IX. České vojsko

IX. České vojsko
Na Veliký Pátek při pašijí hlase vždy prý jednou za rok Blaník otvírá se. Stará kronika i báseň o tom píše, ujařmený lid si o tom šeptá tiše: „Už je Velký pátek, už nás na kříž bijíbijí, už nám kolem čela věnec z trní vijí. Už uásnás bičovali, v bok nám vbodli kopí, už Vlast, naši matku, v proudech krve topí. Už nás Vídeň vraždí, už nás v pouta jímá, kde je naše vojsko, v Blaníku jež dřímá? Kdy pomůže zemi, která k smrti sténá? Kdy dub na Blaníku už se zazelená?“ Ticho ve vesnicích, ticho v celé zemi. Zraky plny hněvu, ale rty jsou němy. Trpí země česká, trpí po staletí. Ale mezi lidem divná zpráva letí. Divná zpráva letí, druh ji druhu sdílí, rytíři že z hory dávno vyrazili. 91 Blaník otevřel se za měsíčné noci, vojsko vyjelo ven, Čechám ku pomoci. Šťastně uniklo svým nepřátelům, vrahům, vítězně se vrátí k volným českým prahům. Je to naše vojsko, z vyhnanců a sběhů, ze všech světa konců, od všech moří břehů. Prapor český zase nad hlavou jim vlaje, Svobodu s ním nesou do českého kraje. Lid si o tom šeptá, hlavu k zemi kloní: „Slyšíte už z dálky temný dusot koní? Blaník už je prázdný! Vojsko ale žije. Nepřítele bije, za Čechy se bije.“ A lid, který mlčel, šeptá v rozechvění: „Proroctví se plní, konec utrpení.“ V chalupách lid tajně sobě vypravuje: Z Francie a z Ruska český vítr duje. V Praze naslouchají v temné noční tiši. Zdá se jim, že náhle v mlčení tom slyší, v Karlově jak mostě nad vlnami řeky Bruncvíkův meč hnul se, jenž tam zazděn věky. – (1916.)
92