Ostravská píseň
A řekly komíny a černých pecí kruh:
Je všecko naše, naše, celá zem i vzduch!
Kam naše noha v zem se zarývá,
tam naší moci pečeť tmí se dunivá,
kam zaútočí naše ramena,
tvrdá a vůdcovská a ohněm pokřtěná,
tam síla rozpřáhne se rozmachem.
Je všecko naše, naše, nebesa i zem
a ničeho se naše síla nebojí.
K obloze vzepjaly se v zpupném postoji,
k obloze vysoké, jež slavně nad zemí
se modravými rozklenula výšemi.
A rudé komíny vráz rostly víc a víc,
dech všecek nasbíraly z tvrdých plic
a k jasné obloze svůj vychrlily dým
znovu a znovu útočením surovým,
a všecky sirény teď vztekle zařvaly
rozkazy pánovy a raby volaly,
potupy bily v nebe dýmem znectěné,
volaly úšklebky a smíchy plamenné.
Ó hřměte, sluhové, a slyšte rozkazy,
má vůle, moje moc dni vaše provází,
[85]
provází vaši práci, únavu i sen.
Jen já, pán slavný, jediný, buď pozdraven,
pozdraven pokorným až k zemi úklonem,
neb moje všecko jest, i nebesa i zem!
Však dým, ten urážlivý smích, zpět k zemi pad’,
jak roztrhaný cár se na komíny klad’ –
a večer tichým krokem přišel po špičkách,
kamarád soucitný, a zvolna ruku vztáh’,
zahrady zavoněly potopené v stín
...a není hříchů, není rozkazů a vin
...a mocná obloha se klene nad hlavou,
zas očištěna, vítězná a laskavou
teď řečí k tobě mluví. Vím to, dobře vím,
i pozdrav komínům teď šeptá mlčícím.
E: av; 2006
[86]