Kalina.
Ty srdce velké, opuštěné
ve světa hlučném víření,
nad nímž radostnou duhu klene
žár bujarého nadšení:
kdož hledá ještě stany Tvoje
a pouta, do nichž spjal Tě svět,
a žaly, neslýchané boje,
v nichž dospěl ducha Tvého květ?
Tys jako orel nedospělý
před činem ještě zahynul,
dřív ještěještě, než jsi hrdosmělý
svých zpěvů prápor rozvinul,
dřív ještě, než jsi smělým letem
dosáhl slunce, pravdy výš
a než Tě nejkrásnějším květem
dařila ideálů říš.
Tys jako kmen, jenž na Tvém hrobě
teď vítá truchle poutníka,
jak kmen, jenž zhynul ve sirobě,
nemaje ještě slavíka,
21
jenž s větrem ještě nezávodil
a s bouří ještě nezahrál,
jenž pouta ještě nezahodil,
by vztýčil se co lesa král.
A předce vábil kouzlem jemným
Tvůj duch, ten orel přesmělý,
a předc tak luzně světem temným
Tvé touhy vzdechy zazněly,
a předce k Míně, předce k matce
jsi přilnul v lásce nadšené,
šeptaje o samotě, sladce
tajemství nevyslovené.
Pod večer ovšem slunce svity
nad hrobem Tvým se zaskvějí
a zdobí jeho truchlé byty
odleskem věčných nadějí;
pak vztýčí se kmen poražený
a touží do života zpět,
a duch Tvůj velký, opuštěný
svých zpěvů truchle hledá květ.
A duch ten velký, opuštěný
života svého knihu zří,
do níž jen jednotlivé čteny
zapsalo jeho nadšení –
22
a zří ty divokrásné ráje,
kteréž nám otevříti chtěl,
a zří ty touhy, zří ty báje,
o nichž nám pěl – však nedopěl.
O duchu velký, nelkej více,
potrváť nám památka Tvá
a divoká Tvých zpěvů svíce
se s námi k boji ubírá;
Tys viděl jenom naše mdloby,
kde národ teskně v poutech mřel,
však vzkříšení našeho doby,
dne radostnéhos neuzřel.
Teď k činu klopotně vše spěje,
vše vůkol život jeví nám
a vlny kvapné, mocné děje
nás unášejí k dálinám.
Proud skutků vábí, uchvacuje
a štve nás mocným nadšením
až tam, kde zdar nás korunuje –
buď s Bohem pěvče, musím s ním!
Nar. 8. listop. 1816,
umř. 22. června 1847.
23