Hanka.

Bedřich Peška Jiljí Vratislav Jahn

Hanka.
O vlasti česká, bídná, opuštěná, tvé plémě v noci nad propastipropastí stená a sterý rozbroj mezi tvými syny uspává život, vraždí jaré činy. Jen malý hlouček jsme, jejichžto píle je vědoma si vznešeného cíle; jen málo nás nebohý národ křísí, nad nímž záhubných mračen hejno visí: a předce nejsme jedna mysl, vůle, snaha, nás vede proti sobě různá dráha, nepřítel dívá se a hlučně plesá a Čech zas Čechem přemožený klesá. Ó kéž by zůstavili nám svou víru duchové těch velebných bohatýrů, kteříž tak rádi v klidném sjednocení chystali vlasti pomoc, oslavení; kéž naše kroky vede, ostříhá posvátný duch tichého genia! 68 Přetěžká doba nyní nám nastává, čin tisícerý volá naše síly, a posud neblahé nás spory mýlí – a bez svornosti nedaří se sláva! Ó hleďte všichni ku čerstvému hrobu a znejte lépe sílu svou, svou mdlobu. Ten, jenž tu dřímá v půdě české svaté, v popeli reků, zdaž jej ještě znáte? On tenkrát, když náš národ v těžkém spánku se ani nenadál blízkých červánků, kde bylo téměř hanbou, Čechem slouti a v lásce ku národu svému lnouti: on tenkráte již kráčel v zbožné pýše do naší minulosti svaté říše, kde šumí tisíceré síly zdroje, kde jásají českého slova boje; on z pramenů, z nichž předkové již pili, dobýval národu vždy nové síly, na brány minulosti klepal, hřměl – a náhle nový svět se otevřel. A náhle jako bujné proudy horské nám zajásaly zpěvy kralodvorské, jak hrdé, bleskem zulíbané sosny přemohly bouř a vichr zkázonosný, jak lávy proud v úžáslý svět se draly, jak lavíny hněv, odpor potíraly, jak orly spěly báni ku nebeské a slávou ověnčily jmeno české 69 a mezi věštců zástup neskonalý písmenem věčným český národ psaly! Ó jak tu rázem v Čechách nový život vzplanul, jak bujně dech mladého jitra vanul, jak záhy z temnoty se rozvily bujarý život, pokrok zdařilý! – Však jenom krátký čas byl nový den tak lesku, slávy pln, tak nezkalen: přezáhy ozvala se závist podlá a jedovatým ostnem národ bodla, posměchem, ničemnými úklady ohlodávala jeho poklady, a Jej, jenž prospěl nám v takové míře, Jej prohlásila vztekle za šejdíře! Nepřáliť národu tak skvělé zdoby, chtěli jej zaklít do trvalé mdloby, chtěli jej zbavit okras minulosti, z nichž čerpal naděje své budoucnosti; chtěli, by život, jenž mu v srdci plál, před světem jako výkvět klamu stál, chtěli nás pokořit a zhanobit a naši slávu na vždy pohrobit. – Tak zhynul muž, závistí uhlodaný, však národu nezazní více hrany; Hanka zaň zemřel, ale národ žije a kletbou poráží ty mrzké zmije, on žije, pláče zesnulého reka a vznáší k nebi jeho svaté jmeno, 70 by od budoucích věků bylo ctěno ve chrámě, v němžněmž, kdo Čechem slujesluje, kleká. Zde nad tím svatým hrobem přisahejme si přátelství a sjednocení dbejme, zde nad tou nesmrtelnou obětí nechť nový lásky slib se zasvětí; On zahynul, jenž křísil, kladl zárod, však zaň nechť nyní jedná celý národ! Nechť světem jako kralodvorské šípy náš čin zas bouří, naše síla kypí, nechť zalekne se zmrzačilé plémě, jež v tmách tak hrdě vynášelo témě, nechť kají se ti zaslepení bloudi, neb národ vstal a utrhače soudí! Zde nad tím hrobem buďme mysli jedné, nechť za Hanku se celý národ zvedne, nechť z jeho jmena bídníků lži střásá, nechť dokáže, že neklame jej zráda, nechť na hrob Hankův věčné díky skládá a jemu neskonalou slávu jásá! Nar. 10. června 1791, umř. 13. ledna 1861.
71