Nad hlubinou

Věra Vášová

Nad hlubinou
Když shasl úsměv, shasla s ním i víra; můj zrak se otevřel, jako se otevírá okno do chladu dne a do zoufalství duše. Teď měřím prostor pod sebou, kde dříve maně jsem lehkou nohou šla jak květné po lianě vstříc slunci a své tuše. Ó, skleň mi nové mosty nad hlubinou a převeď smělým obloukem mne víry! A promluv ke mně, rci mi, žes to Ty! Tam, kde se otvírá a končí vesmír širý, kde láska Tvá se potkává s mou vinou, tam dar mi dáváš nové jistoty. 25