Tyl.
Večerní když k Hoře chlady vlají,
vlny potoční si povídají,
že už v staré hrudi Kuten Hor
stříbra světlá zrnéčka nezrají,
že tam tma a pusto, puch i mor,
že vladaři krvorodé říše,
v tajemné než ukryli se skrýše,
rozlili po báních potopu
a těch, kteří na den vynášeli
blahorodý stříbra plamen skvělý,
smělých utopili kovkopů.
Jeť to klamná, vymyšlená báje:
v Horách Kutných nyní zlato zraje,
ryzí zlato, jazyk mateřský;
ještě na den vstupují horníci
s jasnou národní osvěty svící
pro vlast otcův a kraj bratrský.
Teď tam rostou diamanty drahé,
54
srdce věrná, srdce vlastenecká,
jichž i v době života neblahé
nerozdrtí umučení všecka.
Sem popatřte! v té chudobné skříni,
již hlubokých zármutků mrak stíní,
leží jedno srdce takové!
Čeho zlých dob nedovedly střely,
dovedli jsou hanební a smělí
pomluvy a bídy katové!
Vytrpělo! přejtež jemu míru!
jen se skutkům jeho nerouhejte!
probůh! jen se mrzce nerovnejte
hrobovému hadisku a štíru.
Máte i své přísloví, jež říká,
byste nehanili nebožtíka;
hájit sebe nelze jemu víc:
„O mrtvém buď dobré aneb nic.“
Neřaďte ho do tlupy těch lidí,
kteří vlast svou jen v své kapse vidí –
on dal vlasti život, krev i dech,
a když k mužům těm se ohlídáte,
jež svou slávou pyšně nazýváte,
rcete: On poslední nebyl Čech!
Jeho srdce neklid býval svatý,
neb v něm hořel mocně oheň zňatý
k vyšším snahám, k vyšším ideám,
jichž tu nezná, kdo bez lepších směrů
zasedává ve dne v noci k péru,
a svůj všude ukazuje krám.
55
Neklid svatý, jenž se dává vésti
láskou k národu a jeho štěstí,
věrně vodil kroky srdce jeho,
když konalo vlasti dlužné služby
po všech krajích rodu mileného;
ale marné byly srdce tužby!
Co hledalo, nenalezalo,
neustále s tužbou volalo,
s tužbou rostoucí: Kde domov můj?
a tu stará Plzeň nejvěrnější
putující srdce ukonejší,
a hrob jemu dí: Zde domov tvůj!
Blaze tomu, kdo tu došel k cíli
dle sil ducha bohem svěřených;
vlast a národ nad ním vřele kvílí,
i sbor přátel snahou spojených.
Slaven buď, kdo přeje nouzi rodné
bez naděje, že mu odmění,
kdo měnívá úhor v pole plodné,
příštím připravuje osení;
a kdo chudším dává, věčší činí,
než aby dal chudým – dobrodiní.
Přál bych vroucně, srdce nejvěrnější!
by se i tvé kousky nejdrobnější –
blahoslavené vždy památky –
posvátnými staly ostatky,
zázračnými i v nejmenší části
při pokání z hříchů proti vlasti!
Nač ti, srdce, pomník mramorový?
56
Tobě pomníkem jsou rodáci,
jež mocnými učilo jsi slovy
ctít a mluvit řečí domácí.
Dřímej tiše, třeba hrob tvůj věnce
nezdobily nových podletí:
Sláva tebe mezi oslavence
přijala a věčně posvětí.
Nar. 4. února 1808,
umř. 11. červen. 1856.
57