vydej černý chléb,
člověče, hlouběj nakloň snědou šíj,
chalupo, bídu věkovitou skryj –
[21]
Bolestná země... živíš nás? a zač?
Ach, dětí bělovlasých tichý pláč,
modravé oči plaše vyhlédly,
v plesnivé jizbě chrpy pobledly –
Bolestná země – kam jdeš z dědin, kam?
Stín mlčí komínů a černých jam.
Jací tě hadi zlobně uštknuli,
zakletí v nápis černých tabulí?
Bolestná země... svátky, soboty
jsou šedé stejně – není roboty,
ten výkřik panský od fabriky slyš,
ty, robotníku, dobře rozumíš?
Domovská země... jasně, jasně vím,
tvé dědictví jde stále žitím mým
a pohled známý do nitra mi vnik’,
děvucha v polích, starý robotník –
a náhle sladké housle zpívají,
ty, země, mluvíš... dlouze, potají,
pradědů odkaz zpívá v řeči té,
ó, čím se ke mně, mrtví, hlásíte?
Věčnost má oči přísné, kovové,
že chvěji se... Teď cítím, domove,
jak v chvíli zasvěcené – sám a sám –
klíč ke tvé tajné řeči nalézám.
[22]