Havlíček.
Karle! Karle! záhy zlomená
z lípy svaté větev zelená,
horský parnem vyschlý potoku,
dřív než došel rovin v poskoku!
Ikare náš, jenž svůj našel hrob
v chtivém víru pobouřených dob,
druhu, hoden četných slávy vínků,
přátelskou Ti kladu upomínku,
by Tvé jmeno v trudném století
nevymřelo jako v zakletí!
Ty jsa synek cize vykojený,
avšak láskou k matce opojený,
poznav rod svůj a svou rodičku,
chvátal’s naši zlíbat matičku,
zlíbat z úst jí líbezné pohádky,
zlíbat z úst jí mateřský hlas sladký
58
o velikém příští synů ctných,
co poznavše nesvornosti scestí
jednu sobě dráhu k slávě klestí,
pěšin zpustivše se nepravých.
Ó jak mocná materská jsou slova,
kouzelně ret její hovoří,
obměkčuje srdce ocelová,
nový v mrtvých život vytvoří!
Kéžby slov těch zdroj žil čarodějných
v srdci každé slávské rodičky,
by nebylo veřejných ni tejných
tolik zrádců vlastní matičky!
Ona Tebe velkým jata bolem
jmenovala slávy apoštolem,
abys její víru zvěstoval
živou řečí, mocným slovem psaným,
napřed rukou lásky požehnaným, –
a Ty’s věrně slovu svému stál;
sám ctě rod svůj, ctil’s i jiné rody,
ač cizinec tomu odpíral,
sám duch volný, hledal’s chrám svobody,
jejž jsi národnosti otvíral.
Leč u prostřed Tvého povolání
na Tvé k slávě apoštolské pouti
smrti dech se na Tvé čelo sklání,
a jazyku káže umlknouti.
Mlčelivý, v duši zarmoucený,
59
když se Moranin už blížil stín,
zas jsi spěchal, by Tě přemilený
mroucího mateřský objal klín.
Krátký účet děl svých započatých,započatých
složiv matičce do rukou svatých,
skonal’s v jejím blahém objetí –
nechť Tvou duši Sláva posvětí!
Pokoj Tobě!
Nar. 31. října 1821,
umř. 29. červen. 1856.
60