BALLADA SVATOHORSKÁ

BALLADA SVATOHORSKÁ
Třetí den již v chrámu klečí, třetí den již ruce spíná. Nejkrásnějších proseb řečí vzývá matku Boha Syna. Třikrát šla již ke zpovědi, třikrát šla již k přijímání. V tváři žlutá bledost sedí od postu a od nespání. Večer v klenby chrámu splývá, oltář září v svíček jase, s oltáře se Panna dívá a jak zdá se, usmívá se. Jako přízraky se týčí z temných koutů bílí svatí. Starý kostelník už s klíči chrám se chystá zavírati. 28 „Povězte mi, matko drahá, jaký bol vám srdce kruší, jaká sudba přeneblahá dolehla na vaši duši? Vím, jsme všichni lidé bídní, každého nás osud zmáhá. Proč však vy tu celé tři dni modlíte se, matko drahá?“ – „Já jsem sprostná žena z lidu; minulý rok jsem se vdala. Muž mne rád má. Žal ni bídu u něho jsem nepoznala. Bůh nám žehná. Dítě pouze, to nám nechce uděliti. A já přišla v zbožné touze dítě sobě vymodliti.“ – – „Přemocná je matka boží, každý žal i bolest tiší, kdo v ni důvěru svou složí, toho jistě neoslyší. Vy však marně lkáte tady! Časy plynou a se mění. Ten zrzavý páter mladý, co zde dřív byl, už tu není.“ 29