Ondráš
Po horách chodil – v roklinách skal
a v nuzných chalupách úkryty míval,
s vojáky rval se, boháčům bral,
horalům dával, hýřil a zpíval
z Janovic Ondráš...
Tak vždycky žije zbojnický rek...
snědý a šlechetný, zpupný a snivý,
darmo byl žárlivý hraběte vztek,
z nástrahy prchá kouzlem a divy
z Janovic Ondráš...
Pak jednou v sviadnovské hospodě zdvih’
kamarád obušek – výkřik a rána –
pro náhlé zmámení, děvuchy smích
hlavička zrudla silného pána
zpod Lysé hory...
Ondráši, hrdino bezkydských hor,
jak snadno zhynout v hodině jedné!
Velmože mohl spálit tvůj vzdor,
a tvoje konce tak bědné, tak bědné
pro ženský úsměv...
[69]
...Jak je to dávno – zboje i krev!
Hory jsou tiché, děvčátko zpívá
na horské stráni... Slabounký zpěv
pramínkem tenkým s úbočí splývá:
„Ondráš, Ondráš, dobře sobě rozvaž,
dobře sobě rozvaž, keru cestu iť maš...“
[70]