Hanka.
O vlasti česká, bídná, opuštěná,
tvé plémě v noci nad propastipropastí stená
a sterý rozbroj mezi tvými syny
uspává život, vraždí jaré činy.
Jen malý hlouček jsme, jejichžto píle
je vědoma si vznešeného cíle;
jen málo nás nebohý národ křísí,
nad nímž záhubných mračen hejno visí:
a předce nejsme jedna mysl, vůle, snaha,
nás vede proti sobě různá dráha,
nepřítel dívá se a hlučně plesá
a Čech zas Čechem přemožený klesá.
Ó kéž by zůstavili nám svou víru
duchové těch velebných bohatýrů,
kteříž tak rádi v klidném sjednocení
chystali vlasti pomoc, oslavení;
kéž naše kroky vede, ostříhá
posvátný duch tichého genia!
68
Přetěžká doba nyní nám nastává,
čin tisícerý volá naše síly,
a posud neblahé nás spory mýlí –
a bez svornosti nedaří se sláva!
Ó hleďte všichni ku čerstvému hrobu
a znejte lépe sílu svou, svou mdlobu.
Ten, jenž tu dřímá v půdě české svaté,
v popeli reků, zdaž jej ještě znáte?
On tenkrát, když náš národ v těžkém spánku
se ani nenadál blízkých červánků,
kde bylo téměř hanbou, Čechem slouti
a v lásce ku národu svému lnouti:
on tenkráte již kráčel v zbožné pýše
do naší minulosti svaté říše,
kde šumí tisíceré síly zdroje,
kde jásají českého slova boje;
on z pramenů, z nichž předkové již pili,
dobýval národu vždy nové síly,
na brány minulosti klepal, hřměl –
a náhle nový svět se otevřel.
A náhle jako bujné proudy horské
nám zajásaly zpěvy kralodvorské,
jak hrdé, bleskem zulíbané sosny
přemohly bouř a vichr zkázonosný,
jak lávy proud v úžáslý svět se draly,
jak lavíny hněv, odpor potíraly,
jak orly spěly báni ku nebeské
a slávou ověnčily jmeno české
69
a mezi věštců zástup neskonalý
písmenem věčným český národ psaly!
Ó jak tu rázem v Čechách nový život vzplanul,
jak bujně dech mladého jitra vanul,
jak záhy z temnoty se rozvily
bujarý život, pokrok zdařilý! –
Však jenom krátký čas byl nový den
tak lesku, slávy pln, tak nezkalen:
přezáhy ozvala se závist podlá
a jedovatým ostnem národ bodla,
posměchem, ničemnými úklady
ohlodávala jeho poklady,
a Jej, jenž prospěl nám v takové míře,
Jej prohlásila vztekle za šejdíře!
Nepřáliť národu tak skvělé zdoby,
chtěli jej zaklít do trvalé mdloby,
chtěli jej zbavit okras minulosti,
z nichž čerpal naděje své budoucnosti;
chtěli, by život, jenž mu v srdci plál,
před světem jako výkvět klamu stál,
chtěli nás pokořit a zhanobit
a naši slávu na vždy pohrobit. –
Tak zhynul muž, závistí uhlodaný,
však národu nezazní více hrany;
Hanka zaň zemřel, ale národ žije
a kletbou poráží ty mrzké zmije,
on žije, pláče zesnulého reka
a vznáší k nebi jeho svaté jmeno,
70
by od budoucích věků bylo ctěno
ve chrámě, v němžněmž, kdo Čechem slujesluje, kleká.
Zde nad tím svatým hrobem přisahejme
si přátelství a sjednocení dbejme,
zde nad tou nesmrtelnou obětí
nechť nový lásky slib se zasvětí;
On zahynul, jenž křísil, kladl zárod,
však zaň nechť nyní jedná celý národ!
Nechť světem jako kralodvorské šípy
náš čin zas bouří, naše síla kypí,
nechť zalekne se zmrzačilé plémě,
jež v tmách tak hrdě vynášelo témě,
nechť kají se ti zaslepení bloudi,
neb národ vstal a utrhače soudí!
Zde nad tím hrobem buďme mysli jedné,
nechť za Hanku se celý národ zvedne,
nechť z jeho jmena bídníků lži střásá,
nechť dokáže, že neklame jej zráda,
nechť na hrob Hankův věčné díky skládá
a jemu neskonalou slávu jásá!
Nar. 10. června 1791,
umř. 13. ledna 1861.
71