Letem
Červené hlavičky jetele
skákají z polí vesele,
volají do oken vagonů:
Na vojnu, na vojnu, na vojnu?
Na vojnu, ano! Jedni snad
s osudem jedou bojovat,
ti druzí horkou touhu svou
do širých světů zanesou.
A jak se díváš tiše ven,
dědiny kývají do oken,
barvy a krajiny, obrazy,
všechno to očima prochází.
Co nejdřív, možná, zjeví se
v mlhavém, sladkém obryse
nového světa vidina,
rozkvetlá vonná květina.
Ach, srdce, čekáš na zázrak?
Pozdraví tebe modrý zrak,
děvuška v mžik se zadívá,
na tebe ručkou zakývá,
[45]
zdraví tě stíny borovic,
zdraví zář kaštanových svic,
duhové máků řetězy,
kopretin terče na mezi...
Daleká cesta, daleká.
Kdož ví, zda zázrak nečeká?
Je krásné, když se rozpřáhnem
za barvami a jasným snem,
za jednou chvílí prchavou,
co rozjiskří se nad hlavou,
v níž byli jsme a nebudem’ –
za neskutečným přeludem.
[46]