Rybář

Věra Vášová

Rybář
Rybář si zpívá a háže síť, trala, trala, kouzelná rybko, chyť se chyť, trala, trala. Je mlád, má úsměv v tváři, je širé moře a vlny září. Jde čeřen prohlížet za luny svitu a sní, že mořskou pannu uvidí tu. Naslouchá, co to v dálce zpívá, ozvěnou srdce rozechvívá: „Přijď, mořská panno krásná, přijď, má touha moře je, mé náručí je síť. Plá slunce na vlnách, když utonulo v moři, to láska krvácí, jež na dně srdce hoří.“ Jde rybář k moři zas a do vln sítě háže. Má doma ženu a děti dvé, to k péči o chléb váže. „Pane, dej, abych ulovil, co nám všem na chléb stačí. Smutno, když žena nezpívá a děti hladem pláčí.“ Člun na hlubinu zaváží, temnou jak lidské hoře. Do černých stínů odráží a čeřen spouští v moře. Bóje se houpá na vlnách a světlem ryby loudí, 11 hned vzhůru jde, hned mizí v tmách. Na břehu rybář bloudí. „Na vlnách bóje srdce mé, hned rozkvétá, hned hasne, spoutáno touží bez mezí po širé dálce krásné. Po nebi černé mraky jdou o závod s větru lkáním, kdo moři a větru srdce dal, do smrti touží za ním.“ Rybář jde k moři shrben a sám, trala, trala. „Pro koho ryby lovit mám, trala, trala.“ Má krok již vratký a vlas má šedý, a rýhy ve tváři jak bouří sledy. „Je prázdna chata má, je pusta dnes i včera. Má žena mrtva je, syn v dálce, vdána dcera.“ Naslouchá, co to v dálce zpívá – na širém moři člun se kývá: „Pojď, muži znavenýznavený, a ruky mé se chyť, já Rybář jsem a věčný mír dá tobě moje síť“.síť.“ A píseň zní, člun v dálku splývá, až siný měsíc zazáří ve tvář mrtvému rybáři. 12

Básně v knize Balady a meditace: