Jasný říjen
Hle, nejsrdečnější teď pozdravy
volají k tobě s mýtin všech a strání –
ó díky tobě, říjne laskavý,
že uštědřils nám pozdní požehnání!
Teď slunce v bucích lampy rozžehne,
duby a javory si v zlato mění,
světelným tokem lesy prošlehne,
dukátky rozháže si v jahodení.
A země voní v jasu poledním,
ne pachem mrtvolným, však dechem živým,
tiše se dáváš ukolébat jím
jak matky pohlazením konejšivým.
Své syny všecky rozeslala v svět,
když listí žloutlo, dlouze loučila se –
a nyní chce je všecky zavolati zpět,
by ohřáli se v rozhořelé kráse.
Daleko jsou a ticho u vod jest –
a ona zůstala tu jenom sirá,
nuž, aspoň v dálky háže stuhy cest
a lesů jasnou náruč otevírá.
[65]
Teď strom i tráva i mech zrosený
širokým usmíváním oddychuje.
Dík za zvonivé dětské prameny,
dík za oblak, co nad pasekou pluje,
dík za život, než smrt nás přelomí,
dík za svíce, jež v tmách se rozsvítily,
dík za hudbu, jež chví se nad stromy,
dík za ilusi krásy, záře, síly!
[66]