KDYŽ ZRAJE OVOCE...
Když zraje ovoce, už není máj, dni palčivější jsou a k práci volají, však svět je dosud jedna radost, ráj, ač údy znavené juž leckdy stonají... Snad potupil tě lid a zneuznal? Oh, dobou svojí mýliti se nedávej, věk celý na mysli měj, pracuj dál a ztratil-li jsi cíl, tož hledej znova jej! Když zraje ovoce, máj není už, komu vlas stříbrem prokvétá, již není mlád... pod stromem Poznání však stojí muž, jenž pevný postoj dosud má, pracuje rád... 5

PŘEDZVĚST JARA.
Dlouhé lány... ještě holé, ještě holé, ale jinými se zdají už ta pole nežli v zimě, když pohlédneš na ně maní. Dnes – toť života slib, dřív’ – toť umírání! Modré nebe... ještě chladné, ještě chladné, ale toť už jiné nebe, když zrak padne na ně zkoumavě: Oh, tam už není sněhu, tam slib slunných dní – tam tušit jarní něhu... 6

POUŤ DUŠÍ.
To je ten svět, jenž byl mi Bohem souzen: ty louky zelené v své pučící a nedohledné slávě a zase bludný les a únavné a pusté úhory, – nade vším slunce jas, pak siné mraky dnes a zítra rosa nadějí se leskne v osvěžené trávě... A poutník marný s kvapem nervosním jdu vpřed. Když vyjdu z lesů bludiště, kde umíral jsem strachem, rád si zas kvítko utrhnu, jež roste v panenské luk zeleni, a vůní jeho osvěžen, dál s resignací chvátám pustin prachem... 7

AŽ PŘIJDEŠ...
Až přijdeš ty, již od chvíle té čekám, kdy mužství prvně k srdci hovoří, za ruce vezmeme se mlčky a spěchat budem v dálné pomoří. Nad námi nebe... dole zem a moře... odvěké vlny přísně zahučí a s vzlykem „věčně! věčně! věčně!“ dojati klesneme si v náručí... 8

DIALOG.
„Pro srdcí dvé jen malé hnízdo stačí,“ tak děla’s jednou v tichém zadumání. A já jsem kýv’: „Chléb lásce bývá sladší, když stojí boj a těžké namahání.“ Hnízdečko malé věru budem míti a pro chléb nutno bude v potu býti. Však jaká slast, až umdlen přijdu k tobě a na klín vezmu tvé i svoje robě! 9

ANTONÍN SOVA.
Ten problém vždy mne zajímal... A z písčin Dne jsem do krásného pohoří se dostal, kde čarovných směs rostlin kalich k nebi pne, jen místy drobných kamenů shluk ostal... Tu sosen rozklenutých teskný, tichý pláč po štěstí šlapaném tě touhou mučí... však časem bouře, jako rozkácený rváč ve hněvu spravedlivém, lesy hučí... A zas tě něha letních nocí dojímá, že mysl tvá se kams’ v to hvězdno ztrácí... Pak člověk dlouho o lidskosti rozjímá, když osvěžen se v údolí z hor vrací... 10

SMÍŘENÉMU NEPŘÍTELI.
Požáry zloby zhasly juž, jen nad spáleništěm zřít dým. Dvou bližních pohled slídivý, jak uhoněný chrt, si zdřím’. Přec nelze ruce podat si a přímo zvolat: „Příteli!“ Nám ďábel v srdce navždy vdých’ cos’ o povahách špinavých... 11

KAPLIČKA V HÁJI.
Kaplička bílá v tichém háji je, kam denně k modlitbě lid putuje, stařenky vetché s touhou po nebi i bujné dívčiny, jež láska sužuje. A muži, ženy v těžkých starostech i drobné děti, lásky jejich kvítí. Na všechny z hlubin věků kývá apoštol: „Zde, Pane, dobře jest nám býti!“ 12

DAVORINU TRSTENJAKOVI,
AUTORU „DOKONALÉHO UČITELE“.
Jak píseň skřivánčí v březnových metelicích, nám vřelá slova Tvá od Velebitu zazněla, že vychladlá i srdce bratří v povolání suggescí plodných nadějí a tužeb prochvěla. Ty’s z duše promluvil tisícům zápasníků, již v kraje zapadlé osvěty nesou pochodeň a stokrát poníženi, vztyčí hlavy vzhůru v naději v nová pokolení, v příštích duchů žeň... A dokud srdce, Tvému podobná, bít budou a duchové, Ti podobní, pěstovat lidstva květ, netřeba hlavu v černé beznaději věsit: vždy ještě bude možno žít a s nadějí zřít v svět. 13

TOUHA JARA.
Je únor ještě... mráz a sníh! Na holých ale na větvích svou píseň pták již cvrliká, ač mráz mu tílkem proniká. Tak také duše člověka po jaru touží zdaleka. V mrazivých únorových dnech si půvab máje kouzlí v snech... 14

JARNÍ.
Zas jaro... Duše křídla rozpíná a se skřivanem vzletět touží, sníh stírá měkce se svých perutí a s ním vše, co nás v zimě souží. Zas cítím růsti konvalinek běl a dýchám opojnou jich vůni, zří na mne z travin skromnost fialek tajemným modrem horských tůní... Tu náhle tušíš dávnou minulost, jak láká tě zpět v klamy mládí, a děti, kterým šediví juž vlas, si s illusí zas hrají rády... 15

POMLUVY.
Po úzkém trámoví přes rozbouřené vody, jichž kalná pěna časem v tvář ti šplíchne, ty kráčíš pevně v klidu, jenž se z práce rodí, tvůj krok na ztrouchnivělém dřevu tichne. Na koncích vetché lávky chmurné baby sedí, spuchřelé vyvrátit se snaží trámy a do očí ti s neúprosným záštím hledí, jež nasytit lze pouze mrtvolami... Však krok tvůj se ni jedenkráte nezachvěje, i nepřítel ti musí ustoupiti! Jdeš kvapně vpřed, kde kvítí luk se na tě směje a slunce v lesy snů tvých mile svítí... 16

NAD ÚZKÝM POTŮČKEM...
Nad úzkým potůčkem, v němž tiše vlnky šplouchají, si něžné vrbiny tajemné zvěsti šeptají... Kus modré oblohy se nad koutkem tím usmívá a travin zelených se kolem moře rozlívá... Zde člověk prodlí rád. A chvilku-li tu jenom dlíš, víc nežli z učených a tlustých knih se naučíš... 17

STROMY NA JAŘE.
Po dlouhých zimy vánicích když stromy v naší aleji sníh se svých větví setřesou, květem se bílým zaskvějí, – tu s vděčností se pohled náš a radostně k nim obrací, že jaro se vším půvabem se zase k nám již navrací. A v hloubi srdce cítíme, jak drahy nám ty stromy jsou: kdyby i plodů nedaly, nás těší dost již krásou svou. 18

POESII.
V tvé moci čarovné, ó poesie, života trudy míjejí jak sen a člověk, kouzlem tvojím posilněn, zas hlavu svoji hrdě pozdvihuje. Ty’s staré, nejsilnější víno duchů, jež zraje na odlehlých nivách samoty, a protož, abych zapomenul na vše trampoty, já často zvedám pohár tvůj v opojném vzruchu... 19

F. X. ŠALDA.
Mou láskou velkou od raného mládí vždy byla, Mistře, Vaše slova. Řeč Vaše jak zpěv Siren mysl svádí se známých stezek v kouzla nová... Duch starých proroků se ve Vás skrývá, duch ctný a přísný, nesmluvený... Tak jenom genius se na svět dívá, milostí boží obrozený. Ve hluši světa hynou Vaše slova, rybaří ještě učenníci... Však mnozí jsou, jež vábí krása nová, jsou zbožně Vám naslouchající... 20

SELSKÁ IDYLLA.
Lán klasů zrajících, teď vánkem rozechvěný, se vlní v ladných křivkách tiše do dáli a tulák cestou, hořkostí vší naplněný, klne, že chléb mu bez práce kdes’ nedali... Na mezi, stolisté kde růže nezavoní, kde planých růží skví se jenom bledý květ, se mladý sedlák s úsměvem k své ženě kloní a sděluje jí, jak ho právě těší svět: „Mne touhy netáhnou do ideálů výšin a moře vášní vždy mi cizím zůstane, mně doušek dostačí z pramenů lesních tišin a černý chléb, z něhož dech zdraví zavane. Já šťasten jsem, když klas můj, vánkem rozechvěný, se vlní v ladných křivkách tiše do dáli, když tvrdé práce své zřím účel naplněný, o nějž mi starosti spát v noci nedaly...“ 21

SLOKY.
Na pošetilosti svých mladých let když vzpomenem dnes v zamyšlení, tu lítostí se zachvěje náš ret, že napravit je možno není. A hlava zmoudřelá již, vychladlá si znova kreslí plány mládí – jak jinak teď pout žitím dopadla! toťToť stezka, která nezavádí... Však srdce i ve vážné chvíli té se právě vysmát všemu chtělo a dí: „Co do číše je rozbité, v níž nikdy víno nešumělo!“... 22

U HROBU SAMOVRAHA.
V těch pustých skalách nezazpívá pták a květina korunky nezvedne a žádný poutník, sebe více zemdlen, zde k odpočinku nesedne. Jen jeden muž, jenž v karnevalu světa klid marně hledal pro zhrzenou lásku svou, si přišel odpočinout v pusté tyto skály a poslouchá tu občas hromů hudbu strašlivou... 23

NECHTĚJ SOUCITU!
Když bolí něco, nechtěj soucitu, neb aspoň u lidí ho nehledej! Zamkni se před světem a hrdě trp – by slz tvých nezřeli, raděj se směj! Zamkni se před světem a hrdě trp a každý útok tvrdě odraz jen! Je lépe v ohni nenávisti stát, než mělkým soucitem být pokořen. 24

MÍR.
Má každý člověk jakous’ vzpomínku na májový svůj, nejkrásnější sen... k ní vrací se vždy aspoň na chvilku, když jeho života se stmívá den... Též upomínku takovou já mám: toť v osamělé škole život byl, kdy za dne ved’ jsem mládež k uměnám a večer, odvrácen od světa, snil. Tu na prahu jsem staré školy sed’ a na hory se dálné zadíval... i bylo mi, jak anděl Míru lét’ by sem a na čelo mě zulíbal... 25

EMIL ZOLA.
V dne světle střízlivém jdeš šedou krajinou, již oživuje všedních lidí pestrý dav, shluk hrubých balvanů tě časem zarazí, na blízku těly nahými se svítí splav... Ach, jak vše profanním to na pohled se zdá! Ze všeho cítíš čerstvě zmrvenou tu zem... Marně se točí zrak po čistém prameni a marně hledáš kolem stinných lesů lem. Tu náhle bouře v tmu zahalí celý kraj a v lidské hrůzy skřek se blesky kmitají... a když pak prohlédneš, krvavé růže zříš a nad hlavou tvou teskně vrby šeptají... 26

RESIGNACE.
Po bouřích divokých a nervů žhavém napětí, když kletba s modlitbou již celý slovník vyčerpala, když myslili jsme už, že zhynem v bolu objetí, tu tiše přišla’s ty, bys neochvějný mír nám dala. Ó resignace, za jak těžkou cenu dala’s mír! Nad hrobem nadějí jen, kde vše touhy oněměly, když štěstí sen byl v dálky odvanut jak polní pýr, jsme úsměv tvůj, nic neslibující juž, přijmout směli. 27

NA LOUCE NA PODZIM.
Až zavoní tu z jara květy, zda ještě budem žít, zda ještě budem žít? Zda ještě bude smutek kletý nám v srdci dravě rýt? Či budem tiše v hrobě sníti bez citu věčný sen, bez citu věčný sen? Neb vítězně se budem bíti, náš slavný bude den?... 28

NÁLADA ZIMNÍ MĚSÍČNÉ NOCI.
Teď, vím, že na polích je sníh a živé duše není v nich. Psů vytí nocí zaznívá, že hrůzu ve mně budívá. A hory... hory bělavé zří dolů na mne zvědavě: „Jaký to červík v luny svit jde dušičku svou roztesknit?“ 29

NA CHVILKU ZTIŠENY...
Na chvilku ztišeny hrou společenských vln, zas smutky staré vyvstanou, radosti drobné vyvanou... a svět je pro tě chladu, běd a temnot pln. Myšlenka hrozná srdce náhle rozdírá: nic už, než hrob jen, nekyne! Slza se marná vyřine... Dál Osud kovový zrak na tě upírá... 30

MLADIČKÉ JARO.
Mladičké jaro plaše vykukuje z mezí i ze brázd vlhce vonících a tomu, jenž mřel po něm celou zimu, zas kouzlí úsměv chorých na lících... A tomu, jenž mřel po něm celou zimu, číš’ dojmů podá nových, panenských... Zadarmo přístup bude k panorámě... Oh vůně lesů, kouzlo samot v nich! Mladičké jaro plaše vykukuje... A nechať duši smutek rve a bol, už nebude tak těsno jako v zimě, když krása objímat nás bude kol... 31

ZA SVATOPLUKEM ČECHEM.
Již umlkla Tvá píseň snivá, měkká, v níž echo pravé lidskosti se chvělo, však marně slza s lící našich stéká a marně smutkem vrásčí se nám čelo. Tvá píseň nikdy... nikdy nezahyne, dokud řeč otců našich bude zníti, a kouzlo osobnosti Tvé jen mine, až poslední Čech bude kdysi mříti. Ty’s velký nejen činy básnickými, však za to také obdiv všech máš vřelý, že za každičkým slovem, verši Svými stál’s životem Svým... dokonalý, celý... 32

VZDECH.
Když Osud zdeptá v prach a do krve nás zraní, že bez kletby i bez slzí jdem v lože, tu přec, než přijde milosrdný spánek, maní si vzdechnem slábi, zlomeni: „Můj Bože!“ A divná věc... Co tvrdý vzdor tu nemoh’ zmoci, ni pokorných slz proud, když jindy v lože jsme zoufalí šli, uklidnil nás, tichou nocí jenž maní zazněl, vzdech: „Můj Bože, Bože!“ 33

KE DNI 18. LEDNA 1915.
Let čtyřicet! Sníh tiše padá... Zadumán mlčí les i zasněžená lada. Kam hlédneš, všude jenom sníh a sníh, vše pohřbeno je v závějích... Let čtyřicet! I nebe mlčí... Co bude, nevím. Zdá se mi jen, oči vlčí chtivě že hledí z bílých závějí a po mé krvi lačnějí... 34

JAROSLAV VRCHLICKÝ.
S mudrce klidem šel Jsi, Mistře, žitím a neúnavně pracoval’s a tvořil. Tvá cesta nevinula se vždy kvítím a Osud leccos z nadějí Tvých zbořil. Přes všechny rány, sykot nenávisti, jež chtěla Tebe navždy umlčeti, stál’s pevně jako dub, jemuž rvou listí podzimní vichry, olupují sněti... Ty’s mudrcem byl v umění i v žití! Již dávno ztichla bouře nenávisti – dnes slunce díků nad Tvým hrobem svítí a lauru nesmrtného chví se listí... 35

MODLITBA.
Po celý život svůj jsem Tobě, Bože, sloužil a ze svých slabých sil Tvé Jméno velebil, ač osud neblahý mou duši často soužil, já tušil vždy, že Ty’s jediný žití cíl. A nechať nejhroznější strasti i smrt černá mé vetché tělo zkruší v chvílích posledních, má duše zůstane Ti vždy, až k hrobu věrná a mroucím vzdechem dík jen zazní Ti z úst mých. 36

STESK V CIZINĚ.
Již listí padá se stromů, pták táhne v jižní kraje... jen já tu bez naděje dlím, stesk krutý v srdci maje... Šumotu lesa naslouchám: zda vrátím se přec domů? Les šumí tajuplně dál... sýc houká z blízkých lomů... 39

ZA SVITU HVĚZD...
Za svitu hvězd, kdy zcela otevřeno to srdce lidské jest... na tebe, drahá ženo má a synáčku můj milený, na vás, mí drazí, vzpomínám, svou náruč v touze rozpínám... a oko zaslzeno jest... Či vše to marno jest? Práh váš snad nepřekročím víc, vás k srdci nepřivinu? Snad, Bože, souzeno mi jest, by bezduchá má líc kovovým, mrtvým zrakem v Russie širém poli nehnutě k nebi zřela za svitu hvězd?... 40

BŘÍZY.
Ó bílé břízy na stráních, k vám vždy se obrací můj hled, když z kraje mizí zvolna sníh a jaro plaše zírá v svět... Vzkříšení symbol nejkrasší jste, jejž jen Bůh můž’ vykouzlit, když ostýchavě vyraší křehoučké lístky v slunce svit... Umělce první vznět a vzmach a lásky první blouznění, tak cudné, ještě jako v snách, srovnávám s vaší zelení... Ó bílé břízy na stráních, jak bláznivě jsem měl vás rád doma, Šumavských na pláních, kde nad hřbitovem stál váš řad! 41 I v řevu války v cizině, kde věru nelze mnoho snít, ve smutné ruské dědině se dávám vámi okouzlit. 42

MYŠLENKY SMUTNÉ...
Myšlenky smutné prudce rozkvétají a blínem voní všechny do dálek... dnes labutě se líně kolébají na mrtvých vodách dávných vzpomínek... Ach, smutno je mi, teskno, bolně, Budoucnost kývá z dáli hrozivě... ba zdá se mi, že Smrt se blíží volně a zardousí mne v příští hodině... 43

MÝCH SLZÍ PRAMEN...
Mých slzí pramen vyschnul již – a přec dál na prsou ta tíž... a přec dál bolestí se srdce chvěje a přec dál zoufalství červ v mozku reje! Co je to, Bože, za znamení, že už se ani slzy nepramení? Ach, tuším již... však bojím se to vyslovit: toť, Smrti, blízkost tvá – toť, Věčnosti, tvůj klid!... 44

UŽ DÁVNO...
Už dávno píseň nezazněla ze rtů mých ubledlých, už dávno radost nerozchvěla v červeň běl lící mých. Má mužnost rozkvetlá v hrob pomalu se sklání a ze dna duše, kde cit plá, slyšet jen stesk a lkání. Můj Bože, Bože, dovol jen, dříve, než leb svou skloním v hrobě, bych aspoň jeden, aspoň jeden den své drahé přivinul, ach, k sobě... 45

KDYŽ SLUNCE ZIMNÍ...
Když slunce zimní v lednový den zaplane, tu v duši znavené zas touha vyvstane po jiném životě, po žití dřívějším, po jiném obzoru, okolí klidnějším... Jak v lesy daleké paprsky padají, v mé duši vzpomínky se rychle střídají: oh, kolineckým lesem v jarním rozpuku já s ženou, synkem stezkami jdu po kraji – a voní les, kukačka volá na buku... 46

JARO V CIZINĚ.
I.
Již ptáci s jarem pějí zas a ku vzkříšení zem se chystá, v přírodě tušit všude čas, kdy změnou velkou je si jista... I v srdci mém je ruch a šum... „Teď domů!“ hlas mé krve volá. A zatím na ssutinách dum do žhava bol můj Osud ková... 47 II.
To je dnes opojný a snivý den, jaký jen v časném jaře bývá. Máť země v prvním roztoužení jen takové vzácné chvíle mívá... Však nebohé to srdce lidské, ach, i v takový den trpět musí. Svět hýří v tvůrčích božských myšlenkách a člověk sotva že pláč dusí... 48

SVÉ ŽENĚ.
Kopule nebe jarního se modrá již a louky u nás dýší vůni kořennou, čermáček pěje za chaloupkou omšenou... a já v cizině sám... ach, jaká v srdci tíž! Zda v nocech bezesných mé vzdechy neslyšíš, má drahá, když klid ruší tikot hodin jen? Zda stesk mých vzpomínek, když rozjasní se den, z těch dálek nezanese vánek v tvoji tiš? Ó věř, má drahá ženo, každým dechem svým já u vás jen, ach, u vás jen já stále dlím a dokud nepopatřím tváří vaši v tvář, květ vůně nemá pro mne, slunce nemá zář... 49

DVA SYNKY MILÉ...
Dva synky milé měl jsem... Jeden dřímá snem věčným na Horském tom tichém hřbitově... a po druhém stesk divoký mne jímá v cizině, jež mne svírá jako v okově... Ač vím, že péče matičky jej vede bezpečně po života cestách prorvaných, mám steskem, starostmi už vlasy šedé a smutek zírá i z mých zraků ztrhaných... A nemožno... nemožno změnit osud! Již jara píseň po rovinách ruských zní, však mnou nic nepohne, stesk rve mě dosud a sluch můj vnímá vrb jen šepot smuteční... 50

V TARAŽSKÉM LESE.
Ta krutá bolest odloučení, jež jako stín můj se mnou chodí, v tom lese taražském tak krutá není a nových modliteb sloh z ní se rodí. Ještě se slzy derou v oči a ukvapeně srdce bije, však teskná mysl už se k Bohu točí a modlitba útěchu v srdce lije. 51

NÁLADA.
Ač válka kolem hřmí, já šťasten jsem, že bříza lístky zelené už má, zpěv ptactva v lesích šveholí a zelená se zem, svět celý rozkvétá... A kdybych zemřel dnes, tak zahynu, aniž bych hles’, mně Bůh již dosti dal: chrám Jeho, přírodu jsem miloval. 52

LÉTO V CIZINĚ.
Karmínem zabarvila západ slunce zář a z polí, vlnících se požehnáním Páně, zpěv cvrčků věčný zní tak monotonně, fádně – dech léta zdřímnuvšího ovanul tvou tvář... Na jiný myslíš kraj a městys v klínu hor a dýcháš téměř známou vůni žitných polí, luk panenských... a srdce tím víc bolí, bolí, když vzpomeneš, jak vítal tě v svou zeleň bor... V sen vžíváš se, že zapomněl’s na místo, čas, oh, zapomněl jsi, že jsi v zemi dálné, cizí, že’s jak ten kámen, v moři hlubokém jenž zmizí, tu nejsou milí tví, neslyšíš jejich hlas... 53

TOUHA PO DOMOVĚ.
Když obzor šeří se a v dáli strom jak na obraze bizarním se tmí, tu touha po domově dalekém mou duší tesknou nejmocněji chví. Tisíce vzpomínek se vyrojí – toť pro ně, jak pro včely jarní den – a zkolébány rytmem samoty, skupí se v luzný o domově sen... 54

PÍSEŇ NADĚJE.
Až prvosenky něžný květ zasvitne skromně v šeru lesním, zda bude konec našich běd, již konec našim touhám teskným? Zda, Bože, smrtelný můj zrak mých drahých uzří opět tahy? Zda stanu, šťasten jako pták, ve vlasti v podvečer kdys’ vlahý?... Ó věřím i v hodinách běd, že přijdu domů krokem plesným, až prvosenky něžný květ zasvitne skromně v šeru lesním... 55

UMĚNÍ.
Ve vřavě války kouzelný tvůj květ, ó umění, mou duši vůní opájí, že necítím tak žití svého běd, jdu klidně, jako ve snu, hrobu po kraji... I srdce mého stesk po miláčcích, již v dálné žijí zemi rodné, čarovné, se smírně rozplývá v tvých obláčcích, ač mnohdy hrozí přervat rozmach duše mé. Však ty’s mi ještě víc než útěchou, ó umění, ač ni tvým laurem nezhrdám: v tvých sadech tuším stopu odvěkou, v tvých červáncích se tají Věčnost... i Bůh sám... 56

EPILOG KE KRÁSNÉMU SNU.
Oh, líbezný a slibů plný sne, co kouzla pro churavé srdce máš! Však proč jen nad černými strastmi dne nadějí marných světlo rozžeháš? V daleku stojí štěstí mého dům, zamčena brána, stezka zarostlá... A Bůh jen ví, jak hrozným vstříc jdu dnům a kde mé oko naposledy vzplá! 57

PÍSEŇ O NÁVRATU DO VLASTI.
A vím, že přece jednou přijde den, kdy do rodné se země navždy vrátím. Své žaly vichrům divokým dám v plen a pochyb mučivých tíž cestou ztratím... V ňadrech to zpívat bude, klokotat, jak tisíc slavíků by pělo v háji, a líce budou vzruchem štěstí plát jak milencům, když před svatbou již mají... To bude příliš štěstí najednou, že snad ho, Bože, neunesu ani! Tak budu dojat velkou chvílí tou, že do smrti nezapomenu na ni. 58

SLOKY.
Já často, Bože můj, jsem nespokojen býval s osudem svým, jejž příliš za krutý jsem měl, roztrpčen, chmurně jsem se na lidi, svět díval, květ před zrakem mým vad’ a slunný den se tměl... Jak roky jdou však, šediví a chladne hlava, úží se obzor tuh, jimž nepostačil svět, a život každým dnem se krásnějším mi zdává a líto je mi marně utracených let... A často, osvěžen když vstávám ráno z lože, co slunce jásá mi vstříc zlatým paprskem, já nevím ani, jak dost děkovat Ti, Bože, za holý život jen, jen za to, že tu jsem! 61

MÁJ 1918.
Máj čtvrtý – válečný! A ještě v dáli děla hřmí, smrt na tisíce denně kosí, žal krásná líce žen i dívek rosí..,rosí... Však nad zelenou zemí slunce plá a slavík v háji sladce klokotá... A tam, hle země div... třešňová alej květe. Ó, kdy již usmířen se před zázrakem tím kát budeš, světe? 62

FR. S. PROCHÁZKA.
Perlíkem verš ten jasně, nepoddajně zvoní, i když bard nad bezmocí vlasti slzy roní. Co slavík pěje v háji, kukačka co kuká, syn kovářův svou naděj’ zpívá i svá muka. Nad zašlou slávou Hradčan stanul v zadumání. Čekanko, i tvé modré oko srdce raní! Však nechť nás nenávist a zloba s všech stran svírá, jen nedej, Bože, aby zhynula v nás víra! Dík pěvci! Naše vřelé díky nehynoucí! Dík za ty vlastenecké zpěvy milé, vroucí a našim českým srdcím rajskou hudbou znící, že věrny jsou vždy a nad mdlobou vítězící... 63

PÍSEŇ ČERVNA.
Je radost, jít teď do polí a nechat pásti své oči na vlnách kvetoucích žit, a až své dlouhé stíny západ počne klásti, luk posečených vůni ucítit... Obloha modrá je a čistá, beze hrází, hor hřbety z dálek mlžných kývají... a slunce žhavé paprsky na zemi hází, v nichž kvetoucí se klasy koupají... Tu zdá se ti, jak s přírodou bys v jedno splýval, ze země mízu ssál a rost’ a květ’, vše nově vnímal, nově na všechno se díval, na celý život svůj, na celý svět... 64 OBSAH:
I. KDYŽ ZRAJE OVOCE...
Strana Když zraje ovoce...5 Předzvěst jara6 Pouť duší7 Až přijdeš...8 Dialog9 Antonín Sova10 Smířenému nepříteli11 Kaplička v háji12 Davorinu Trstenjakovi, autoru „Dokonalého učitele“13 Touha jara14 Jarní15 Pomluvy16 Nad úzkým potůčkem17 Stromy na jaře18 Poesii19 F. X. Šalda20 Selská idylla21 Sloky22 U hrobu samovraha23 Nechtěj soucitu!24 Mír25
[65] Strana Emil Zola26 Resignace27 Na louce na podzim28 Nálada zimní měsíčné noci29 Na chvilku ztišeny...30 Mladičké jaro31 Za Svatoplukem Čechem32 Vzdech33 Ke dni 18. ledna 191534 Jaroslav Vrchlický35 Modlitba36
II. STESK V CIZINĚ.
Stesk v cizině39 Za svitu hvězd...40 Břízy41–42 Myšlenky smutné...43 Mých slzí pramen...44 Už dávno...45 Když slunce zimní...46 Jaro v cizině (I.–II.)47–48 Své ženě49 Dva synky milé...50 V taražském lese51 Nálada52 Léto v cizině53 Touha po domově54
[66] Strana Píseň naděje55 Umění56 Epilog ke krásnému snu57 Píseň o návratu do vlasti58
III. PO NÁVRATU.
Sloky61 Máj 191862 Fr. S. Procházka63 Píseň června64
E: av; 2006 [67]