Šumavský.
Nad hroby velkých mužů vznáší lid
korouhev slávy, znaky vroucích díků
a věnuje své oddanosti cit
i stínům proroků a mučenníků;
k nim v dobách nepříznivých zřívá
a vždy zas na novo potěšen bývá,
k nim vznáší prosby, žaly, toužení,
neb ví, že střehou jeho snažení,
že posud soucitně se k němu sklání
při jeho vytrvalém bojování.
Tak my se svými reky honosíme
a jejich slavné skutky slavně ctíme,
tak my k těm mužům s vroucí láskou lneme,
jež vzkřísili nám ducha říše němé,
a v spravedlivé těšíme se pýše,
že nám ty oslavence dala chýše,
že v lidu, jejž vraždily věků hněvy,
se posud nejjařejší síla jeví,
63
a předce jednou ve radostné chvíli
dovede všechny naše touhy k cíli.
I ty, Šumavo naše přetajemná!
jsi vychovala jako statná máti
nám bojovníky z pralesů svých temna,
a vichr, jenž vrcholy jejich klátí,
jim vdechl vytrvalosť neustupnou,
je učil válčit s lhostejností zpupnou,
je vodil dráhou smělou, dusil blesky,
poslední zklamaného srdce stesky,
a místo slávy, místo skvělých zdob
jim bujný život dal – a opuštěný hrob.
Leč ne, života boje ustaly,
odvanul pokřik a vzdech zoufalý,
a nad ty hroby, lidu posvěcené,
se mír a vděčnosť jako duha klene.
Šumavo věrná! již se jaře vznes
a zanech rozjímání truchlivého,
ať ozývá se stráň a vrch a les
k oslavě syna, k slávě Šumavského!
On žil, on válčil, zemřel jako rek,
uštván jsa nenávistí, bídou, hněvy:
kéž jeho statnou vytrvalosť jeví
v odvážné snaze mnohý potomek;
kéž mnoho mužů, jemu rovných, zárod
nám dají skutků velkých, nezkalených
a v čisté snaze vlasti posvěcených,
64
kteříž by nás v nezištném pracování
učili zmužilému setrvání!
Jim zní náš hlas, ten bujný hlahol plesu,
jenž rozléhá se kruhem tmavých lesů:
Ať žije Šumavský! Ať žije národ!
Nar. 27. listop. 1796,
umř. 22. pros. 1857.
65