Josef Slavík.
Nesmírný lidstva hluk se valí Peští,
ve hospodách cikánská hudba vřeští
a starý Dunaj dumá opodál,
a nedaleko leží hřbitov v tichu,
kde anděl smrti pýše, ctnosti, hříchu
ložnici pospolitou uchystal.
Tam z hrobů světlé stíny vyšlehují,
tam květy mladé v prachu mrtvol bují,
tam volno děcku jen, neb básníku;
tam zbloudil duch můj, to těkavé ptáče,
a v luny svitu touhyplném pláče
u hrobu – hrobu Tvého, Slavíku!
V daleké zemi rov Ti vykázali
a těžký kámen Tobě na něj dali;
u něho žádný přítel nevzlyká,
a jenom když se měsíc nocí šeří,
zatouží zpěvu hlas v poblízkém keři
a slavík počne slavit Slavíka.
8
A přece pověsť tajná vypravuje,
že srdce Tvoje zde jen podřimuje,
a když se v temné roucho halí svět,
že pouta smrti odhodlaně střeseš,
že na peruti vichřice se vzneseš
a toužíš, spěcháš, letíš k vlasti zpět.
Zpět k vlasti té, hor obroubené kolem,
kteréžto druhdy bývals apoštolem,
již zpěvem slavil jsi, až svět se chvěl,
o níž jsi v cizích zemích báje zpíval
a žal náš zvukem houslí přiodíval,
až maně cizinec i zaslzel.
Tys prorokem oslavy naší býval,
Tvé struny zvuk nám opět svět zdobýval,
jímž často již zavládl český duch,
Tys zvukem jemným kázal dobrou víru
a co syn věrný našich bohatýrů
jsi žil a zemřel – jako dobrodruh.
O duchu slavný, duchu dobrý, tichý,
Tvůj národ překonal již snahy pýchy
a mocně ku předu se pošinul,
a kde jsi Ty zřel úhory jen holé,
tam osením se honosí teď role,
tam v sadě čacký květ se vyvinul.
9
A pěvce máme, máme opět reky,
a smíme doufat v nové slávy věky,
a vztýčili jsme pravdy korouhev,
a v bitvě mužné, rekovné a přímé
vlastními silami již vítězíme
a celý národ pěje chvály zpěv.
Evropa s úžasem se na nás dívá,
hned příznivá, hned opět závistivá,
však nechť, již probudil se národ náš,
on vlastní silou zná si osud kouti
a bude zas jak v minulosti slouti
miláček slávy, pravdy první stráž.
A Ty, Ty duchu velký, tichý, ve snu
jen můžeš pozdravit tu krásnou Vesnu,
o níž jsi sníval věrně za živa,
však my, my ctíme svoje apoštoly,
i Ty jsi světu hlásal naše boly,
i Tě koruna zdobiž zářivá.
A třeba proudy světa k předu spěly,
my na Tebe jsme předc nezapomněli,
Tvé jmeno z minulosti vyniká,
Tvé jmeno v srdci lidu našlo stánek
a národ v prostřed hlučných radovánek
zpomíná věštců svých i Slavíka.
10
V daleké zemi rov Ti vykázali,
aniž tím naši lásku překonali,
my k Tobě jdeme, Ty zalétáš k nám,
žaláře boří se a věčný led se láme,
tak spolu budoucnosť teď uvítáme,
kterouž si staví národ svorně – sám.
Nar. 26. března 1806,
umř. 30. května 1833.
11