SLOKY.

Josef Kubelka

SLOKY. (Paní Antonii Pippichové.)
Těch mladistvých srdce záchvěvů mně líto je, tolik líto; kdy slza se zrcadlí v úsměvu, kdy srdci je ze pláče do zpěvu, kdy z bolesti kročejem ve štěstí se ocitne, aniž zví to. Jak harfa se srdce zachvěje.zachvěje, kdy strunami stesk mu táhne, v němž nyvě lká tichá naděje, v němž v touze se vzpomínka usměje, až akkordem vzdechů, žhavých slz mu útěchou v srdce sáhne. Však uvadlé srdce ku pláči juž slzí více nemá. 37 Ty naděje, touhy jsou jinačí, a vzpomínka nestačí, nestačí, a srdce si uvyká bolesti té největší, že je – němá. 38