HERMINA HUBERHAUEROVÁ
[I]
[I]
V Inšpruku na Leopoldstrasse
dům zelenavý vypíná se,
stojí tam zrovna na rohu.
O věcech, jež se sběhly kdys tamtam,
obšírně vyprávět se chystám,
vždyť sám jsem v tom hrál úlohu.
Už mnoho roků teď je tomu.
Do zeleného toho domu
se právník jeden stěhoval.
Ten Ludvík Schick se jmenoval.
Byl židem jun tak jmenovaný,
ač jinak neměl závadu,
byl regulárně obřezaný
dle mojžíšského obřadu.
Pětatřicet tam zlatých platil
na celou stravu měsíčně.
Když nestudoval zrovna, krátil
si dlouhou chvíli rozličně.
A často večer po klekání,
když jedl svoji večeři,
tu z nenadání bez klepání
vstoup’ jakýs mladík do dveří.
14
Podivný půvab dýchal z něj.
Měl intelligentní obličej
a nosil cvikr na nose.
Schickovi často zdálo se,
že dříme v něm kus genia.
Ten mladík byl jsem totiž já.
Krajané, kteří v cizině
žít musí, mají jedině
tu radost: U večerní době
se slezou někde dohromady
a pohovoří o tom sobě,
co ve světě se děje všady.
Pije se víno červené
a na Čechy se vzpomene.
My s Schickem tak jsme sedávali
za večera a vzpomínali
na svoje Čechy vzdálené
a pili víno červené.
Večeře Schicka Ludvíka,
jenž vůbec nebyl velký jedlík,
nebyla nikdy veliká:
kus masa zpravidla a knedlík.
Však on byl spokojen, což věru
též jinou mělo příčinu.
Kvartýrská měla hezkou dceru,
šestnáctiletou Hermínu.
Hermína HuberhaurováHuberhauerová
gracie byla hotová.
15
Musím se o ní zmínit šíře.
V křesťansko-katolické víře
pečlivě byla vychována.
Následkem toho byla panna.
Tyrolsko země pobožná je,
řekl bych skoro nebeská.
Tam každá dívka nevinná je,
obzvláště když je nehezká.
O Hermíně však nutno říci,
že byla vskutku krasavicí.
Všech svodů světských střežila se,
před spaním raděj modlila se.
Když muže shlédla na ulici,
tu cudně zraky sklopila,
Schickovi také se zardělou lící
večeři na stůl nosila.
Zde příhodná by byla doba
podotknout, že my dva jsme oba
velicí byli neznabozi,
jak mnohý z vás a jiní mnozí.
To vlivem moderních je knih,
jež mládež chtivě čte a v nich
v své zaslepené důvěře
nachází návod k nevěře.
Já také směrů těch byl ctitel,
a rovněž Ludvík Schick, můj přítel.
16
Řádnými jsouce atheisty
plán pojali jsme hnusný z míry,
že Hermínu, ten kvítek čistý,
od pravé odvrátíme víry,
a dle toho, jak uvidíme,
k nevěrectví ji obrátíme.
Lehké to ovšem nebylo,
však nám se to dost dařilo.
Já obracel ji odpoledne,
však Ludvík Schick vždy dopoledne.
Přijala plna nadšení
to naše nové učení.
II.
II.
Minula zima. A zas Vesna
do alpských přišla údolí.
Hory se probouzely ze sna,
sníh kryl už pouze vrcholy.
Rok školní ke konci se chýlil
a přišel blahý zkoušek čas,
a student, jenž si nepopílil,
teď v obavách se trapných třás’.
Tu jednoho dne z nenadání
Schick Ludvík, který jiný byt
měl zatím už u jiné paní,
přišel mne náhle navštívit.
(U paní Huberhauerové
již bydlil podnájemník jiný,
17
pan Straširybka z Kdýně Nové,
též krajan z české domoviny.)
Schick used’ na mé kanape tu
s tajemným svitem ve zraku,
za cigaretou cigaretu
si kroutil z mého tabáku.
Řekl jsem, aby neotálel
říci mi, co ho ke mně vede.
Chvíli se ještě sem tam válel,
pak řekl, maje tváře bledé:
„Pamatuješ se na Hermínu?“
– Zajisté. – „Nuže, dívka ta
minulý týden, milý synu,
povila zdravá dvojčata.
Sám v zásluhu si nechci klásti
ten činčin, neb nejsem darmochleb.
Blah je, kdo pěstoval své vlasti
jen jednu růži, jeden štěp.
By spor snad nebyl o rodiče,
já v případě tom vím si rady,
a co se alimentů týče,
můžem je platit dohromady.
Myslím, že to tak správné jest.
Za stejnou vinu stejný trest.“ – –
Resignovaně vzdych’ jsem jen
a byl jsem se vším srozuměn.
Všeliký odpor byl tu marný.
S Schickem jsme zašli do vinárny,
a postavy dvě ztrápené
18
pili jsme víno červené.
Seděli jsme jak zařezaní.
Čas na hodinách míjel líně.
V tom do dveří vlít’ z nenadání
pan Straširybka z Nové Kdýně.
„Přátelé, vy zde při víně?“
tak volal udýchaný všecek,
„A zatím slečně Hermíně
umřelo jedno z těch dvou děcek!“
Dojati velmi slovy těmi,
my zůstali jsme chvíli němi.
Dobrý můj přítel, Ludvík Schick,
mlčel jen krátký okamžik.
Pak z kapsy šátek vytáh’ hbitě
a začal vzlykat křečovitě:
„Ach, to bylo to moje dítě!“
Já, mladík pranic netušící,
jsem zřel naň s udivenou lící
a nedovedl pranic říci.
Schick celý rok pak nosil smutek.
Já zatím z Tyrolska jsem utek.
19