Ostravské jaro
Má černá země – ne, ty nejsi jen
kamenné dýmy nad hradbami střech,
v tmách rýsované šňůry svítilen,
komínů pýcha, strojů dravý spěch,
má černá země – ne, ty nejsi jen
zoufale k nebi napřažená pěst,
blýskavý úsměv nalíčených žen,
grimasa robotníka: život nelze snést,
i s nocí neklidnou a rozhořelým dnem,
královno, žebračko, stejně nesu tě,
má černá země – ale slyšel jsem,
jak temně šumí Odra v zákrutě,
fialky voní v šerém zákoutí,
jehnědy raší, zem je prohřátá –
a chceš-li za havířské domky proplouti,
na kousky půdy skáčí kůzlata,
a na haldách, v tom smutném království,
stráň sirnými je toky sžíhána,
prach zakletými plameny se chví –
tam dnes jsem slyšel zpívat skřivana.
[81]