Kaleidoskop (1894)

Verše, Josef Kubelka

Diplomatická verze Ediční verze
JOSEF KUBELKA
KALEIDOSKOP
VERŠE
V PRAZE KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK, NAKLADATELÉ 1894.
[1] I.
[3] NĚKOLIK PÍSNÍ.
I.
V těch písní milion, jež z ptačích hrdel spěly výš Vesně na počesť, v těch trilků ručeje dva tóny zlatých strun mi v hrudi zazvučely – to byly vzpomínky – to byly naděje. Vzpomínky, naděje!... Jak máť je Vesna pěstí v svých písní bohatství, jež srdci postačí – – ty mladé naděje si v písních najdou štěstí – ty staré vzpomínky se v písních vypláčí. [5]
II.
Vzpomínky, vzpomínky, přeletaví ptáci – zase jich zpěvný tlum do srdce se vrací, do srdce vrací se, uhnízdí se v hrudi – zda svými písněmi jaro mi tam zbudí? Vzpomínky, vzpomínky, přeletaví ptáci, z hrudi mi vyplašte mrtvou resignaci, vraťte mi idoly, pro něž srdce bilo, aby se slzami hrudi ulevilo. 6
III.
Jak norec si připadám, v zelenou hloubi jenž vrhá se do spleti chaluh a řas, by vylovil škebli, v niž tajně se snoubí mdle zářící perla jak naděje jas. Já také se ponořil ve vášní tíseň a blah jsem, neb odměnil perly mne svit: já škebli jsem odhodil – byla to píseň – a perla mi zůstala – láska a cit. 7
IV.
My slavili své lásky hodokvas, my opájeli polibků se vínem, a letní noc, ta milujících máť, svým sladkým halila nás polostínem. Na Sfingu noci, lunu posvátnou, my dívali se mlčíce a sníce, a kol nás hvězdy plály na nebi, jak v dómu zbožně planou voskovicevoskovice. A příroda, ta byla lásky chrám, a my v tom chrámě byli veleknězi té lásky svaté, jež je boží dceř tím, že je věčna a že nemá mezí. 8
V.
Na nebi svítí mystická luna, kahanec zlatý – večer je teplý, vonný a tichý, tichý a svatý. Na moje srdce hlava tvá drahá zvolna se níží; spi, moje dítě. Večer je tichý – očka ti sklíží. Spi, moje dítě! – Chci tebe stříci, vzpomínat, bdíti; lampa ti noční – kahanec zlatý na nebi svítí. 9
VI.
Protože celou noc na nebi na tisíc hvězdiček plálo, proto jen, má milá, o tobě nejkrasším snem se mi zdálozdálo. Hvězdičky ledacos vyslechnou, hvězdičky ledacos vidí, a tím, co postřehnou z večera, za noci oblaží lidi. 10
VII.
V té chvilce, již láska posvětí, co po zlé nám naší sudbě, my naslouchat chceme v objetí svých srdcí tajemné hudbě. Když hoří tvé rety na mých rtech, jak srdce nám buší, buší, že, byť se svět bořil v základech, v té chvilce jich nepřehluší. 11
VIII.
Tvůj plane ret jak oleandru květ, tak jako v číši rudé víno hoří, ten lásky cit zda mohu pochopit, když vím jen, že mi srdce moří?... A ty mi díš: „Buď blah, že líbat smíš, ret hledá ret a láska hledá lásku; rtu líbat přej, neb v lásce – tolik znej – ret není stvořen pro otázku.“ 12
IX.
Má láska je mořem zbouřeným, mé srdce je v moři vrakem – já celou noc s touhou jsem zápasil, tak jak svatý Jiří s drakem. Ty láskou se nad zem povznášíš jak modlitby křídlem bílým, má láska však orlí má peruti – já miloval dřív – teď šílím. Má láska je jako dravý pták, jenž spáry mi srdce svírá, ten touží vždy výše a výš a výš – však ve spárech kořisť mu zmírá. 13
X.
Je píseň má tvé krásy panošem, tak skromná jest, ač touhou rozechvělá, a tolik ždá jen, roucha tvého lem by ve pokoře zulíbati směla. Však srdce moje žádá víc a víc a v touze výbojné mi v ňadru zvučí a velí, výská, pláče, žebrajíc: „Ó, drahá, pojď, ó, pojď mi do náručínáručí.“ 14
XI.
Ty slzy všecky, jež jsi v oběť dala své lásce vroucí, jsou perly, jimiž bílé hrdlo spjala si Kleopatra. V nich jsi vyplakala skvost nehynoucí. Je sbírá pečlivě a řadí k sobě tvé lásky bůže, v šperk svatební by zaplály ti k zdobě. – Ó, rci mi, zda se takým skvostem tobě kdo rovnat může?! 15
XII.
Tvůj pohled sílí mne na dlouhé cestě žitím, tvůj úsměv plaší mi zlé stíny charých dnů, tvé bílé ruky stisk mi cestu stele kvítím, a vlídné slůvko tvé tlum zašlých volá snů. A políbení tvé, ten dotek retů vřelých, jímž vášeň zahárá a zaplápolá cit, za moře trudů všech, za dnů řad osamělých, jež žil jsem bez tebe, mne stačí odměnit. 16
XIII.
Jak snivé jezero se láskou k luně souží, jež zhlíží marniva se v jeho hladině, tak snivá píseň má též miluje a touží být skromným zcadlemzrcadlem tvé krásy jedině. Ty píseň vyslechneš, kdy zvučí rozechvělá v tón touhy záludné, jenž srdci tvému zní, – vím, vznikla píseň má, bys na ni zapomněla, však přec je blažena, že o tvé kráse sní. 17
XIV.
Vy, kteří stojíte před bojem, k němuž los vyzval vás kletý, osvěžte lásky nápojem vyprahlé, žíznivé rety. Vzpomeňte těch, jež osud zve k zápasu, v kterém je zdrtí, neboť že nežili lásce své, žili svůj život jen – smrti. 18
XV.
Ten požehnán buď, kdo za lásku hruď vstříc nastaví peřejům žití, jak Leander blah zří rozkoše práh, z nějž Hero svou lampou mu svítí. Změť vln je tak zlá, však lampa mu plá, ta lampa jej těší a sílí, než osvěží zas, až v rozkoše kvas ret ke rtu se v odměně schýlí. I kořistí vlnvln, kdy,kdy únavy pln, se stane, zřízří, sladko že mříti, a nebi je blíž, že v záhrobní říš jas slzí mu v doprovod svítí. 19
XVI.
Ó Lásko tajemná, ty sladká vesno žití, ty paní srdcí všech, jež touží a jež sní, těch srdcí milion, kdy miluje a cítí, lká píseň jedinou, jež k poctě tobě zní. I srdce ubohé kdy pochybou se zmučí, mníc, že jen sladký sen tak krátce se mu zdál, ta píseň na počesť ti slavně dále zvučí – neb srdcí milion tu píseň zpívá dál. 20
POHÁDKA SRDCE.
I.
Co přál bych si? – Málo, pramálo, a přece v tom celé nebe: jen odměnu dlouhých, hořkých dnů, jen vidinu mladých, zlatých snů, jen lásku tvou a pak – tebe. Mít celý den tebe na srdci a v noci o tobě sníti a, není-li neskromné přání hřích, pak ze snů svých o tvých polibcích tvým polibkem probuzen býti. 21
II.
Ach, vím to, ba vím to, bůžku zlý, že v srdci mi tkví tvá střela, já let její ostrý slyšet mnil – to háděte lstivý sykot byl, jímž v letu zasyčela. A v srdci je divný, sladký bol a duše se v snění ztrácí. Tu střelu však nelze vytrhnout, sic z rány se vyřine žhavý proud, v němž srdce mé vykrvácí. 22
III.
Chtěl lásce jsem učit děvčátko tak rozkošné, mlaďounké, švarné: Já vykládal, oteckou péčí jat, jak líbat je třeba, jak objímat, a činil jsem pokroky zdárné. Já netušil, že mé děvčátko je tolik nadáno skvěle –: za jedinou krátkou lekci jen já přiznati musil zahanben, že překoná učitele. 23
IV.
Že celý den byl jsem zasmušen, má milá mi slíbiti chtěla – ne jinak než slavnou přísahou –, že starostí družinu neblahou mi s večera vylíbá s čela. A líbá juž, líbá tak horlivě mě na čelo, v ústa, v zraky. – – Jen pomalu, pomalu s přísahou, i líbati třeba je s rozvahou – já, dítě, rád líbal bych taky... 24
V.
Já z hříchů šel milé se zpovídat a prosil o rozhřešení, o vábného úsměvu sladký vděk, o těšivých několik slovíček a zbožné políbení. A zpovědník krásný za každý hřích již růži rtu ke rtu sklání: – ten na věky postem by kát se měl, kdo jediný z hříchů by zapomněl při tak rozkošném zpovídání. 25
VI.
Ty hněvat se neumíš, neumíš – tvé zraky mi to praví. V nich časem jen smutek se zrcadlí a nadšení jiskra v nich časem dlí, či rozkoše záblesk žhavý. A srdce-li v nevoli sevře se, juž smíření zvolna v něm zraje, a ledové slůvko na rtech tvých tak sladkých, tak žárných, tak ohnivých ve vroucí polibek staje. 26
VII.
Ten kahanec matně plápolá, jenž svítí nám nad hlavami. Ten kahanec matně plápolá a sladké je přítmí dokola, a my jsme tak sami, sami. Ten kahanec přítmí neruší, jen hrozivé stíny plaší a plane tak zbožně, stlumen, tich, že svítit směl do nocí blažených nám se hvězdou lásky naší. 27
VIII.
Vy díte, že srdci jedinkrát lze zapláti lásky vznětem? – Oh nevěřím: kdykoli schřadlou zem zas vesna zlíbá svým paprskem, vždy znovu se krášlí květem. A srdci též láska je paprskem – Ta první své snivé a prosté a luzné je pohádce naučí, ty druhé jí na rovu vypučí – ta poslední se srdcem sroste. 28
IX.
Tvá píseň tak zvolna umlká a doznívá v mrtvé hluši. Ó zahrej ji ještě jedenkrát, ten akkordů snivý vodopád je balsámem choré duši. Ó zahrej ji ještě jedenkrát, ať chorou mi duši zléčí, ať pocítím, v hlubinách zvířená, však blažena, šťastna a smířena jak před bohem lásky klečí. 29
X.
Až stáří nám vlasy pobělí, co z mládí nám do stáří zbude? Nás potěší vzpomínka v dobách zlých a za nocí dlouhých, bezesných jak lampa nám svítit bude. Až stáří nám vlasy pobělípobělí, co z mládí nám do stáří zbude? Sto písní z dob šťastné nálady a bohaté citu poklady v té každičké písni chudé. 30
XI.
Až staří a šedí budeme, kéž zříme – jak lásku vlastní – v tu lidskou rozkoš, v ten lidský bol jen lásku rozkvetat kolemkol – pak řeknem’ si: „Byli jsme štastni.“ A Smrti dech až k nám zavane, jenž mrazně u srdce zebe, pak řeknu ti důvěrně, citem jat: „Teď budeme, budem’ se stěhovat juž, stařenko, do nebe z nebe.“ 31
SRDCE.
Jak matka sladké si robě vylaská, vypěstí, hruď lásku vychová sobě do snův a do štěstí. Jak zlatá kolébka hýčká ji srdce ve hrudi, – však žel, kdy roběti s víčka sny démon zapudí. Když cesty sudby se matou, až z ran se řine krev, tu změní kolébku zlatou tak často na rakev. 32 Snad čas pak zaplaší trudy, však v hrudi buší to dál – tak buší na rakev hrudy, v níž dřímá ideál. 33
NA ROZLOUČENOU.
Byla’s mi sestrou, či více jsi byla mi – nevím to – vím jen, že měl jsem tě rád, – za tvoji oddanosť, váženou slzami, chci tobě naposled poděkovat. Osud ty slzy tvé odmění, osuší, s Bohem buď, dítě mé, blažena buď. – – Mně zase přibyly s výčitkou na duši do alba obrázek a jizva v hruď. 34
IMPROMPTU. (M. V.)
Chceš býti hádankou. – Hlavinka tvoje rusá jak v těžkých vzpomínkách v dlaň klesá níž a níž. Že truchlé myšlénky v té krásné hlavě snuješ, já přece nevěřím. – Jen smutkem koketuješ, ač snad to netušíš. Vždyť přece šťastna jsi. Jsi děckem, které neví, čím život jest, jenž zlé byl sudbě vydán v plen. Jak Byron být se zdáš: kdy z číše štěstí píval, měl hádě ve hrudi: vědomím mučen býval, že není – nešťasten. 35
LÁSKA A ŠTĚSTÍ.
Jak žebravým fakirům životem v před nám souzeno věčně se bráti, a ždáme, kdy srdce nám prokřehlo v led, zas u krbu lásky je zhřáti. A mníme v ní dosíci nejdražší skvost, jímž královské žezlo kdy plálo – – té lásky je pro chvilku rozkoše dost, však pro štěstí přece jen málo... 36
SLOKY. (Paní Antonii Pippichové.)
Těch mladistvých srdce záchvěvů mně líto je, tolik líto; kdy slza se zrcadlí v úsměvu, kdy srdci je ze pláče do zpěvu, kdy z bolesti kročejem ve štěstí se ocitne, aniž zví to. Jak harfa se srdce zachvěje.zachvěje, kdy strunami stesk mu táhne, v němž nyvě lká tichá naděje, v němž v touze se vzpomínka usměje, až akkordem vzdechů, žhavých slz mu útěchou v srdce sáhne. Však uvadlé srdce ku pláči juž slzí více nemá. 37 Ty naděje, touhy jsou jinačí, a vzpomínka nestačí, nestačí, a srdce si uvyká bolesti té největší, že je – němá. 38
ZA MRTVOU LÁSKOU.
I.
Tvé srdce zmlklo v hrudi, a hruď tvá schladla v led, květ liljí kryje skráň tvou a rety fial květ, ty schladlé, svadlé rety, jež líbám naposled. V hlavách ti svíce plane, a z plamu vane chlad jak z luny v zimní noci, když svítí v mohyl řad, z té bílé, vážné luny, jež učí milovat. Já přišel dát ti s Bohem, má sladká, jediná... Teď jeden život skončil a druhý počíná. Tvé srdce zmlklo v hrudi... snad tiše vzpomíná... 39
II.
Snad je to odlesk se hvězdné výše, jenž se ti v mrtvém zraku chví. – – Zjev mi, má milá, důvěrně, tiše vznešené mrtvých tajemství. Nechť mne svou vahou do prachu zdrtí, ničíc mě přec mě potěšíš – snad mi tím velkým tajemstvím Smrti tajemství Lásky rozřešíš. 40
III.
Letěla hvězdička s blankytu – jako by v trní, hloží: a já jsem poznal ji po svitu – byla to slza boží. Zapadla neznána od lidí – v světě juž nejináče: člověk tak bídný a nevidí, že sám Bůh nad ním pláče. 41
IV.
Bušily hrudy na tvoji rakev, srdce mé bušilo ozvěnou – kytička prostá z lesního vřesu za lásku zbyla mi odměnou. Věřím však, věřím, že léta, dnové uspí, co ve hrudi zabolí, city snad zvadnou, vášně snad schladnou, kytička na prach se rozdrolí. Snad že i v srdce rozchvěných strunách zazvoní písnička o štěstí, v níž se jen časem vzpomínka vmísí stlumeným akkordem bolesti. 42
II.
[43] NĚKOLIK GAZELŮ.
I.
Když mělkým duchem nechceš být, pak vyvol sobě heslo, však ohebné a moderní, než na ceně by kleslo. Když mělkým duchem nechceš být, buď heslo tobě mlat a štít, dnes heslo svoje proměň v rýč a zejtra v měkké křeslo. A loďkou je-li charakter, pak hesla veslem dáš jí směr, však trvanlivé heslo zvol, vln příboj aby sneslo; a kdyby někdo tvrdit chtěl, že’s na charakter zapomněl, tu směle zvolej: „Nemám loď, však, hlupci, já mám veslo!“... [45]
II.
Jen pomalu, jen pomalu – buď heslem tvého žití, chtěj pomalu se moudrým stát i sklenku svoji píti; tak žij s tím heslem střídmosti, a v duši tvé se uhostí mír svatý – sytý blahobyt má odměnou ti býti. Jen pomalu, jen pomalu, dnes v rozkoš, zejtra do žalu, a lásce, hněvu výhosť dej, a svět tě bude ctíti, a boj-li kol se rozvíří, v řad svůj tě přijmou rytíři, jimž jako svatá korouhev šos dlouhý k boji svítí. 46
III.
To vezdy za své heslo měj: nést s odhodláním bolu tíž, a vzácných darů cenit si, jež cestou žitím sbírat smíš; toť první heslo života, v němž lidské štěstí kolotá, to ptáče zpěvné, záludné, jež, uprchne-li, nechytíšnechytíš. Snad moudrosti též zářný skvost ti prodá matka Zkušenosť, však bolestí jej vyvážíš a slzami jej zaplatíš, a v moudrosti-li blaha zdroj – to připraví tě o pokoj, že jsme-li o píď moudřejší, jsme o dvě pídě hrobu blíž. 47
IV.
Sto rad mi dali na cestu a řekli: „Hochu, toho dbej, by v shodě žil jsi s rozumem, jak moudrých dávný obyčej.“ A rozum ved’ mne moudře v před, až stanuli jsme naposled ve žití víru kolotném. Tu řek’ jsem: „Strýče, radu dej.“ Však rozum rady nevěděl a ku podivu skromně děl: „Ba vidím, hochu, vidím juž, že také splet’ mne žití rej tou maškarádou, jíž jdem’ vstříc. – Ty srdci vždy jsi věřil víc – než ve světě se prokoukáš, zas o radu se srdce ptej.“ 48
V. (Slečně Elle Správkové.)
Když poprvé šlo Štěstí světem, tu bylo mu tak veselo, neb od něho jen skromných dárků se skromným lidem zachtělo. Však přišla Závisť mezi lidi, a Štěstí jenom nevděk klidí, a lidstvo celé lká a volá: Ach, Štěstí, kam’s se podělo! A spokojenosť všade mizí, neb nikdo nezří bědu cizí, však každý zří jen darů květy, jež jinde Štěstí rozselo, a neví, co svou bědu měřil a Závisti své trudy svěřil, že usměvavě dobré Štěstí jej políbilo na čelo. 49
LÁSKA UMŘELA...
I.
Ba umřela láska, umřela, tak mladistvá. – Chtěl tomu osud. A nad rovem družina pobledlá jí lká: „Ty’s o klid nás podvedla a štěstí nám dluhuješ posud.posud“ A pohřební báby klepavé – sbor ctností – kupí se v kruhy: „Kdož ví, proč jí Pánbůh zkrátil věk, kdo nebožku znal, by sotva řek’, že zanechá také dluhy...“ 50 II.
Kdož nosili čapku s rolničkou, teď vážně se oděli v tógy, a v rozvaze moudré, bez žalu hned v obšírné sloupce žurnálů jí napsali nekrologynekrology. V těch pravili: „Je sic mrzuto a škoda, že v nedohledno ji ostrý dech mrazné prósy svál, však svět jde svou dráhou klidně dál a venkoncem je to jedno...“ 51
KOKETĚ.
Váš úsměv, má krásná paničko, je rozkošný, vábný, vlídný, v líc bleskne však vlažně, přisládle – snad proto, že vznikl v zrcadle, já zůstal tak klidný, tak klidný. Svět kupčí juž se vším, paničko, a na lásku má svou bursu, v té odhadne vděky, rozkoš, cit – váš úsměv jde hojně na odbyt, však pramálo platí v kursu. 52
DIOGENES.
Ach, kterak vždy mudřec Diogen se líbil mi, hloupému hochu: když na jeho tužby králů král se tázal, můj Diogen klidně prál: „Jen ze slunce jděte mi trochu.“ A býval jsem jako ten Diogen tak skromný, tak šťastný jak děcko, však sotva mne počalo slunce hřát, juž Osud – zlý, nevlídný kolohnát – svým stínem mi pokazil všecko. 53
KLESLÉMU DRUHU.
Jej zpitého ukryl krčmy klín. – Já řekl mu: Hochu milý, zda vzpomínáš druhů, jež měl jsi rád? – Ti dávno se k tobě nechtí znát a dávno tě odsoudili. A směle ti plijí do tváře, že naděje, k činu páky, tě pozbavil Osud zavilý. – – VšakVšak, druhu, ty’s jenom opilý – z nich mnozí jsou – darebáky. 54
KRÁL A ŠAŠEK.
Děl král: „Mě tíží má koruna, mě tíží to žezlo v pěsti. Hej, šašku, ty královské bydlo máš, a nevládneš, o nic se nestaráš – ty, šašku, máš z pekla štěstí!“ Děl šašek: „Nás osud usadil tak různo v svém rozmaru stálém. Mým heslem: vždy s losem v shodě žít. – Je nesnadno dobrým šaškem být, však snadno být – špatným králem.“ 55
NEMOUDRÉ MLÁDÍ.
Když vzpomínkou někdy zalétnem v dob minulých lada šírá a pustíme rozmar z otěží, nás vzpomínkou z mládí osvěží tak leckterá aventura. A myslíme: člověk mládím svým jen lacinou rozkoš koupí, dnes náhody přízeň, štěstí, cit my lépe by dovedli vytěžit – však v mládí je člověk tak hloupý... 56
UMŘEL BÁSNÍK.
Kdys umřel básník slavený – ten malheur se leckomu stane – a zanechal Umění na oltář své verše, pak dluhy a kalamář a péro okousané. To péro je zde. – Však ubohým kdo biografům dá radu? Jej národa vděčnosť odmění! – Nuž: kousal to péro z nadšení, či kousal je básník z hladu? 57
ŠAMPAŇSKÉ.
Hoj, šampaňské, božský nápoji, ty nadšení obraze sladký, kéž mohu ten nadšení chabý vznět, jímž za doby naší hárá svět, též uzavřít v láhve a zátky. Pak starý jen zázrak učiním, jímž ve víno změní se voda. – – Až ke stropu zátka vyletí, hej! nastavte číše, poeti, jeť každičké kapky škoda... 58
POESIE A KRITIKA.
Kde Poesie s Kritikou se setkala, nevím ani, však nebyla dojata nemile, a řekla jí slušně a zdvořile: „Má poklona, milostpanímilostpaní.“ A Kritika děla: „Pln úkladů že svět jest, to věcí je známou, a proto též, kdyby se případ stal, že kdys by se talent vám kořit jal, já budu vám gardedámou.“ 59
STARÉ MOTIVY.
I.
Nehty kouše z hloupé nudy bohatý a zívá – třeba hlad měl, přece chudý zpívá, vesel bývá. Bohatí se nasytili, něco přece zbude: na kosť, kterou zahodili, flétnu chudý hude. 60
II.
Přišla Bída na boháče, boháč ztratil všecko, vzdychá boháč, lká a pláče, naříká jak děcko. Řekla Bída: „Jaké trudy, že se časy mění! – Vzkazuje vám po mně chudý pěkné pozdravení.“ 61
III.
Přišla si SmrtSmrť pro bohatce, pobízela k spěchu, boháč prosil, chvěl se vratce: „Pozvol, nemám dechu.“ Pravila Smrť: „Nemám stání, třeba spěchu, hola! –: co se jeden boháč brání, sto mne chudých volá. 62
IV.
Bohatého pochovali, chudý jen se díval, nad hrobem mu zaplakali, chudý, ten si zpíval: „Chudáka to málo bolí, když ta s kosou kvačí: když se sypou na mozoly, méně hrudy tlačí.“ 63
KOKETA.
Zrak posavade žárem sálá, však srdce schladlo dávno v led – jen jednou v žití milovala, to poprvé a – naposled. To dobře ví, že srdce její tak osvědlo jak mrazem květ, a všedních vášní ve peřeji že utonul v něm citu vznět. To dobře ví, kdy v roztoužené ždá muže nitro lásku vset, své srdce lásky u plamene by ohřát mohla – naposled! 64
ORIGINALNOSŤ.
Mláď myslí si, že v pouta spjata jest, ji v léta mužná lesklé plány snuje, až přijdou ta, že chrabře na ručesť pak názorům svým platnosť vybojuje. A přijdou léta plna nových pout, ta léta v starých mezích činům žijí, a člověk, jenž chtěl original slout, se s vůlí mnohou pídí – po kopii. Jest jako vlak: kdys děsil zjevem svým, teď hloupá stáda z pastvišť se mu smějí, když z dálky pílí s chvatem šíleným a v před se řítí – přesně po koleji. 65
ĎÁBEL A DĚJINY.
Kdys ďábel probíral se v dějin knize. Na každé skoro stránce hlásala tam čerň válek spoustu, politických intrik. Ďas četl to a dojat řekl potom: „Hle, lidé v knihy spisují mé činy mně na počesť – ó hodní, dobří lidé!“ A slzu pohnutí si vytřel z oka... 66
OSUD.
Tká Osud v žití svoji přízi tak tajemně jak čaroděj, co léta prchnou, mládí mizí a zbude spleen a beznaděj. Jsou chvíle, kdy se bázní chvějem před losem svým. – Nám známo všem, že chce být moudrým čarodějem a jest jen hloupým kejklířem. 67
NÁŠ VĚK.
Má zářné svoje idealů nebe, však předsudků pln je náš věk, jen někdy z mračen bouřevěstných střebe je velduch bleskem myšlének. Až soudit bude lidstva genij bdělý věk náš věčnosti na prahu, pak předsudků těch končíř zrezavělý jak Brennus hodí na váhu. A váha klesne. – V duši věčna tuchu čas Ahasver se dále bude brát, však záře myšlének mu veleduchů do věků příštích v štítu bude plát. 68
GLOSSY.
* * * Ve strunách srdce žití píseň celá je ztajena. Ji sudba nemění, však v mládí struny rozchví nadšení, a v stáří ruka Smrti zkostnatělá.
* * * Ve tvůrčí ráno se člověkem kořil se ďábel Bohu, v lidském srdci skryt. – Bůh proto ďábla ve člověku stvořil, by člověk Boha mohl pochopit. 69
EPILOG.
[71]
* * * To hezká hříčka... Sklíček několik ve zdobné tubě v rukou dítěte se stává celou pohádkovou říší. Ty fantastické hvězdic útvary, jež zahrávají v barvách duhových, ty řítí se a ruší obratem a v nový pestrý tvar se skládají, a vše to kouzlem děcku neznámým, tak neznámým, jak mrazu kouzlo jest, jež sněhu tvoří třpytné hvězdice a fantastické květy na oknech. – A dítě šťastno tleská ručkama nad divy těmi, až pak znaveno svou hračku odkládá a dí: „Mě bolí oči...“ [73] A dítě vyspěje... Tu mládec zdiven zří, že život kolem něj je utvářen v tak pestrou, neklidnou a divnou hru, té podobnou, jež v tubě z dětských let. Jen v malý okruh toho víření a vření toho, kterým kypí svět, můž člověk zírat úzkým okénkem své nálady a svého myšlení, však jaký divý rej tu rozpoután! A mládec nazírá v tu pestrou směs se zájmem vřelým, s dechem ztajeným, se zvědavostí nezkrotnou a žhoucí, a tak, jak barev odstín zahrává, hned zajásal by s vřelou účastí, hned neurčité teskno jímá jej, a posléz – po příčině ptát se bojí – do blaha dětství ohlédá se zpět a praví si jak vínem zmámený: „Mě srdce bolí...“ Ba srdce, srdce... To teď hlásí se o svoje právo. Dí svým tepotem teď člověku: „Mně podřiď rozum svůj – ten bláhový, ten domýšlivý rozum, chci pánem být – chci býti tyranem!“ – A člověk naslouchá teď rhytmu srdce 74 a nerozumí mu. A sleduje ten vír, ten divý vír, to kolotání bludné všech citů, vášní, tužeb, nadějí, tu pestrou pohru nedosněných snů, ten smích, ten pláč, to divé zoufání a zase mír, jenž v srdci zavládá. A člověk k srdci ruku klade si a zas vzpomíná na tu hříčku z dětství, na sklíček několik ve pestré tubě, na fantastické hvězdic útvary, jež zahrávají v barvách duhových, jež řítí se a ruší obratem a v nový pestrý tvar se skládají, a vše to kouzlem divným, neznámým, tak neznámým, jak mrazu kouzlo jest, jež sněhu tvoří třpytné hvězdice a exotické květy na oknech... A člověk marno luští věčný problém a posléz ptá se: „Co je svět? co život jest? co srdce?“ A odpoví si jako s resignací: „Kaleidoskop!“... 75 OBSAH
I. Několik písní. I.–XVI.3 Pohádka srdce. I.–XI.21 Srdce32 Na rozloučenou34 Impromptu35 Láska a štěstí36 Sloky37 Za mrtvou láskou. I.–IV.39 II. Několik gazelů. I.–V.45 Láska umřela... I.–II.50 Koketě52 Diogenes53 Kleslému druhu54 Král a šašek55 Nemoudré mládí56 Umřel básník57
[77] Šampaňské58 Poesie a kritika59 Staré motivy. I.–IV.60 Koketa64 Originalnosť65 Ďábel a dějiny66 Osud67 Náš věk68 Glossy69 Epilog71
E: tb; 2005 [78]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František
(Knihtiskárna F. Šimáček, nakladatelé)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 78