NAŠE MOHYLY.
Památka výtečníkům českoslovanského národa.
Od
B. Pešky a J. Jahna.
Čistý výnos určen k nadacímu Havlíčkovu.
V PRAZE.
Tisk a sklad Jaroslava Pospíšila.
1861.
[I]
Obsah.
Bedřich Peška:
Strana
Úvod1
Chmelenský12
Jan Svoboda14
Langer16
Hněvkovský19
Josef Jungmann24
Svatopluk Presl31
Jan Kollár34
Čelakovský36
Turinský40
Rubeš42
Koubek46
Ljudevít Štúr52
Tyl54
Havlíček58
Strobach61
Epilog75
[III]
Jiljí V. Jahn:
Strana
Karel Hynek Mácha5
Josef Slavík8
Kalina21
Jan Hollý26
Honorata z Wiśniowských Zapová50
Šumavský63
Klicpera66
Hanka68
Smetana72
[IV]
Úvod.
Nad krajinou širou temno vládlo;
dlouhá léta slunce nezaplálo,
dlouhá léta ani v šeru luny
údolí se na čas nezasmálo.
Tu, kde v polích, na hradech a v chýších
života ples radostný zazníval,
oněměly pole, hrady, chýše –
ani hoře hlas se neozýval. –
S klenby nebes, druhdy nad krajinou
protkaných květnými hvězdicemi,
temné noci mračna hrůzošedá
co pohřební roucha plynou k zemi.
Teskno, jako když mře bez vědomí
člověk, schvácen jedem smrtné mdloby,
a stín jeho ostatkům tělesným
hledá místa, bloudě mezi hroby.
[1]
Po krajinách táhly zvěsty hrozné
co severních větrův chladné chvění,
z hrobů skrytých že se objevilo
dvanáct lebek, v nichžto krev se pění;
když umlknou žalmové před Týnem,
když hlas dozní zvonů po klekání,
že se jelen parohů zlatistých
po Karlově starém mostě shání:
Vyšehradu skály že se boří
tknuté bouří otrávených dechů, –
že vysýchá lože Vltavino,
hrob budoucí poslednímu Čechu. –
A však žila ještě hrstka věrných
v smutkorodém snížení a v želích,
jako živou jiskry pod popelem –
teskný zárod ohňů převeselých.
Sbratřené vzájemným želu žárem
jiskry ty se staly ohněm svatým,
světlo rozlévaly nade krajem,
nad otcovským krajem truchlošatým.
Slyšeli jste dítko ze sna plakat?
synka, jejž strašliví snové děsí,
že mu sladká matička umírá?
Jak on úpěnlivě lká a volá,
a po matce ručky rozprostírá,
2
když pak matička ho v náruč béře:
jak ji líbá klidný rtem horoucím,
jak v mateřská ústa život vlévá,
život mladý celováním žhoucím!
Takto vzezněl žalostný hlas krajem,
hoře synů věrných – matce vlasti,
tak i k činům vroucně přisáhnuli,
ji odtrhnout z kraje nad propastí,
by nekleslo co vyhaslá hvězda
do tmy jmeno Čechů slávy skvělé,
druhdy vyšší na obzoru vědy,
než jsou jeho dávní hanitelé!
Na jich dílo tiché neskanulo
vznešených příznivcův usmívání;
za to však se na čin lásky plný
rozložilo boží požehnání;
a z pně staré, jež železem cizím
z rodné země rvána měla shníti,
mládě vyrostlo a rozkvétalo,
že co slávy strom se bude skvíti.
Z hrobů opuštěných vzešlo kvítí,
krásné jako v čas nového máje,
nám se vrátily života písně,
jako s jarem zpěvné ptactvo v háje.
3
Už netřeba lkáti, ale třeba,
život náš ať láska uzavírá,
a co z jádra vlastního se klíčí,
na nebeskou moc se podepírá.
Sláva buď života buditelům,
slušnoť, ať jim díků věnce vijem,
slušno též, své síly rodu dáti:
Bratři, pracujme, ať dále žijem!
4
Karel Hynek Mácha.
Na hřbitovech květ nejbujnější
rozvíjí jemné vděky své,
a kouzlem krásy své konejší
tajemné stesky hrobové.
I nám ze smrti, ze hřbitova
vypučel mnohý zpěvu květ,
a slávu rodu Přemyslova
uvádí vnukům na paměť.
Z hrůz krvavého nám bojiště
zas nový zdar se usmívá,
osvěty dávné zbořeniště
se novým leskem odívá;
vše kypí skutky, snahou čilou
a duchové spálených kněh,
vzkříšení vnuků prudkou silou,
zas libují si v zápasech.
5
A z hluku nejpestřejších bájí
zní jemný, touhyplný hlas,
jak slavíkova píseň v háji
probouzí kouzla lásky zas,
a ještě nad Máchovým rovem
zaznívá v něžném žalu dál,
by věčně mladým zpěvu slovem
mu nesmrtelnosť zvěstoval:
On žil a zhynul ve soumraku,
kde mdle jen květla naděje,
že Čechův toužebnému zraku
zas slávy den se zaskvěje;
a nyní, v době probuzení,
zápasí s námi jeho duch
a jeho zpěvu mocné znění
nás doprovází v slávy luh.
Vždyť ducha činy neskonají
a zpěvu věští hlaholy
se proudem věků prodírají
vždy bujnějšími plápoly,
ba každým slovem kladou zárod
ku nesmrtelným budovám
a vedou probuzený národ
k výsluní, v lidstva jasný chrám.
6
Hrob zhltí jenom těla stavbu,
však duchu nese život zas,
a novou, přeradostnou plavbu
i jemu, i nám chystá čas.
Nad námi budoucnosť se skvěje,
nám hlásá slávu její svit,
nám kynou opět mocné děje,
my žili – a zas budem žít!
Nar. 15. listop. 1816,
umř. 5. listop. 1836.
7
Josef Slavík.
Nesmírný lidstva hluk se valí Peští,
ve hospodách cikánská hudba vřeští
a starý Dunaj dumá opodál,
a nedaleko leží hřbitov v tichu,
kde anděl smrti pýše, ctnosti, hříchu
ložnici pospolitou uchystal.
Tam z hrobů světlé stíny vyšlehují,
tam květy mladé v prachu mrtvol bují,
tam volno děcku jen, neb básníku;
tam zbloudil duch můj, to těkavé ptáče,
a v luny svitu touhyplném pláče
u hrobu – hrobu Tvého, Slavíku!
V daleké zemi rov Ti vykázali
a těžký kámen Tobě na něj dali;
u něho žádný přítel nevzlyká,
a jenom když se měsíc nocí šeří,
zatouží zpěvu hlas v poblízkém keři
a slavík počne slavit Slavíka.
8
A přece pověsť tajná vypravuje,
že srdce Tvoje zde jen podřimuje,
a když se v temné roucho halí svět,
že pouta smrti odhodlaně střeseš,
že na peruti vichřice se vzneseš
a toužíš, spěcháš, letíš k vlasti zpět.
Zpět k vlasti té, hor obroubené kolem,
kteréžto druhdy bývals apoštolem,
již zpěvem slavil jsi, až svět se chvěl,
o níž jsi v cizích zemích báje zpíval
a žal náš zvukem houslí přiodíval,
až maně cizinec i zaslzel.
Tys prorokem oslavy naší býval,
Tvé struny zvuk nám opět svět zdobýval,
jímž často již zavládl český duch,
Tys zvukem jemným kázal dobrou víru
a co syn věrný našich bohatýrů
jsi žil a zemřel – jako dobrodruh.
O duchu slavný, duchu dobrý, tichý,
Tvůj národ překonal již snahy pýchy
a mocně ku předu se pošinul,
a kde jsi Ty zřel úhory jen holé,
tam osením se honosí teď role,
tam v sadě čacký květ se vyvinul.
9
A pěvce máme, máme opět reky,
a smíme doufat v nové slávy věky,
a vztýčili jsme pravdy korouhev,
a v bitvě mužné, rekovné a přímé
vlastními silami již vítězíme
a celý národ pěje chvály zpěv.
Evropa s úžasem se na nás dívá,
hned příznivá, hned opět závistivá,
však nechť, již probudil se národ náš,
on vlastní silou zná si osud kouti
a bude zas jak v minulosti slouti
miláček slávy, pravdy první stráž.
A Ty, Ty duchu velký, tichý, ve snu
jen můžeš pozdravit tu krásnou Vesnu,
o níž jsi sníval věrně za živa,
však my, my ctíme svoje apoštoly,
i Ty jsi světu hlásal naše boly,
i Tě koruna zdobiž zářivá.
A třeba proudy světa k předu spěly,
my na Tebe jsme předc nezapomněli,
Tvé jmeno z minulosti vyniká,
Tvé jmeno v srdci lidu našlo stánek
a národ v prostřed hlučných radovánek
zpomíná věštců svých i Slavíka.
10
V daleké zemi rov Ti vykázali,
aniž tím naši lásku překonali,
my k Tobě jdeme, Ty zalétáš k nám,
žaláře boří se a věčný led se láme,
tak spolu budoucnosť teď uvítáme,
kterouž si staví národ svorně – sám.
Nar. 26. března 1806,
umř. 30. května 1833.
11
Chmelenský.
Nad Berounkou pod Tetínem
slavík pěje velký žel,
že je ukryt věčným stínem,
jenž o růži libě pěl.
Háj a vlny lkají bolem,
pláč vychází z lůna skal,
smutný večer kráčí dolem
a klekání množí žal.
V červánkové rudé lůže
slunce tiše upadá,
a poslední plná růže
na keříku uvadá.
Dávno tomutomu, co umřely
poupátko a růže květ,
ohně lásky vyhořely,
opustil i pěvec svět;
12
ale jeho píseň tklivá
skalné stráně překoná,
ji milosti jiskra živá
pozdním vnukům dochová.
Už se v naší nové písni
jeví plesy života,
srdce dříve plno tísní
v rozkoších jen klokotá.
Nad Berounkou pod Tetínem
ještě znějí nářeky;
smutně zní večerním stínem:
Škoda pěvce na věky!
Nar. 7. srpna 1800,
umř. 2. ledna 1839.
13
Jan Svoboda.
Sladce dřímej! nad Tvým rovem
rozkvétá již jara máj;
Tvým upřímným činem, slovem
mládeži otevřen ráj.
Tys byl vědy pěstoun zdárný,
k níž tě sám Pán povolal,
nedbals na zisk světa marný,
jí i slast jsi věnoval.
Tys znal dobře půdu, símě,
z níž vypučí vědy květ,
tys znal hlasy, jež upřímně
v duši dítek musí znět.
V duši mládeže nevinnou
nejlép zazní matčin hlas,
budí touhu mocnou, činnou,
že jí nepřekoná čas.
14
Tvoje slovo byl puk nový,
každá věta ratolest –
celá kniha školákovi
umění strom velký jest.
Tys nám novou dráhu klestil,
Tvoje snaha kyne nám;
ten strom jarý, jejž jsi pěstil,
bude Uměn velký chrám.
V paměti nám budeš dlíti –
věrným nám jsa přítelem;
v svaté dobro dals své žití,
bys oblažil otců zem.
Nar. 9. května 1800,
umř. 28. září 1844.
15
Langer.
Za městem se zvedá pahoreček,
na pahorku za hrobem hrobeček;
já tam přišel v podvečerní době,
a bylo tam smutno jako v hrobě,
smutno jak při díle hrobníkově,
smutněji než v srdci hříšníkově;
neb to smrti posvěcené pole
leží bez půvabu, pusté, holé,
jen u prostřed strmí dřevo svaté,
na němž Krista údy jsou rozpiaté;
On krvavě slze k nebi zírá,
za nás prose, bolestně umírá.
Tam jsem přišed spatřil hrob zelený,
v němž náš Jaroslav byl uložený;
srdce mé se přeplnilo želem,
tam že se mám sjíti se přítelem,
že kdo srdci matčinu je drahý,
opouští ji umíraje záhy,
že i jej, jenž s matkou dobře mínil,
bezživotí černý mrak zastínil.
16
Hrob za hrobem hledám zádumčivě,
kde kříž s nápisem byl, čítám chtivě,
avšak tu kam měli, nenapsali,
že jsou Jaroslava pochovali;
jako živ byl v poslední své době,
zapomenut spí v neznámém hrobě.
Slunce zašlo, denní svit již zplanul,
vlažný večer z labských luhů vanul,
šedý soumrak tiché přikryl doly,
libý spánek lidské ztišil boly,
tam kde já stál, na pokojné spáče
padly slzy andělského pláče,
a mé srdce hořem zaplakalo,
že tam marně přítele hledalo.
Již krajinou doznělo klekání,
když přistoupil starý hrobník ke mně:
„Rozlučte se!“ zvolal bolojemně,
„vždyť je na věčnosti zas shledání.“
Arciť, arciť, v nebes hvězdné zářizáři,
tam ho poznám s jeho jasnou tváří,
tam ho poznám, mého Jaroslava.
Starče, rci, kde dřímá drahá hlava?
kde práchniví jeho srdce jemné,
v které z těchto hrobů skrýši temné?
„V jednom z těch dvou opuštěných hrobů,
v kterém nevím, neboť v jednu dobu
zakopal jsem jeho hlavu jarou,
zakopal jsem jeho matku starou.
17
Hroby ty rok celý opuštěny
jsou i v den dušičkám zasvěcený.
Jak má syn nad hrobem matky lkáti,
jak má nad synem svým slzet máti!
vedle sebe tiše spočívají,
na ně jenom kněži spomínají,
když se hrobům světla rozžehají,
za dušičky modlitby konají.
Žel mi toho přečasného spáče!
ten, jenž by měl, nad ním nezapláče –
rod náš mladý, jenž když kraj náš snívá,
jeho tklivé písně ještě zpívá.
Že spí, blaze srdci šlechetnému!
nemělo být věštcem rodu svému,
nemělo po dlouhém pilném věku
puknout, umřít pod ranou nevděku.
Tak se v světě tom každému stane,
jehož srdce k vyšším světům plane:
svět ten nízký ducha zapomíná,
jejž jej k výši povznest se napíná.“
Zaplakal jsem, a tak k starci pravil:
„Díky, že jste jemu hrob připravil.“
Pak jsme já a hrobník pokleknuli,
a naň otčenáškem zpomenuli.
Nar. 12. listop. 1806,
umř. 28. dubna 1846.
18
Hněvkovský.
Blaze dokonal jsi!
v temno věkův zašly doby
pusté jako lůno skal;
již se zelenají hroby,
jichž pomníkem býval žal.
Ty jsi spatřil spoustu čirou,
když jsi poznal vlasti tvář;
než Ty’s zapěl s pevnou vírou
a dnů nových vyšla zář.
Dávných žalů sivé mraky
v temnou dálku letěly,
a Tvé staré věrné zraky
nové slunce uzřely:
Blaze dokonal jsi!
Pokoj Tobě!
O jak chladný před půlvěkem
byl hrob – tichý matky klín,
milého v něm neměl lůžka,
kdo byl její věrný syn.
19
Teď když zástup duší dobrých
v tichém žalu k němu zří,
kdo v něm domov hledat musí,
tomu se tam sladce spí:
Pokoj Tobě!
Putuj do věčnosti!
Duch a čas a obou láska
jsou pravěční pobratimi,
že neroste hněv ni pomsta
věčně věkův mezi nimi.
Jejich vlasť je jasná věčnosť
nad všímmírem rozložená,
kdež se skvějí hvězdným světlem
jejich jmena oslavená.
Z onud zoře jejich slávy
do paměti lidské letí,
ať se jejich slavné jmeno
věčně věkův vroucně světí.
Putuj do věčnosti.
Nar. 19. března 1770,
umř. 7. června 1847.
20
Kalina.
Ty srdce velké, opuštěné
ve světa hlučném víření,
nad nímž radostnou duhu klene
žár bujarého nadšení:
kdož hledá ještě stany Tvoje
a pouta, do nichž spjal Tě svět,
a žaly, neslýchané boje,
v nichž dospěl ducha Tvého květ?
Tys jako orel nedospělý
před činem ještě zahynul,
dřív ještěještě, než jsi hrdosmělý
svých zpěvů prápor rozvinul,
dřív ještě, než jsi smělým letem
dosáhl slunce, pravdy výš
a než Tě nejkrásnějším květem
dařila ideálů říš.
Tys jako kmen, jenž na Tvém hrobě
teď vítá truchle poutníka,
jak kmen, jenž zhynul ve sirobě,
nemaje ještě slavíka,
21
jenž s větrem ještě nezávodil
a s bouří ještě nezahrál,
jenž pouta ještě nezahodil,
by vztýčil se co lesa král.
A předce vábil kouzlem jemným
Tvůj duch, ten orel přesmělý,
a předc tak luzně světem temným
Tvé touhy vzdechy zazněly,
a předce k Míně, předce k matce
jsi přilnul v lásce nadšené,
šeptaje o samotě, sladce
tajemství nevyslovené.
Pod večer ovšem slunce svity
nad hrobem Tvým se zaskvějí
a zdobí jeho truchlé byty
odleskem věčných nadějí;
pak vztýčí se kmen poražený
a touží do života zpět,
a duch Tvůj velký, opuštěný
svých zpěvů truchle hledá květ.
A duch ten velký, opuštěný
života svého knihu zří,
do níž jen jednotlivé čteny
zapsalo jeho nadšení –
22
a zří ty divokrásné ráje,
kteréž nám otevříti chtěl,
a zří ty touhy, zří ty báje,
o nichž nám pěl – však nedopěl.
O duchu velký, nelkej více,
potrváť nám památka Tvá
a divoká Tvých zpěvů svíce
se s námi k boji ubírá;
Tys viděl jenom naše mdloby,
kde národ teskně v poutech mřel,
však vzkříšení našeho doby,
dne radostnéhos neuzřel.
Teď k činu klopotně vše spěje,
vše vůkol život jeví nám
a vlny kvapné, mocné děje
nás unášejí k dálinám.
Proud skutků vábí, uchvacuje
a štve nás mocným nadšením
až tam, kde zdar nás korunuje –
buď s Bohem pěvče, musím s ním!
Nar. 8. listop. 1816,
umř. 22. června 1847.
23
Josef Jungmann.
Otec zemřel! – Pojďtež všickni věrní
nástupcové jeho svatých stop,
bychom v žalu leb tu slávonosnou
uložili v chudý, temný hrob.
Tělo mizí – branná hradba vlasti,
mocný duch však bude věčně stát,
z nás pak každý strážcem toho ducha
svatých jeho práv chce hájit rád.
Toho ducha byl jsi zkřisitelem,
hlasatelem jeho věčných práv,
jeho budičem v životě celém –
na západě nevyhyne Sláv.
Nad hrobky se věčnosť otevírá,
a věčnosť je všehomíra stan:
„Ještě žijem!“ nad hroby zapějme,
„duchu Českému je život dán!“
Pochovejme předrahé ostatky,
zasypme je žalem velikým,
24
a co věrné děti vlasti – matky,
žijme jí vždy slovem, činem svým.
Sladce spětespěte, slávonosné skráně,
bude žít, zač pot se ronil z Vás!
Vás ověnčí věčná milosť Páně,
ježto slyší živý lidu hlas.
Tělo mizí, branná hradba vlasti,
mocný duch ten bude věčně stát,
z nás jsa každý strážcem toho ducha
svatých jeho práv chce hájit rád.
Nar. 16. červ. 1773,
umř. 16. listop. 1847.
25
Jan Hollý.
V klidném dole pod Tatrami
růvek malý, chudý pne se,
jemuž jarních proudů příval
pozdravení s výší nese.
Malý růvek – chudý růvek,
ale velké srdce skrývá,
a duch dějin, ten duch pomsty,
často nad ním dlívá – snívá;
snívá o překrásných dobách,
kde slavského stolce ještě
nepodryly, neshrotily
krve, slzí valné deště;
kde poklidné dumy spřádal
starý Dunaj s bystrým Hronem,
kde do nich zřel jasný blankyt,
nezkalený hrozným stonem.
26
A duch dějin, ten duch pomsty,
divoké tam písně pěje,
až se srdce v bouři zedme,
až se svět zaleklý chvěje.
Po veškerých světa krajích
veliké naň dílo čeká,
dávná křivda, dávná vražda
k pomstě zve nového reka.
A nad Baltem a nad Sálou,
nad Mohanem, nad Dunajem
radují se předků stíny,
že k velikým činům zrajem.
A duch dějin, ten duch pomsty,
když nad skrovným růvkem dlívá,
našim snahám neunavným
bujné kolébavky zpívá,
kolébavky, k činům zvoucí,
jako ten, jejž kryje růvek: –
že se z krve k světlu vznáší
hrdě slovanský ostrůvek;
že předlouhých věků stavba
bude brzo dokonána
a vítězstvím nejslavnějším
předků hanba vymazána.
27
A když předce ještě svírá
naše srdce krutá muka,
těší z malého nás růvku
pěvce stín, stín Svatopluka.
A muž písně a muž činů
nové naděje nám pějí,
až se netušeným plesem
mladická nám srdce chvějí.
A duch dějin, ten duch pomstypomsty,
hledí na ten růvek s výše
a pochodní svatých hněvů
tkne se srdcí našich tiše.
V klidném dole pod Tatrami
dřímá Hollý, jehož ruka
vzkřísila nám kouzlem zpěvu
mohútného Svatopluka.
Národ náš, Svatopluk nový,
dřímal dlouho v vazbě teskné,
ale již se nad ním anděl
v záři věčné spásy leskne,
již jej žehná, již mu věstí
konec všeho utrpení,
ač se mraky hrozně chmuří,
ač se vlny vztekle pění.
28
Víte-li však, co dí anděl?
„Jenom ve svornosti spása,
jenom sjednocený národ
na vždy žalná pouta střásá.“
Nad Labem-li, nad Moravou,
nad Váhem a bystrým Hronem
jedna mysl, jedna snaha –
tehdy nikdy neutonem.
S Tater bujně Čechy budil
zpěv Hollého, zpěv Kollára
a v krajinách podtaterských
posud krev bratrská hárá.
Buďme, jak ti pěvci velcí,
jedné mysle, jedné snahy,
postupujme k témuž cíli
oklikami různé dráhy.
Bratr bratru nechce vlásti,
bratr bratra nepodmaní
a rytíř svatého ducha
jenom věčné pravdě straní.
Krev Slovenská a krev Česká
z jednoho se zdroje proudí,
rovná žalosť, rovné zpěvy
z rovného se srdce loudí.
29
A rytíř svatého ducha
všude světlo, právo hájí,
všude bleskem zpěvů, skutků
pobratřené plémě májí.
Skrovný růvek pod Tatrami
buď kolébkou svorných činů
a duch dějin, ten duch pomsty,
předků viny smaže synu.
Zpěv Hollého, zpěv Kollára
v Krkonoších, pod Tatrami
zní hlaholem budoucnosti:
kdož proti nám, an Bůh s námi?
Nar. 24. března 1785,
umř. 14. dubna 1849.
30
Svatopluk Presl.
Teprv nyní, vědy mistře slavný!
viju Tobě věnec občanský,
aby rozruch času neunavný
nezapomněl, ni duch slovanský,
že jsi Ty byl velkým bohatýrem
v království přírody široširém –
jenž před časem pevnou myslí svojí
a rozumu jasněskvělou zbrojí
hrad za hradem tajných vědomostí
vydobýval české národnosti.
Teprv nyní za novějších časů,
když nám posvátný chrám přírody
otvírá klíč mateřského hlasu,
úsvit poznáváme ducha Tvého,
mocnou vůli srdce spanilého,
když jich vítězství nám lahodí.
Tys předvídalpředvídal, duchu hvězdojasný,
že zableskne také nám den krásný,
kde své slavit budou snoubení
průmysl a krásné umění!
Tobě příroda co vítězovi
zotvírala pokladů svých skrýši,
bys nasbíral skvostů v celé říši
31
na ozdobu roucha nevěstina,
na okrasu šatu ženichovi,
až jim shody zakvitne čas nový,
až svatební zazvoní hodina,
až zableskne svíce Hymenova.
Pracnou péčí prokleštěné stezky
do každičké této říše části
zůstavil jsi mládeži své vlasti,
by rozumu šlehající blesky
vnikali až k tajným pramenům,
z nichž blahobyt prýští národům,
nám pak po všech zonách rozprostřeným
prýštit může proudem rozmnoženým.
Tys co přítel ducha vznešeného
neopustil průmyslu mladého,
a sám duchem stále mladý, čilý
a v svém srdci stále ušlechtilý
učil jsi jej krásou přírody
lásce dáti slova lahody.
Jako rozdá věrné srdce matky
bez naděje odplaty od dětí
v odkazu jim všechny zdejší statky
vydobyté láskou v půlstoletí:
tak jsi ty duchovní světa zboží
potomním dal synům vlasti své,
nežádaje ani té památky,
by, až tebe v lůno země vloží,
na hrob vryli slavné jmeno tvé.
Jako oni, kteří bez náhrady
32
dlouhou péčipéčí tvořívají sady,
z nichž budoucích teprv synů rtové
budou chutnat ovoce medové:
takž i Tvého ducha jará síla
budoucnosti podnikala díla,
odkázaná v svatém zavětě
zrůstající slavské osvětě.
Chudý vděk je vínek tento skromný
za Tvé lásky k vlasti čin ohromný,
jíž jsi život od ní obdrželý
co syn věrný věnoval zas celý,
jíž jsi co matičce opuštěné
synů mnoho získal k světu lnoucích
příkladem své lásky neproměnné,
příkladem svých cností jasně skvoucích.
Až se velké ducha Tvého snahy
vykonají co Tvůj odkaz drahý,
až potomstvo za dnů naší shody
všemi statky matky přírody
bude těžit v prospěch matky vlasti,
slavnější Ti bude věnec klásti
v pantheonu našich duchů jasných,
kde se, co dob lepších nadějenaděje,
jmeno Tvé na věky zaskvěje,
ozářeno světlem věků spasných.
Nar. 4. září 1791,
umř. 12. dubna 1849.
33
Jan Kollár.
Slova Páně věrný hlasateli,
svého krále věrný poddaný,
hluchých Tater první buditeli,
duchu na věky zpomínaný,
věrný synu kmene slovenského,
slávské vzájemnosti hlásníku,
už dokonal’s epos žití svéhosvého,
Ty slovanský velký básníknbásníku!
už jsi tam, kde věčné věky žije
Jungmannův a Dobrovského duch,
tam kde hvězdných světů harmonie
řídí původ lásky – jeden Bůh.
Ač zhynuli Tobě světa dnové,
Tvůj budoucí den je věčný čas,
v němž nezhynou slávští národové,
ani jejich duch ni mrav ni hlas.
V paměti všech věrných slávských dětí
jmeno Tvé jak slunce zasvítá,
a památka vděčná den ten světí,
kdy Tě Sláva v nebi uvítá;
34
pro vás, otcovské vy drahé kosti,
velký pláč je v dole tatranském,
pro vás slzí zbytky národnosti
na Polabí někdy slovanském.
Pro vás Tater temena se halí
želem v bílé roucho smutkové,
pro vás Dunaj vlny teskné valí,
na Považí mlčí hájové.
Spěte klidně v naddunajském hrobě
v svatodávné zemi Slovanů,
hlavo, srdce, jímžjimž v poslední době
laskavou dal císař ochranu!
Spěte klidně až do slavné doby
slávské vzájemnosti skutečné,
v níž promění na pantheon hroby
příštích časů vděky srdečné.
Hospodine, žehnej našim smutkům,
z ňader vroucích již se pramení,
žehnej Bože jeho svatým skutkům
pro vlasť, církev, rod a umění.
Pokoj Tobě!
Nar. 29. červ. 1793,
umř. 24. ledna 1852.
35
Čelakovský.
Pozděj’, avšak smutněj’ znějí
žalu mého ohlasy,
že nám hroby odnít chtějí
vše, co lepší, před časy.
Ach, proč věrná milost Páně
našich věrných neživí?
i Tvá, mistře, v ouzké schráně
bystrá hlava práchniví!
Jako Ty kdo pro vlast cítí,
chtěl by na věky živ býti,
avšak i hrob tam milý,
kde jsou rodné mohyly.
Ty’s pro Slávu zkříšeného
vavřínu byl pěstitel,
říše ducha slovanského
mocnější rozmnožitel;
Ty’s co otec svému dítku
v památku svil s pilností
krásnou, svěží, vonnou kytku
národní nám moudrosti,
36
bychom na života dráze,
když nás štěstí i nesnáze
z nenadání potkaly,
dobrých rad si všímali.
Osud Tvůj i těch, již Tobě
žili lásky plamenem,
stal se v nesrdečné době
vzájemnosti pramenem;
by zrnéčka vzešla, žila
rodné lásky v obnově,
vsadil Bůh dvě srdce milá
na Slovanstva hřbitově:
srdce Tvé pak a Tvou hlavu
vrátil nám zpět na Vltavu,
by někdy za lepších dob
v lůnu vlasti našly hrob.
Dům Tvůj býval obraz skvělý
staročeské prostoty,
v kterémž musy zdomácněly
vedle srdce dobroty.
Stálť vždy co chrám otevřený
našim chodcům v noc i v den,
kdež je vítal utěšený
pohov Tebou připraven.
37
Kdo však slavil, jak se sluší,
zbožnou tryznu za Tvou duši?
kdo rozsvítil s modlitbou
panichidu velebnou?
Zapomněl i věk přítomný,
zkažen v mravě cizotou,
drnem obložit hrob skromný,
znamenat jej památkou;
ani Flora na Tvé skráně
nepřinesla kvítečku,
aby ulehčila v schráně
přátelskému srdéčku:
kéžby slzy mé horoucí
vykouzlily sad květoucí
z mohylečky milené,
z této hroudy spálené!
O nechť vděčně vavřínový
věnec hrob Tvůj ustrojí,
srdce mé Ti co otcovi
libá slova připojí:
Dítky Tvé jsou odkaz drahý
těm, kterýmž jsi býval mil,
Pán, jenž šatí kvítek nahý,
v náruč přátelství je skryl.
38
Spí otcovské srdce tiše,
schované do temné skrýše!
Bože, kdo se i mého
ujme synka malého?
Mistře! duch Tvůj, rájec květný,
všeho dobra zárodek,
mocný orel hvězdoletnýhvězdoletný,
bude živ po všechen věk,
dokud v našich luzích kvítí
nevyhyne zlou dobou,
dokud budou světu zníti
naše písně lahodou,
dokud lípy větví jedno
časů neshltí bezedno,
dokud její lupení
v jiný list se nezmění!
Nar. 7. března 1799,
umř. 5. srpna 1852.
39
Turinský.
Nad vltavským dolem vlají
mračen smutné závoje,
zas se brány otvírají
posledního pokoje;
ke hrobům tak smutně kráčí
věrných Pražan známý sbor,
naše řeky plynou v pláči,
v žal se halí týmě hor.
Komu kynou hrobův stíny?
komu zavzněl zvonův žal?
už i pěvec Andělíny
zpěv života dokonal!
DřímejDřímej, pěvče, dřímej sladce
nám vždy drahý, milý všem;
Ty’s byl synem věrným matce,
a Tvé srdce klénotem.
40
Tu hrobových brána stínů
tajemně se odmyká,
a v hlubokém země klínu
věrné srdce uniká,
a vltavský důl se halí
v smutné mračen závoje,
„Pane!“ hlasy zaplakaly,
„popřej jemu pokoje!“
Z oblak pak se hlas ozývá:
„Národův,“ tak velí Pán,
„pěvec ať se věrně ctívá,
by nezašel neuznán.“
Mračna slzy vylejvejte,
kde zpěv jeho v posled zněl,
svatá slova větry vějte
v duše, jimž on písně pěl!
Nar. 16. listop. 1796,
umř. 4. září 1852.
41
Rubeš.
Postůjte lidičky
u tohoto rovu,
na věky v něm skryli
hlavu Rubešovu;
skryli jeho srdce
žertovné a vlídné,
co nemělo v světě
ani chvílky klidné.
Za to, že nás těšil,
žaly zapuzoval,
trpké naše chvíle,chvíle
vtipem oslazoval,
odplaťmež mu věrně,
přemilí přátelé!
pokropmež hrob jeho
slzou lásky vřelé!
42
Vždyť jsme zapomněli,
dokud s námi býval,
odměnit mu za to,
že nás tu těšíval,
že nás osiřelé
a chudé dětičky
učil libou řečí
znáti hlas matičky.
Stojí hrobek, stojí –
ještě suché hroudy,
Bože! jaké konáš
nad básníkem soudy!
Dokud srdce bije,
opuštěn tu žije,
když dobilo srdce,
v pustém hrobě hnije.
Nedá-li mu jaro
své květné okrasy,
ozdobit hrob jeho
zapomenou časy,
zapomenou časy
nelaskavé doby,
pusté jako skály,
pusté jako hroby.
43
Není pravda, není,
že zdraví tam čiré,
kde se nad krajinou
klene nebe šíré;
koho uštknul v srdci
choroby had žravý,
tomu nepomůže
palouk zelenavý.
Tomu nepomůže
svěží vůně z háje,
pomůže jen anděl
vedoucí do ráje,
do slunečných výšin
okem nepoznaných,
a od Boha dobrým
duším uchystaných.
Když odcházel od nás
a z královské Prahy,
kdož by tu byl myslil,
že umře tak záhy!
Rozcházíme-li se,
dobře o tom víme,
kde a kdy se sejdem,
toho netušímenetušíme.
44
Jediný to Bůh ví,
Bůh náš vševědoucí,
kdy života kvítek
dokoná vadnoucí.
Po života snění
přichází sen věčný, –
spi jímjím, Ladislave,
druhu náš srdečný!
Nar. 19. ledna 1814,
umř. 10. srpna 1853.
45
Koubek.
Aj, proč žalně zaznívají tóny,
z břehů Uslaviných letící?
Od hřbitova smutně znějí zvony
zas pro srdce v Slávu věřící.
Tak žalostně svojich učitelů
kvílí dobrá mládež našich škol;
tak litostně zaznívá pln želů
za dobrého vůdce vojska bol;
tak bolestně dítky zakvílejí,
když jim otce z domu odnášejí!
Pro Tebe, Ty otče mladších duchů
vzlétajících v svobodnějším ruchuruchu,
rozlíhá se našich srdcí žal,
že jsi odtud, kde mocná jen láje,
nás opustiv záhy pospíchal
k svému družstvu Slávy v věčné ráje,
tam, kde po sto věcích den se čítá,
kde tě našich duchů sbor uvítá:
46
„Vítej, Pravoslave, vítej nám!“
Ejhle Tobě nebes hvězdných kníně,
věčná láskaláska, prstem lásky kyne:
„Ten já Tobě milý stánek mám!“
Tam jsi unešen, ty duchu skvělý!
Co teď hrad Tvůj – čelo mohútné?
jenom zlata poklad zkamenělý,
sídlo v zříceninách zármutné!
Ach tak záhy, že jsme nad tím žasli,
mocné výhně rozumu vyhasly;
na ohnisku, z něhož světla blesky
sypaly se na rodný kraj český,
ani malá jiskra nezbyla,
by ji žalosť naše zkřísila!
Ústa drahá, ó ty svatá bráno,
jížto bylo slovo zvěstováno,
slovo živé, slovo budící,
mládeži k životu toužící.
Vámi duch, k Slovanům povolaný
a v kraj Čechův Bohem odeslaný,
mluvil libě v mnohém jazyku,
divy čině bez všech povyků –
žel, již na věky jste uzamčena,
uzavřena, ústa přemilená!
Milé srdce, čarodějná schránko,
47
skvělých písní tušená studánko,
jehož nejdražší skvost zlatitý
Moranou byl teprv odkrytý,
perly Tvé, v života širém moři,
sbírané buď skalném na pohoří,
aneb v korálovém jezeřisku,
aneb na květoucím na ostrově,
perly Tvé jsou uschovány k zisku,
k zisku vlasti v srdci mladíkově,
by co písně i co porady
posvátnými byly poklady.
Jak se slavík záhy skonávaje
těžce loučí s milou hájinou,
jak se za mrak temný ubíraje
zrak slunečný s jarní krajinou:
tak duch jasný s lidem, jemuž svítí,
takž i srdce, jež proň lásku cítí,
těžce loučí se, když dokonává,
ač za hrobem věčná kyne sláva;
neboť duchu, světla roditeli,
když se plným stal už plamenem,
Bůh usoudil, by svůj národ celý
jasnějším osvítil plápolem;
srdci pak velelo slovo boží,
ať se věrně obětuje vlasti,
ať do hlubin svých svůj národ vloží,
jehož samé maličkou jest částí.
48
Mistře, Tys své vlasti novou dobu
dlouho nežil, dospěv záhy k hrobu,
na kterýž já za věk za přítomný
kladu vděčně tento vínek skromný.
Slavnou tryznu pak v budoucím věku
budou slavit naši budoucí,
vystavíce tobě z úcty, z vděku
mohylu nad krajem vládnoucí,
kdež se budou s myslí zkroušenou
modlit za Tvou duši milenou.
Nar. 9. června 1807,
umř. 20. pros. 1854.
49
Honorata z Wiśniowských Zapová.
U Prosického kostelíčka
do kraje hledí tiše rovy,
jak kmet, jenž na věk nový hledě
v zpomínkách slavných sobě hoví.
Tam také Tobě, srdce jemné!
ustlali, ne však v zemi rodné,
ne tam, kde vítaly tě jednou
života libozvuky svodné;
ne tam, kde sláva předků statných
ti ve kolébce požehnala,
kde láska bratrů bohatýrských
Ti úplň blaha slibovala.
Však předce nespíš v zemi cizí,
a třeba nevanou Ti Tatry
větérkem luzným pozdravení,
jsi doma předc a mezi bratry.
50
Vedena rukou lásky jemnou
jsi vkročila do naší vlasti,
a sdílela jsi odhodlaně
radosti její, její strasti.
Zde rozvily se tiché světy
Tvé duše, zde Tvé krásné snahy
na roli našinaší pracovaly
a budily v nás pocit blahý.
Zde odkaz Tvůj, zde choť a dítky
Tvé lásky vroucně zpomínají
a národy dva pobratřené
Ti vínek slávy uplítají.
A z posledního odpočinku
zříš k vlasti dvojí, k blizké, k dalné,
kde Labe s Vltavou ubíhá,
kde šumí Visly proudy valné.
U hrobu Tvého Čech a Polák
jedním se kmenem být poznává
a ze společné budoucnosti
jim kyne opět dávná sláva.
Nar. 5. dubna 1825,
umř. 4. ledna 1856.
51
Ljudevít Štúr.
Lítá orel, lítá
nad tatranským sídlem,
nedoletí – nedoletí
pohromeným křídlem.
Už se od oblaků
nad dolinou krouží,
hlava jeho poraněná
už na lože touží.
Sleťte sese, vy mladí
od Tater orlíci,
osvěty co po své vlasti
roznášíte svíci!
Sleťte sese, Rusálky,
slovenské děvice,
co matičce milované
vijete kytice!
52
Už ty zraky hasnou,
a Slovensko pláče,
že to srdce mládenecké
v prsou už neskáče.
Připravte mu lože
vykládané květem,
by se loučil bez žalosti
s celým rodným světem.
Zapějtež mu, dokud
mladé srdce bije:
S BohemBohem, bratře! ještě naše
slovenská řeč žije!
Už dolítal orel
křížem na Pohroní
a nad hrobem Ljudevíta
Slovák slzy roní.
Umř. 12. ledna 1856.
53
Tyl.
Večerní když k Hoře chlady vlají,
vlny potoční si povídají,
že už v staré hrudi Kuten Hor
stříbra světlá zrnéčka nezrají,
že tam tma a pusto, puch i mor,
že vladaři krvorodé říše,
v tajemné než ukryli se skrýše,
rozlili po báních potopu
a těch, kteří na den vynášeli
blahorodý stříbra plamen skvělý,
smělých utopili kovkopů.
Jeť to klamná, vymyšlená báje:
v Horách Kutných nyní zlato zraje,
ryzí zlato, jazyk mateřský;
ještě na den vstupují horníci
s jasnou národní osvěty svící
pro vlast otcův a kraj bratrský.
Teď tam rostou diamanty drahé,
54
srdce věrná, srdce vlastenecká,
jichž i v době života neblahé
nerozdrtí umučení všecka.
Sem popatřte! v té chudobné skříni,
již hlubokých zármutků mrak stíní,
leží jedno srdce takové!
Čeho zlých dob nedovedly střely,
dovedli jsou hanební a smělí
pomluvy a bídy katové!
Vytrpělo! přejtež jemu míru!
jen se skutkům jeho nerouhejte!
probůh! jen se mrzce nerovnejte
hrobovému hadisku a štíru.
Máte i své přísloví, jež říká,
byste nehanili nebožtíka;
hájit sebe nelze jemu víc:
„O mrtvém buď dobré aneb nic.“
Neřaďte ho do tlupy těch lidí,
kteří vlast svou jen v své kapse vidí –
on dal vlasti život, krev i dech,
a když k mužům těm se ohlídáte,
jež svou slávou pyšně nazýváte,
rcete: On poslední nebyl Čech!
Jeho srdce neklid býval svatý,
neb v něm hořel mocně oheň zňatý
k vyšším snahám, k vyšším ideám,
jichž tu nezná, kdo bez lepších směrů
zasedává ve dne v noci k péru,
a svůj všude ukazuje krám.
55
Neklid svatý, jenž se dává vésti
láskou k národu a jeho štěstí,
věrně vodil kroky srdce jeho,
když konalo vlasti dlužné služby
po všech krajích rodu mileného;
ale marné byly srdce tužby!
Co hledalo, nenalezalo,
neustále s tužbou volalo,
s tužbou rostoucí: Kde domov můj?
a tu stará Plzeň nejvěrnější
putující srdce ukonejší,
a hrob jemu dí: Zde domov tvůj!
Blaze tomu, kdo tu došel k cíli
dle sil ducha bohem svěřených;
vlast a národ nad ním vřele kvílí,
i sbor přátel snahou spojených.
Slaven buď, kdo přeje nouzi rodné
bez naděje, že mu odmění,
kdo měnívá úhor v pole plodné,
příštím připravuje osení;
a kdo chudším dává, věčší činí,
než aby dal chudým – dobrodiní.
Přál bych vroucně, srdce nejvěrnější!
by se i tvé kousky nejdrobnější –
blahoslavené vždy památky –
posvátnými staly ostatky,
zázračnými i v nejmenší části
při pokání z hříchů proti vlasti!
Nač ti, srdce, pomník mramorový?
56
Tobě pomníkem jsou rodáci,
jež mocnými učilo jsi slovy
ctít a mluvit řečí domácí.
Dřímej tiše, třeba hrob tvůj věnce
nezdobily nových podletí:
Sláva tebe mezi oslavence
přijala a věčně posvětí.
Nar. 4. února 1808,
umř. 11. červen. 1856.
57
Havlíček.
Karle! Karle! záhy zlomená
z lípy svaté větev zelená,
horský parnem vyschlý potoku,
dřív než došel rovin v poskoku!
Ikare náš, jenž svůj našel hrob
v chtivém víru pobouřených dob,
druhu, hoden četných slávy vínků,
přátelskou Ti kladu upomínku,
by Tvé jmeno v trudném století
nevymřelo jako v zakletí!
Ty jsa synek cize vykojený,
avšak láskou k matce opojený,
poznav rod svůj a svou rodičku,
chvátal’s naši zlíbat matičku,
zlíbat z úst jí líbezné pohádky,
zlíbat z úst jí mateřský hlas sladký
58
o velikém příští synů ctných,
co poznavše nesvornosti scestí
jednu sobě dráhu k slávě klestí,
pěšin zpustivše se nepravých.
Ó jak mocná materská jsou slova,
kouzelně ret její hovoří,
obměkčuje srdce ocelová,
nový v mrtvých život vytvoří!
Kéžby slov těch zdroj žil čarodějných
v srdci každé slávské rodičky,
by nebylo veřejných ni tejných
tolik zrádců vlastní matičky!
Ona Tebe velkým jata bolem
jmenovala slávy apoštolem,
abys její víru zvěstoval
živou řečí, mocným slovem psaným,
napřed rukou lásky požehnaným, –
a Ty’s věrně slovu svému stál;
sám ctě rod svůj, ctil’s i jiné rody,
ač cizinec tomu odpíral,
sám duch volný, hledal’s chrám svobody,
jejž jsi národnosti otvíral.
Leč u prostřed Tvého povolání
na Tvé k slávě apoštolské pouti
smrti dech se na Tvé čelo sklání,
a jazyku káže umlknouti.
Mlčelivý, v duši zarmoucený,
59
když se Moranin už blížil stín,
zas jsi spěchal, by Tě přemilený
mroucího mateřský objal klín.
Krátký účet děl svých započatých,započatých
složiv matičce do rukou svatých,
skonal’s v jejím blahém objetí –
nechť Tvou duši Sláva posvětí!
Pokoj Tobě!
Nar. 31. října 1821,
umř. 29. červen. 1856.
60
Strobach.
Opět národnosti hradba klesla
náhlou bouří zdrcená,
práva korouhev, již hrdě nesla,
náhlým bleskem stržena!
Mladí bojovnícibojovníci, v zápas jděte
za národu svatou věc,
národnosti hradby upevněte,
vztýčte práva praporec,
neb to svaté znamení
vede národ k spasení.
On, jehožto ústa právomilá
uzavřel jen hrob němý,
pracoval, by spravedlnosť byla
i nám také na zemi.
Aby vzešly blaho, moc a sláva
nad trůnem a národem,
budiž věrné vykonání práva
prvním říše základem;
neb to svaté znamení
vede národ k spasení.
61
Poklid budiž bratřím v hrobě spícím!
živ však ještě národ náš!
Bratři! práva pomáhají bdícím,
práv národních buďme stráž!
Národ náš je robě osiřelé,
chudá vdova naše vlasť:
vlasť a národ hajme obezřele –
právo konat činí slasť;
a to svaté znamení
vede národ k spasení.
Nar. 3. červ. 1814,
umř. 22. listop. 1856.
62
Šumavský.
Nad hroby velkých mužů vznáší lid
korouhev slávy, znaky vroucích díků
a věnuje své oddanosti cit
i stínům proroků a mučenníků;
k nim v dobách nepříznivých zřívá
a vždy zas na novo potěšen bývá,
k nim vznáší prosby, žaly, toužení,
neb ví, že střehou jeho snažení,
že posud soucitně se k němu sklání
při jeho vytrvalém bojování.
Tak my se svými reky honosíme
a jejich slavné skutky slavně ctíme,
tak my k těm mužům s vroucí láskou lneme,
jež vzkřísili nám ducha říše němé,
a v spravedlivé těšíme se pýše,
že nám ty oslavence dala chýše,
že v lidu, jejž vraždily věků hněvy,
se posud nejjařejší síla jeví,
63
a předce jednou ve radostné chvíli
dovede všechny naše touhy k cíli.
I ty, Šumavo naše přetajemná!
jsi vychovala jako statná máti
nám bojovníky z pralesů svých temna,
a vichr, jenž vrcholy jejich klátí,
jim vdechl vytrvalosť neustupnou,
je učil válčit s lhostejností zpupnou,
je vodil dráhou smělou, dusil blesky,
poslední zklamaného srdce stesky,
a místo slávy, místo skvělých zdob
jim bujný život dal – a opuštěný hrob.
Leč ne, života boje ustaly,
odvanul pokřik a vzdech zoufalý,
a nad ty hroby, lidu posvěcené,
se mír a vděčnosť jako duha klene.
Šumavo věrná! již se jaře vznes
a zanech rozjímání truchlivého,
ať ozývá se stráň a vrch a les
k oslavě syna, k slávě Šumavského!
On žil, on válčil, zemřel jako rek,
uštván jsa nenávistí, bídou, hněvy:
kéž jeho statnou vytrvalosť jeví
v odvážné snaze mnohý potomek;
kéž mnoho mužů, jemu rovných, zárod
nám dají skutků velkých, nezkalených
a v čisté snaze vlasti posvěcených,
64
kteříž by nás v nezištném pracování
učili zmužilému setrvání!
Jim zní náš hlas, ten bujný hlahol plesu,
jenž rozléhá se kruhem tmavých lesů:
Ať žije Šumavský! Ať žije národ!
Nar. 27. listop. 1796,
umř. 22. pros. 1857.
65
Klicpera.
Nedávno jsme tu teskně stáli,
k čerstvému hrobu skloněni,
a hledali jsme v šeré dáli
jen nadějí svých splnění.
Zas ubyla nám hvězda jasná,
z níž proudila se důvěra,
a pochována doba krásná,
kde s námi kráčel Klicpera!
I on se v době beznadějné
zmužile hlásil k národu
a ještě v stáří síly stejné
přinášel k slávy závodu;
on do hlubiny dávných věků
se nořil v svatém nadšení,
aby nám v skutcích našich reků
cíl našeho dal snažení.
66
On do života mocně sáhnul
a nalezl v něm mnohý lík,
po němž již nedočkavě práhnul
náš lid, zemdlený bojovník.
On žil – on trpěl, doufal s námi
a do hrobu vzal vědomí,
že naší slávy mladé chrámy
již žádná zloba nezlomí.
A jako jeho odkaz jásá
nad jeho hrobem mužná věst:
Jen setrvejme – a pak spása
musí se k nám, byť bleskem, snest!
Zde pochovejme žaly němé
a bázlivosť a sobectví,
a jako bojovníci jděme
i po mrtvolách k vítězství!
Nar. 23. listop. 1792,
umř. 15. září 1859.
67
Hanka.
O vlasti česká, bídná, opuštěná,
tvé plémě v noci nad propastipropastí stená
a sterý rozbroj mezi tvými syny
uspává život, vraždí jaré činy.
Jen malý hlouček jsme, jejichžto píle
je vědoma si vznešeného cíle;
jen málo nás nebohý národ křísí,
nad nímž záhubných mračen hejno visí:
a předce nejsme jedna mysl, vůle, snaha,
nás vede proti sobě různá dráha,
nepřítel dívá se a hlučně plesá
a Čech zas Čechem přemožený klesá.
Ó kéž by zůstavili nám svou víru
duchové těch velebných bohatýrů,
kteříž tak rádi v klidném sjednocení
chystali vlasti pomoc, oslavení;
kéž naše kroky vede, ostříhá
posvátný duch tichého genia!
68
Přetěžká doba nyní nám nastává,
čin tisícerý volá naše síly,
a posud neblahé nás spory mýlí –
a bez svornosti nedaří se sláva!
Ó hleďte všichni ku čerstvému hrobu
a znejte lépe sílu svou, svou mdlobu.
Ten, jenž tu dřímá v půdě české svaté,
v popeli reků, zdaž jej ještě znáte?
On tenkrát, když náš národ v těžkém spánku
se ani nenadál blízkých červánků,
kde bylo téměř hanbou, Čechem slouti
a v lásce ku národu svému lnouti:
on tenkráte již kráčel v zbožné pýše
do naší minulosti svaté říše,
kde šumí tisíceré síly zdroje,
kde jásají českého slova boje;
on z pramenů, z nichž předkové již pili,
dobýval národu vždy nové síly,
na brány minulosti klepal, hřměl –
a náhle nový svět se otevřel.
A náhle jako bujné proudy horské
nám zajásaly zpěvy kralodvorské,
jak hrdé, bleskem zulíbané sosny
přemohly bouř a vichr zkázonosný,
jak lávy proud v úžáslý svět se draly,
jak lavíny hněv, odpor potíraly,
jak orly spěly báni ku nebeské
a slávou ověnčily jmeno české
69
a mezi věštců zástup neskonalý
písmenem věčným český národ psaly!
Ó jak tu rázem v Čechách nový život vzplanul,
jak bujně dech mladého jitra vanul,
jak záhy z temnoty se rozvily
bujarý život, pokrok zdařilý! –
Však jenom krátký čas byl nový den
tak lesku, slávy pln, tak nezkalen:
přezáhy ozvala se závist podlá
a jedovatým ostnem národ bodla,
posměchem, ničemnými úklady
ohlodávala jeho poklady,
a Jej, jenž prospěl nám v takové míře,
Jej prohlásila vztekle za šejdíře!
Nepřáliť národu tak skvělé zdoby,
chtěli jej zaklít do trvalé mdloby,
chtěli jej zbavit okras minulosti,
z nichž čerpal naděje své budoucnosti;
chtěli, by život, jenž mu v srdci plál,
před světem jako výkvět klamu stál,
chtěli nás pokořit a zhanobit
a naši slávu na vždy pohrobit. –
Tak zhynul muž, závistí uhlodaný,
však národu nezazní více hrany;
Hanka zaň zemřel, ale národ žije
a kletbou poráží ty mrzké zmije,
on žije, pláče zesnulého reka
a vznáší k nebi jeho svaté jmeno,
70
by od budoucích věků bylo ctěno
ve chrámě, v němžněmž, kdo Čechem slujesluje, kleká.
Zde nad tím svatým hrobem přisahejme
si přátelství a sjednocení dbejme,
zde nad tou nesmrtelnou obětí
nechť nový lásky slib se zasvětí;
On zahynul, jenž křísil, kladl zárod,
však zaň nechť nyní jedná celý národ!
Nechť světem jako kralodvorské šípy
náš čin zas bouří, naše síla kypí,
nechť zalekne se zmrzačilé plémě,
jež v tmách tak hrdě vynášelo témě,
nechť kají se ti zaslepení bloudi,
neb národ vstal a utrhače soudí!
Zde nad tím hrobem buďme mysli jedné,
nechť za Hanku se celý národ zvedne,
nechť z jeho jmena bídníků lži střásá,
nechť dokáže, že neklame jej zráda,
nechť na hrob Hankův věčné díky skládá
a jemu neskonalou slávu jásá!
Nar. 10. června 1791,
umř. 13. ledna 1861.
71
Smetana.
Ty’s životem jak statný plavec
se odhodlaně ubíral
a jak zkušený hvězdopravec
tajnosti nebes otvíral,
a prodléval jsi v dějin hloubi,
z níž vane mocné nadšení,
kde s nadějí se opět snoubí
náš žal a naše toužení.
Ty’s naše teskné zápasení
sprovázel hlasem důvěry
a ve posvátném zanícení
jsi ničil bledé příšery,
a ze života do života
vojíny jsi nám vychovalvychoval,
a by jich neuštknula zlota,
jsi jim svou mužnou víru dal.
72
Ještě jsi daleko byl cíle,
a mnohý kal a mnohý stesk
se dovolával tvojí píle –
tu zastihl tě hrozný blesk,
tu zrak, jenž nebem bloudil směle,
se světlu nebes uzavřel,
a duch, jenž pravdu hájil vřele,
v neblahém temnu zvolna mřel.
Však v hloubi žalu, v proudu tísně
se anděl srdce tvého tknul,
té skály spustlé – a zdroj písně
se náhle z něho vyšinul,
a jako ptáček oslepený
rozléval tklivé toužení,
až přiměl chladné skalní stěny
ku bezděčnému truchlení.
A zas tvůj duch, ten orel statný,
se vyrval zkáze, zhasnutí
a potíraje odpor matný
mohútnou šuměl perutí,
a zase tajemné ty rysy
hvězdného nebe zpytoval
a ponořil se v letopisy
národu, jejž tak miloval.
73
Však ejhle, při sklonu tvé dráhy
Ti zavítalo světlo zas,
a zřel jsi země obraz blahý,
než pozdravil tě nebes jas,
a žehnal jsi překrásné vlasti
a nové doby příchodu,
kteráž po tolikeré strasti
zas věstí blaho národu.
A pak jsi nesl v nebes výše
od nás zde dobré poselství,
že po Čechách vše jaře dýše
a hotoví se k vítězství,
že jako vnuci bohatýrů,
vedeni jejich věhlasem,
se povzneseme k slávě, k míru
a třeba krutým zápasem.
Buď s Bohem! pověst násilníků
s přístrachem moci odletí:
však zmužilému bojovníku
vždy národ slzu posvětí;
však u tichého tvého rovu
vždy národ rád se zastaví
a vroucí oddaností znovu
zas památku tvou oslaví.
Nar. 11. března 1801,
umř. 18. února 1861.
74
Epilog.
PatřPatř, mladosti! celém po obzoru
národní činnosti zbuzené,
od Šumavy neproniklých borů
až po háje Tater zelené,
od kapličky svatého Hostína
k rozvalinám padlého Ojbína
z našich hvězdic, jež se v novém lesku
zatřpytily slávském na nebesku,
žel! už hvězda za hvězdou zhasíná,
bystré oko za okem umírá,
ret věhlasný za rtem se zavírá,
srdce za srdcem se k hrobu sklání
v časném pro nás dokonání.
Aj, když od temena Bílé hory
obzíráš kol Zábojovým zrakem
kraje naše, luhy vše a bory
zahalené mlhami a mrakem,
zda tvé srdce neplní se bolem?
netají se jazyk tvůj a dech?
nermoutíš se od stran ode všech,
75
že ty kraje krásné vrchem dolem,
kdež jsme dávno byli domovem,
stát se mají naším svatým polem?
naší slávy němým hřbitovem?
Pomni ty života jiskro mladosti!
Tebe láska matky nepěstuje,
by tvé od ní zulíbané rámě
chystalo jí věčné lůžko v jámě,
aniž otec tvůj se podrobuje
tolikerým křížkům časnosti,
bys mu, až odloží těla tíž,
dala na hrob jen památky kříž,
ale jinak abys zapoměla,
proč materská láska nocmi bděla,
proč tě otec nazval synem svým,
když tě otcův dařil jmenem ctným!
Jako chasy zpěv, jenž rozjařívá
utlumenou mysl starcovu,
a v mdlé srdce plesu plamen vlívá,
tak života tvoříc obnovu:
budiž i tyty, rodná mládeži,
ty otcovských snah pokračovánípokračování,
leč s rozumu bystrou otěží
v velkém člověčenstva povolání.
Rád se s tebou večer poraduji
při pohádkách o budoucím štěstí,
76
rád i zpěvem, jež tvé srdce pěstí,
stárnoucí své srdce omlazuji.
Jako otci věkem vadnoucímu
nový život jeho synů zdárných
novým bývá zdrojem života:
takž, mladosti! jsou tvá jarota,
zraků plamen, rozkvěty snah švarných
živitelem srdci chřadnoucímu,
aby v této neradostné době
užuž v pustém nedomřelo hrobě.
Žhoucí mělničinou plňte číše,
slavný budu píti přípitek:
Na zdar naší světosáhlé říše
žijžij, mladosti! žij náš nový věk!
I ač tiché hrobky smutným slovem
v srdci budí žaly tesklivé,
nechať listí šumící nad rovem
v duši seje stíny truchlivé;
pahrbky, jež otcův kryjou kosti,
navštěvujmež, druzi mé mladosti,
zeleným když jara příkrovem
odívá se rovek za rovem.
Námť hrob není buditelem smutků,
než korunou zdejších dobrých skutků,
jež co hvězdy památky se skvějí.
Už se naše hroby zelenají:
k hrobům, k hrobům, věrní druhové!
i nad hroby jarní vánky vlají
77
a vyrůstá kvítí růžové.
Hle, jak pučí z hrobového lůže
lásky kvítí, uzardělá růže,
a květ modrý sladkých pomnění –
příroda tak slaví vzkříšení!
Hroby ty a jejich spáče znáte,
v přátelském je srdci svém chováte,
je a jejich skutky blažené,
konané pro blaho tušené.
Každý hrob, v němž srdce věrné dřímá,
nechať věnec růžový objímá!
každý hrob, v němž bystrá hlava skryta,
nechať zdobí z myrty kytka svitá!
a těm duchům, jižto z hvězdné výše
jasně hledí do pozemské říše,
rozžíhej své lásky pochodnice,
i radostné slaviž radunice,
mladosti ty květná, růžová,
ty jsi naše slavnosť májová!
E: av; 2004
78