VZDECH.

Bohuslav Květ

VZDECH.
Když Osud zdeptá v prach a do krve nás zraní, že bez kletby i bez slzí jdem v lože, tu přec, než přijde milosrdný spánek, maní si vzdechnem slábi, zlomeni: „Můj Bože!“ A divná věc... Co tvrdý vzdor tu nemoh’ zmoci, ni pokorných slz proud, když jindy v lože jsme zoufalí šli, uklidnil nás, tichou nocí jenž maní zazněl, vzdech: „Můj Bože, Bože!“ 33