Po lidech, po lidech
Po lidech, po lidech se duši málo stýská.
Ke strýcům v burnusech a robkám zvědavým
jsem nepřišel. Však více je mi blízká
věc každá neživá. A tu teď pozdravím.
Pruh stromů v aleji, jenž do zlatova plane,
pás polí nahnědlých, kam zrak se zadívá,
a na obzoru lesy měkce načrtané
i říčka šumivá,
to domovina moje, to je moje mládí.
A hle, už vidím je, jak běží naproti
děťátko plaché, hubené. Už pádí, pádí...
Můj bože, co ti je? Též teskno bylo ti?
Ach, to je moje mládí, choré, neduživé,
keříček nalomený, zkvetlý z rašelin.
Ne, ty jsi neumřelo, živé, živé, živé,
pojď, znovu půjdeme i brázdou, v lesů stín.
V uličkách starosvětských srdce žalně prahlo
a v samoty si prchlo s rozhořeným snem.
Pak světy tvořilo si, za oblaky táhlo,
k vidinám promlouvalo rodným hovorem.
[25]
Daleko, daleko... Jsou lodi připraveny.
Řetězy rachotí. Už kotvy zdvihněte!
Za mořem, za horami ostrov zaslíbený.
Tam kvítí divotvorné v noci vykvete,
tam plody plamenné ti trysknou ve větvoví,
zdroj šumí lichotivé písně lahodou,
tam letí vzduchem ptáci démantoví,
rusalky teskní sladce nad vodou.
...Po lidech, po lidech se duši málo stýská.
Strom, voda, polí lán se dotkly duše mé.
Pojď, drobná dívčinko, dnes divně jsi mi blízká,
pojď, ruku dej mi... tak... a spolu půjdeme.
[26]