Pastel
I.
Ani k vám jíti nemusím, chalupy shrbené.
Přivru-li oči, každá se přede mnou rozloží.
Horoucí přelud si na vás, na vás vzpomene,
já vámi putuji nyní, churav a na loži.
...Šumí lesy a voní trávy a zrají jahody,
s veselým křikem vzlétli ptáci do mlází.
Mých dvacet roků s nimi je, dívá se do vody,
dere se houštinou, hvízdá si, stezkou se prochází.
A všecko je vonné a sladké, pozdravem volá mi,
vždyť je to známé a moje, veverka, motýl a pták.
Ach, kolikrát jsem bloudil lesními cestami...
Nejdřív je Paskovský les a potom je Obecňák.
Z houštin se vydere hajný a ohlásí dobrácky:
„Pěšinku něsmi se chodiť, bo se tu plaši zvěř!“
Pantáto hajný, ten les náš odraný, žebrácký
že by měl zázraky takové? Ó věř tomu, věř!
Ale už hajný se ztrácí s vousisky mrožími.
A přece – zde to bylo – před lety, před lety.
Jak nejsladší pastel se děvčátko noří mi,
v zeleném zajetí stromů obrázek zakletý.
[29]
Vidím a slyším. Oči a vlasy. Řeči spád.
Pusinku měla růžovou a sedmnáct let.
Ach, bože, jen dvacet roků umí tak blouznivě vzplát
a pro hlouposti hlavu umí si rozbíjet.
II.
Stará a hořká kapitola.
Hebce ji ze vzpomínek lovím.
Půl pohádka a prosa zcela,
jak kostrbatým veršem povím.
Modravé oči, vlasy lněné.
Zpod šátku zlatem zasvítily.
„Což – nemáš strach?“ „Ach, ne ne, ne ne!“
„Jít sama lesem?“ „Bože milý –!“
Věru už nevím po pořádku.
Jen voněl mech a pryskyřice.
A ona u mne a tak z šátku
smála se plavá blýskavice.
Hřálo to tělo. Vlna, vlna
běžela horkou mojí hlavou
a divná rozkoš, hoře plná,
zpívala písní kolébavou.
[30]
„Ale ne, bože!“ „Co ti brání?“
A do ucha mi měkce znělo
jak nalomené zavzlykání:
„Srdce by příliš zabolelo!“
A přejde den a mlha sedne.
A zbytečný je ston a vzlyky.
To děvčátko mé v chvíli jedné
chlap svedl cestou od muziky.
Čím opilé jsi bylo, dítě?
Ach, láska, láska, směšná fráze!
Co, drobné srdce, omámí tě
a kde je hříchu, ctnosti hráze?
Let třicet přešlo. Stará žena,
udřená, zšedlá. A mi znělo
jak věta kdysi přelomená:
„Srdce by příliš zabolelo!“
[31]