BALADY A MEDITACE
BÁSNĚ
PRAHA 1941
VYDAVATELSKÉ ODDĚLENÍ KSML (YMCA)
[5]
Sancta Veronica
Jezu, milovníče můj
první a poslední,
odpusť nevěru
mých červencových dní.
Lásku jsem hledala
v lidských obličejích,
až jsem poznala,
že Tebe miluji v nich.
Teď hledím na Tvoji tvář
a v Tobě miluji je.
7
Narozeniny
V Krábčicích míval smažené věnečky
Pavlíček učitelův –
jak je to dávno, bílá školo, Řípe na obzoru
a Milešovko v dáli!
Já jsem svým dětem dělala cukroví v den jejich zrozenin,
rohlíčky sladké a kroužky z čokolády.
(Někde zas mívají dort a na něm svíčiček
tolik, co roků života malého oslavence.)
Proč pamětliv je člověk dne, v němž na svět narodil se?
Proč matka jeho tehdy plésala, že na svět přišel člověk?
Zdaž někdy neřekne jak Job, až bude vzpomínat dne svého zrození,zrození:
Ó by byl zahynul ten den i noc, v níž bylo řečeno,řečeno: počat jest pacholík?
A přece pějí andělé při každém zrození,
a slaven budiž Ten, jenž zemřel na kříži!
8
Společenství stolu
Na stole bílý ubrus a nad ním kruh světla.
Pán Ježíš velice toužil jísti beránka
se svými apoštoly,
a svatá Klára si přála jedenkrát aspoň
pojísti se svatým Františkem.
Kol našeho stolu kruh tváří kvetoucích
i tváří ustaraných,
otec a matka, děd i bába a děti,
čeledín, služka.
Přijď, Pane Ježíši, a budiž naším hostem,
aby stůl této země, jejž jsi nám připravil,
byl společenstvím chleba a krve,
neboť všichni namáčíme ruku v mise.
A nechť není mezi námi zrádce.
9
Večer
Ó kráso usínání,
náruči matčina!
Klesají okovy s rukou,
končí se cesta, brána zapadá.
Venku je vítr a černé mraky shání,
končí se život nebo začíná?
Mé srdce je květ, jenž uvadá.
10
Rybář
Rybář si zpívá a háže síť, trala, trala,
kouzelná rybko, chyť se chyť, trala, trala.
Je mlád, má úsměv v tváři,
je širé moře a vlny září.
Jde čeřen prohlížet za luny svitu
a sní, že mořskou pannu uvidí tu.
Naslouchá, co to v dálce zpívá,
ozvěnou srdce rozechvívá:
„Přijď, mořská panno krásná, přijď,
má touha moře je, mé náručí je síť.
Plá slunce na vlnách, když utonulo v moři,
to láska krvácí, jež na dně srdce hoří.“
Jde rybář k moři zas a do vln sítě háže.
Má doma ženu a děti dvé, to k péči o chléb váže.
„Pane, dej, abych ulovil, co nám všem na chléb stačí.
Smutno, když žena nezpívá a děti hladem pláčí.“
Člun na hlubinu zaváží, temnou jak lidské hoře.
Do černých stínů odráží a čeřen spouští v moře.
Bóje se houpá na vlnách a světlem ryby loudí,
11
hned vzhůru jde, hned mizí v tmách. Na břehu rybář bloudí.
„Na vlnách bóje srdce mé, hned rozkvétá, hned hasne,
spoutáno touží bez mezí po širé dálce krásné.
Po nebi černé mraky jdou o závod s větru lkáním,
kdo moři a větru srdce dal, do smrti touží za ním.“
Rybář jde k moři shrben a sám, trala, trala.
„Pro koho ryby lovit mám, trala, trala.“
Má krok již vratký a vlas má šedý,
a rýhy ve tváři jak bouří sledy.
„Je prázdna chata má, je pusta dnes i včera.
Má žena mrtva je, syn v dálce, vdána dcera.“
Naslouchá, co to v dálce zpívá –
na širém moři člun se kývá:
„Pojď, muži znavenýznavený, a ruky mé se chyť,
já Rybář jsem a věčný mír dá tobě moje síť“.síť.“
A píseň zní, člun v dálku splývá,
až siný měsíc zazáří
ve tvář mrtvému rybáři.
12
Meditace
Chtěla bych klečíc v kostele
slyšet, jak pějí andělé,
a na varhany slyšet hrát –
zvuk jako světlo k zemi svát.
Chtěla bych slyšet ticho znít
na strunách sloupů stříbrných
a skloněna pod nebes krov
pět Hospodinu beze slov.
Chtěla bych slyšet slova znít,
jichž ústům nelze vyslovit,
aby se tělo Slovem stalo
a u Boha zas přebývalo.
*
Čím to, že v mládí dnech
musy či andělé
mé duši blízko byli,
že nejen v snech,
13
však v živém světle dne
mne často navštívili?
To ještě neztuhl
tvar tělesnosti mé,
do něhož duch Tvůj skanul,
obalem průsvitným,
vášněmi nezkalen,
Tvůj oheň svítil v něm a planul.
Mé dny se stmívají
a věčnost jde mi blíž.
Zda jejím větrem výš mé světlo vzplane?
Můj strom má tvrdý peň a srdce pod korou.
Až blesk Tvůj zlomí jej,
pak zahoří, ó Pane!
14
Tulácká
Milovali jsme bouři, srdce mé,
zda pro to ticho, které bývá po ní?
Po cestě daleké k náručí dojdeme,
které jak chůvina ňadra sladce voní.
Nikoho za nocí světlo tak neláká,
jak lampa za oknem myšlenky tuláka.
Krásná a nešťastná Meluzina
vzlyká a pěje u komína,
a ti, co se dole u krbu hřejí,
při jejím nářku si báje vyprávějí.
Milovali jsme bouři, srdce mé.
Zda pro ni samu či pro ticho po ní?
Nám, kteří po mořích, po horách touhu svou sejeme,
zdaleka domovem údolí hlína voní.
15
Křižovatky
K tomu, co nebylo, co jenom mohlo být,
na křižovatky dnů, je hřích se navrátit?
Mlhami tkaný šat, tvář shaslou ve vodách
v půlnoční vidět čas, za nimi jíti v snách?
Cit, jenž se nerozvil, nezazvonivší smích,
neznámých lidí hlas, směr jiný kroků svých,
co nikdy nebylo, co však kdys mohlo být –
Tam, kdes to pochoval, se musíš navrátit.
16
Vítr k ránu
Letící vítr nad střechami
tak z plné hrudi silnou píseň zpívá –
malátné plémě, sen jež mámí,
svůj každý žal i radost skrývá.
Poslouchá měsíc, maska bledá,
obličej tichý výšek na pozadí.
Připoj svůj hlas, jenž nápěv hledá,
a peruť větru jako harfu zladí.
17
Soucit
Měsíčné srdce, kahan průsvitný,
jejž po bojišti nese Flora Nightingale –
ne mrtvých jen, víc těch, kdo živi jsou,
těch je ti žel.
Pohladíš vlásky dětí nevinných,
jež zavolány vyšly z šera spících bran.
Jdou drahou spirály, již pokropí
krev jejich ran.
Skloníš se nad dlaň jako z perleti,
ve stínu gotickém jež k tobě vztažena.
Dar vložíš v ni a s prstů skane ti
slz voda svěcená.
Svítíš si za těmi, již mizejí
u vchodu v podsvětí jak větrem hnaný pýr.
Pro mrtvé nežaluj; zde shasni lampu svou –
tam už je mír.
18
Podzim
Švestkově ojíněný den,
v závojích mlhy hoříš vzňatá,
chceš být dnes krásná, jsi tak dojemná,
jsi ještě milenka, a jsi už svatá.
Dozráváš vínem a kdoulemi,
mateřská léta rozkošnice.
Marnosti slza list žlutý na zemi,
vzdech Magdalény v plápol svíce.
Bakchickým révím si věnčíš tvář
i čelo, s něhož vášeň sňata.
Dívám se: je to svatozář,
ó země na nebesa vzatá!
*
Byla jsem jako jabloň plodná,
vítr očesal ovoce mé.
Marně se k nebi vzpínaly větve,
jak slzy skanulo do prachu ovoce mé.
19
Dík krátkozrakým očím tvým!
Stín ratolestí na zeď sluncem kreslený,
v zákoutí teplém zpívá vodomet –
bíle a růžově tobě pořád kvetu,
nevidíš v hloubce fialový stín.
Svou zbylou žeň jak ptáci první hnízdo chráníme,
než slunce v mlhách spadne do hlubin.
20
Zvony
I.
Maličký
zvonek
utíká.
Kuličky
rtuti
rozsýpá,
každá se ztrácí v trávě,
zbude jen jedna veliká.
Utíkej
honem,
chytej čas.
Modli se,
jez,
a pracuj zas,
abys moh, než se sešeří,
uchystat červům večeři.
21
II.
Skleněný zvon
přiklopil svět,
ty jsi v tom
a nemůžeš zpět.
Nahoře hvězdy,
na dně pole,
myslíš, že jdeš,
a chodíš v kole.
Bije, bije a bije
klekání,
na pastvu mraky vyhání,
tvůj tep a věčnost počítá.
Než vyjde měsíc, usneš v pláči,
a venku zaleskne se, spáči,
tvá touha v polích rozlitá.
22
III.
Na zemi rakev,
nad ní zvon,
u něho rytíř v brnění.
Až rukavicí udeří,
potom se všecko promění –
co se za siným nebem zdvíhá,
co v rýhách černé země číhá,
to vyjde ven, až bude teď.
A zatím rytíř v brnění
v svůj náhrobek se promění.
23
Až přijde
Tvé srdce může být spáleniště
a popel marný žal –
po ohni bys nemusel toužit,
kdybys miloval.
Tvé srdce může být oltář
pro obět díků a chval –
Na oheň bys nemusel čekat,
kdybys miloval.
Až přijde oheň, ten ztráví
čekání, touhu i žal.
V žár promění olej, dříví i kámen
Ten, jenž tě miloval.
24
Nad hlubinou
Když shasl úsměv, shasla s ním i víra;
můj zrak se otevřel, jako se otevírá
okno do chladu dne a do zoufalství duše.
Teď měřím prostor pod sebou, kde dříve maně
jsem lehkou nohou šla jak květné po lianě
vstříc slunci a své tuše.
Ó, skleň mi nové mosty nad hlubinou
a převeď smělým obloukem mne víry!
A promluv ke mně, rci mi, žes to Ty!
Tam, kde se otvírá a končí vesmír širý,
kde láska Tvá se potkává s mou vinou,
tam dar mi dáváš nové jistoty.
25
Rozhovor
Jen mluv a já se budu dívat na tvá ústa,
na přísně milostný ten skulpturální tvar,
jenž kvete růžemi a do rtů guirland srůstá,
s nichž slovo za slovem mi tiše kane v dar.
Tak krásně mluvit znáš! Při hudbě hlasu tvého
pod horním rtem – obloukem proscenia vkusně zvlněným –
na dolní, rampu to, z pozadí růžového
tvé slovo vystoupí a projde jako mim.
Jdou zvolna za sebou a jako tanečnice
v pohybu rytmickém se jeví jako v snách,
při světle měnivém závoji mávajíce
mi pošlou polibek a zmizí v kulisách.
Jen mluv a já se budu dívat na tvá ústa,
co na mně spočine tvých moudrých očí pár.
Jsou mnohé otázky, tvůj zájem o ně vzrůstá,
jen mluv – zřím rtů tvých milostný a skulpturální tvar.
26
Lampy
I.
Kruh nad stolem, jenž srdce spíná,
střed, z něhož světlo vyvěrá,
k němuž se vrací blud a vina
za bouřlivého večera.
Proč vždycky svítíš v naší touze,
proč jsi vždy rájem v představách,
ty protiklade, k němuž z nouze
očistit spějem cest svých prach?
Nad nocí luno zavěšená,
pokojná lampo nad stolem!
Slyš, bijí křídla vyděšená!
Kdy stišíš je svým plápolem?
27
II.
Lampa chrámová
Ó lampo krvavá jak žhavé uhlí,
na kaditelnici jež žíří v tmách,
alejí sloupů, které hrůzou ztuhly,
kde v prostřed život leží na marách,
my na kolenou, v hruď se tepajíce,
víc do tmy v nás než k tobě zírajíce,
jdem skloněni v svých nešpor hodinách.
Kamenná výška majestát svůj klene
i tíhu svou nad naší prostrací,
a bledé světlo dne, skel spektrem nalomené,
svůj chabý paprsek tu marně poztrácí.
Za tebou jdeme, světlo zkrvavené,
ne dál, ne výš, jen v tmu a do hlubin
až k tomu centru, kde už vykoupené
nás bleskem zahalí i kříže stín.
28
Řeč krajiny
Jak tenkrát v mládí topoly nad řekou voněly!
Jak moje oči po vlnách do světa letěly!
Tančilo v jiskření modré a zlaté
srdce mé výškou a hlubinou jaté.
Nikdy ta touha má nebyla zhojena,
větrem ni vlnou nebyla zkojena,
ale Tvůj hlas mé srdce upokojil,
se světlem a vůní když v lásce se spojil.
Teď v slunci řeka a strom v květu zdobě
mi o Tobě mluví, a obrys hor
zvedá mne k Tobě.
29
Chrastavec
ChrastavecChrastavec, kvítko nesmělé a prostéprosté,
na kraji louky někdy zavolá.
Tak chudé mládí u tvé cesty roste,
když pohled nevšímavý bloudí dokola.
Neumí žárem plát a nezná vášní zblednout,
pastelu barvou cit svůj maluje,
jí laská zrak Tvůj, chce-li k němu shlédnout,
a měkkým okvětím svou něhu žaluje.
Svou něhu žaluje jak písklat pýří holé,
jak neodvážné, plaché mládí tvé.
Až požne čas tvé louky, pokosí tvá pole,
až půjdeš prázdnotou, to kvítko fialové
snad v matné vzpomínce tvá ruka utrhne.
30
Míjení
V ničem se tak s tebou nedomluvím,
jako v lásce.
Snad ani k Bohu touž cestou nejdeme.
Přes řeku slov dva vězňové za mřížemi,
zda se kdy sejdem na té zemi,
truchlivým šátkem touhy máváme.
Dotknout se křídlem bez loučení,
zda se kdy sejdem na té zemi,
políbíš – s bohem si dáváme.
Snad pro tu lásku se v nebi sejdeme.
31
Svatvečer a dítě
Já jsem vám říkával, že slyším zpěv,
za oknem zástup bílý
že zahléd jsem, jak postál chvíli
a zmizel, do jizby nám pohleděv.
A když jsem nechtěl domů, to proto jen,
že modrý večer byl,
a někdo nad hvězdami
s té výše ke mně hovořil,
a říkal: „Zůstaň ještě s námi!“
Jen dnes, dnes večer snad
jste uvěřili sami –
andělským zpěvům naslouchat
dnes opravdu smím s vámi?
Ó jak se raduji, že, srdce dokořán,
jste jako já jen dětmi pod hvězdami!
32
Až tam
Ze žalu, z hlubin, ze sítin vrásek
pohlédly na mne oči tvé.
Alejí dnů a všedních svých lásek
jdeme k té jedné ztracené.
Ta byla v nás už od začátku světa,
dívej se, dívej do hlubin.
Jak v tříkrálovém zrcadle splétá
vlnění čar tvůj odraz a stín.
Nad širou zemí jenom boží muka
rameny svými tmy tvé přikryla.
A tvoje srdce neznámá ruka
do paty kříže vyryla.
33
Poslední
Ó donna Chuana, v mantille noci snící,
červenou růži v načesané kštici,
vyšla jste hledat dobrodružství hvězd.
A plamen srdce kryjíc bílou rukou,
rty úsměvné a políbené mukou,
střevíčky z atlasu jste kladla v bláto cest.
Pastýřko blouznivá na pouti k jarním hájům,
kdo řekl vám, že podobny jsou rájům,
lovkyně proměn stínu člověka?
Za srdce touhu se jen tělem platí,
poznáte pozdě, až se dny vám zkrátí,
že velké Setkání nás nikde nečeká.
V šat smutné krásy přísně zahalena
svých deset životů už dala žena
za prázdné náručí a prázdnou dlaň.
Dát ani vzít – jak chudoba ta zlá je,
„za trochu lásky šla bych světa kraje“,
a v bílou podušku už padá moje skráň.
34
Ó donna Chuana, ty marně hledající,
ovečko zbloudilá, Marie nekající,
ty z lásek všech jen jednu míjejíc,
tu na kříži, jež tebou nepoznána
za tebou šla a v smrti milována
tě nalezla a políbila v líc!
35
Nazpět
Vracím se, korálky rozsypané,
a sbírám vás v trávě.
Po jednom navlékám, zanechané
tak marnotratně a hravě.
Košíčku dětství překocený,
rozváté luční květy
pro dívčí sen a pro slzy ženy,
pro nevyřčené věty.
Sluneční plíšky v studánkách dnů
zarostlých sítím, chci s vámi si zahrát.
To jenom říkám, že někam jdu.
Má chůze je návrat.
36
Nad podobiznou mé matky
Zrcadlo prasklé, křišťál roztříštěný,
kostička v křídle ptáka v letu zlomená,
ten pokus o úsměv na tváři smutné ženy,
kadence houslí v nářek změněná,
ten pokus o úsměv, nad kterým anděl slzí,
a tvář si zahalí, by nezřel nebesa,
ten úsvit mdlý a zkalený tak brzy,
úst křivka zvlněná, jež v koutcích poklesá,
tetiva rtů nenapne oblouk růží,
jen do trpkosti sevře je a zúží,
ten úsměv tvůj v zahradě cizích lidí,
proč je, ty šťastné, srdce nenávidí?
Ó ztuhlý úsměv ten před mýma zrakoma,
ta peruť znavená, jež k slunci nedonesla
a sotva rozpiata oddaně k zemi klesla –
ten úsměv tvůj byl pláč, ó matko má!
37
Jitro
Blesk dveří otevřených do slunce a rána,
zívnutí země sytě bezstarostné,
tak ze široka chválit umí Pána
zpěv kohoutí a lidské srdce sprostné.
Dojačka plná pěnivého mléka,
vzduch drsně lahodný a nohy studí rosa,
dvůr plný slunce, které po zdi stéká,
a radost tančí na trávníku bosá.
Tak jako tebe, stříbrošaté ráno,
tak miluji jen podzim zlatě plavý,
jenž na šatech má šípků postříkáno
a rudé listí za ozdobu hlavy.
Tak jitro zemské světlu srdce vrátí
a jeseň mluví ohni tlumenými,
požatých polí obětními dýmy
o světle na horách, jež tma už nezachvátí.
38
Obnova
Přiletěl kámen
a rozbil zámek,
skleněný zámek tak křehkých stěn.
Dej, Pane, aby nebylo známek,
že uvnitř byl někdo poraněn.
Ten, který uvnitř přebývá,
slzami střepy umývá,
a Tvojí krví stírá krev,
pak bolest taví na křišťál,
aby tu nový zámek stál,
a nežli slunce zasvítí,
je kámen ukryt do kvítí.
Přiletěl kámen,
zabil hněv
na věky amen.
39
Sluneční hodiny
Sluneční hodiny na zámecké zdi,
poklidným světlem slunce zalité,
sametovým prstem stínu značíte
hodiny, ve kterých žiji. Jsou mrtvy ostatní.
Bez slunce mlčíte – i mně srdce jen milostí shůry zpívá,
hrot touhy mlčící nebesa probodá,
jen z bolesti, na kterou Boží oko se dívá,
je zářících paprsků úroda.
Una hora tua ultima –
a neozval se Bůh, když volal jeho Syn.
Na ciferníku země, kde život zhasíná,
hodinu milosti označí Kříže stín.
40
Portrét ženy
(Z. W.)
Ta krásná hlava, rozumná a bystrá,
když umně klade důvod po důvodu
ve službách věci! Žačka svého Mistra,
práv průkopnice, v čelo do průvodu
se staví Pallas Athény, pak hrdě na řečništi
se žhavou vírou hlásá úděl ženy příští.
Kdo znáte ji, když odloživši kopí,
zasněna, sama, něžně oči klopí?
Jak slunce na krajině leží úsměv sladký
na drobných rtech, a její srdce, srdce ženy, matky,
na cizí myslí osiřelé děti,
jež chrání pak a vine do objetí,
jak slípka úzkostná se shání za kachňátky.
To vše skryl hrob. Jen stará podobizna
i ducha úsilí i bolest srdce vyzná.
41
Samota
Jsem sebou, jen sebou a zvolna sestupuji
tam, kde je střed, až k srdci svému.
Břeh množství je za mnou a temnotou pluji
k Jedinému.
Strážkyně početí a matko všeho rodu,
jež milence a básníky světelným mečem bráníš,
Musy a anděly máš ve svém doprovodu
a svatost tvoření ohradou neviditelnosti chráníš.
Svědkyně svatých chvil a velkých rozhodnutí,
šat slávy prostíráš, když Bůh se touze blíží.
Ó sestro večera a měkkorouché smrti,
smír duší pečetíš a spočinutí v Kříži.
42
Myslela jsem, že umru
Nevíme ještě, milá paní,
snad je to takové a snad není.
Do týdne řeknu vám své dobré zdání.
Taková slova mnoho změní.
Lékař je lidský a neřekne nejhorší.
Snad se též bojí, že ho mé slzy pohorší.
Já jsem laik vzdělaný a leccos vím,
pane doktore, já vám rozumím.
Přicházím domů s novou zvěstí,
o které nikomu nepovím.
Já půjdu daleko, daleko – je to štěstí?
Nemůže býti v životě vetší zprávy!
Začínám se s vámi loučit, buďte tu všichni zdrávi!
Stojím u chudé cestovní truhličky.
To, co mi život dal, je majetek chudičký.
Ze všeho nejtěžší, na dno až dám svoje hříchy.
Až tam s tím přijdu, co bude,
Beránku tichý?
43
Já si ty hříchy nenechám,
Tobě je, Pane, odevzdám,
a dala jsem je dávno již
za noci jednou pod Tvůj kříž,
a teď je znovu dávám Tobě,
aby mi lehko bylo v hrobě.
Tak, to je jedno, a co teď?
Já jsem tak ráda mívala
zelený, jasný Boží svět!
Lesy a louky, obrys kraje,
západy, jitra, noci klid –
s tím se vším se mám rozloučit,
co nejvíc duši blažilo mi?
Sestoupit v temné, pusté lomy –
otevru oči, neuvidím,
strhaným sluchem neuslyším,
ani když nejvíc srdce ztiším?
Kam krásu toho světa sklidím?
Jak krajky trhá se, jež skládám sobě,
a co mi platna bude v hrobě!
„Ó nelituj, ó nelituj, zasvítí tobě
slunce jiné!“ A vychází už v srdci mém.
44
Bez Tebe, Pane, svět byl tmavý.
On odleskem byl Tvojí slávy.
Že se mnou půjde, srdce tuší,
to vše, co’s mojí zjevil duši,
a k čemu platen sluch i zrak,
to patří sem, to nechám tak.
A teď má práce. Skončena je.
Co na osnově chyb a vad!
Kus nedotkaný k nohám pad.
Za práci takou jaká mzda je!
A přece jsou mé ruce mdlé,
a přece nohy znavené,
a přece ráda v hrobu stínu
od prací svých si odpočinu,
odložím ráda břímě své.
Zda za mnou půjdou skutky mé,
a zda mne Duch Tvůj uvodí,
kde věčný pokoj vévodí?
Jsem ještě zde, a ještě jednou
mé oči všechen dům můj shlédnou,
vše do pořádku ještě dám,
45
i skříně krásně urovnám,
dám dceři návod, muži rady,
jak ve všem obejít se tady
beze mne, bez mé pomoci.
Život je dlouhý, smutek krátký.
Veliká bolest odchod matky,
však ruka Boží slzy stírá,
vzpomínka svatá neumírá,
můj obraz láska ozdobí;
smuteční závoj, myrta tichá,
vzdálenost věčna, světlo v tmách,
vyhladí vše a všecko změní,
dá duchu mír a vykoupení
a místo všední podoby
to, co je hloubhloub, než oči vidí,
v medailIon srdce uloží.
A teď jsem Tvá, můj Pane Bože!
To, co je ještě mezi námi,
stůl operační, bolest, nože,
to vše, čím ještě projít musím,
to vše, co ještě zkusit musím,
mé všecky stony, moje lkání
46
ten slavný výhled nezaclání
na uniknutí z těla pout,
na velký, slavný, širý proud,
jímž plynu ve Tvé náručí.
Jdu ráda, Pán když poručí!
*
Minul již týden, míjí druhý,
měsíce jdou, již bude rok.
Byla jsem k smrti připravena
a poznala, že hrůzy není,
v posledním snad jen zápolení,
kdy duše míjí těla tvar.
Mám znovu čekat v denní práci
i večer, když se stíny ztrácíztrácí,
Tvých rozhodnutí na výrok?
Nechť nejsem potom překvapena,
s vyhaslou lampou, nestřežena,
o ten Tě, Pane, prosím dar!
47
Obsah
Sancta Veronica7
Narozeniny8
Společenství stolu9
Večer10
Rybář11
Meditace13
Tulácká15
Křižovatky16
Vítr k ránu17
Soucit18
Podzim19
Zvony21
Až přijde24
Nad hlubinou25
Rozhovor26
Lampy27
Řeč krajiny29
Chrastavec30
Míjení31
Svatvečer a dítě32
[49]
Až tam33
Poslední34
Nazpět36
Nad podobiznou mé matky37
Jitro38
Obnova39
Sluneční hodiny40
Portrét ženy41
Samota42
*
Myslela jsem, že umru (2. vydání)43
Poslední báseň Myslela jsem, že umru vychází v této sbírce již v druhém vydání. Po prvé ji vydala autorka samotnou vlastním nákladem v r. 1936.
[50]
Věra Vášová
BALADY A MEDITACE
Básně
Tiskl
Oldřich Lejsek
Praha XII.
Perunova 15
pro
Vydavatelské oděleníoddělení
KSML (YMCA)
Praha II.
Na Poříčí 12
E: lp; 2007
[51]