Horskou pěšinou v noci
Přišel jsi poznovu... Po mém boku
neslyšně druží se k mému kroku;
kolik tak roků jdem’ a jdem’
bolestným žití pochodem!
Vidím ho v noci a vidím ho za dne.
Ve dne má oči jasné a chladné –
a v noci žhnou fosfornou tmou,
spalují, mučí hlavu mou.
Ve dne mne vodí po pevné zemi,
chodíme stezkami, ulicemi,
všecko se sčítá do klidných vět.
Tečka a jasný rozpočet.
Jasný je rozhled a jasná víra.
Člověk je věčný a neumírá.
Nad hmotou svítí do slavných dní
nezničitelnou pochodní.
Noci, ach, noci – spíjejí, trýzní.
Duše se láme horoucí žízní.
Otázky čekají v koutě teď.
Pověz, ó chudáku, odpověď!
[53]
Nad zemí letíš, hvězdy teď hoří,
nad plání, nad horou, řekami, moři
a do všech stran je rozpoután
nesmírný modrý oceán!
Ubohý prachu! Padneš, padneš.
Otroku minuty! Zvadneš, zvadneš.
Nač tryskneš jiskrou bezděky
a hyneš pak na věky, na věky?
Temnem jdu, křovím. Proti mně oči
výsměšnou otázkou dále se točí
a prudce žhnou fosfornou tmou.
Smiluj se, Bože, nad duší mou!
[54]