Ostrava
Já, Ostrava, jsem v tichý lehla kout,
mou hlavu omyl dravý Odry proud,
k mým ňadrům Ostravice od Bezkyd
van nesla borovic a mír a klid.
Ten pozdrav s hor se měkkou vlnou táh
a za večerů mizel v uličkách,
kde prostý občan robil v díle svém,
kde mistr soukeník tkal za stavem,
kde krejčí stříhal, měřil vážný, tich,
kde do krčmy zval pověšený vích.
Ach, minulost! Jen jako dávný sen
ten obraz zakmitne se roznesen
a jenom v chvíli tiché, půlnoční
z té starosvětské písně ohlas zní.
Já dravou rukou sáhla v černou zem,
já v balvan udeřila kladivem,
můj kahan rozbil věkovitý stín
a plašil skryté duchy ze hlubin.
To moji sluhové, co do slují
svalnatou rukou mocně lomcují,
to moje říš a černým skvostem tím
jak démanty si šíji ověsím.
Já v zem jsem bušila a v zápětí
[73]
hladový jazyk ohňů vyletí.
Ó šlehni, roztanči se, plameni!
Tvůj odlesk pýchy mojí znamení,
mým věncem rudá tvoje záplava,
má barva černá jest a krvavá.
Tak zdvihla jsem se, mocná vládkyně,
jež poroučeti umí jedině,
tak zdvihla jsem se, pyšná, vítězná,
ne navoněná, sladká princezna,
co měkce dívá se a nesměle,
však žena tvrdá, žena z ocele.
Můj trůn je vysoko až v oblacích,
nad pochmurnými komíny se zdvih’,
nad továrnami, jícny, věžemi,
nad mosty, jeřáby a nad zemí.
To všecko, všecko moje panství jest!
Slyšíte hudbu, jež hřmí na počest?
Královský pochod neutlumený:
stroj rachotí a lkají sirény,
řetězy zvoní... úder pístů, pák,
nesmírný rytmus bije do oblak
a doprovodem temně ráz a ráz
klín země rozrytý se rozetřás...
Já, černá Ostrava, tak s velebou
pochmurně trůním, s mraky nad sebou,
plameny boky svoje ovívám
a ruce chladím v temné hloubi jam,
všem krasavicím zcela nerovná:
jsem chmurná, mocná, černá královna.
[74]