VĚNOVÁNÍ

VĚNOVÁNÍ
V tom městě smyslném, kde z doby Canaletta V paláci oprysklém stín ještě straší v tmách Těch, jichž jsi pravnukem, šlechticů v parukách, Pod smavým Erotem, jenž věnce z růží splétá, My sníme skloněni o dojímavém příští Všech lásek nemožných, jež nikdy nepřijdou, A na něž myslíme jak na slib rtů, jež lhou, Jichž křehké illuse, než zrozeny, se tříští. Svou krásou podoben jsi Alkibiadovi, Však v stilu rokoka, jenž mdle zří v půvab nový Všech věci, nuděn jím, tak jako minulým... Dech heliotropu teď cítě vát z tvých vlasů, Já myslím vášnivě na dandyho z těch časů, Kdy žila antika, a mládí bylo vším... [5] ENDYMION
My milovali se... – a setkali, Jak smutné a špatné a šílené to bylo, Ale, ach, jak sladké! BROWNING, ZPOVĚDI
[7]