Antické motivy
– JAROSLAVU VRCHLICKÉMU –
[5]
Prolog.
Thorwaldsen.
(PANU J. GROVEOVI V KODANI)
Den hasnul znáhla nad velebným Římem.
Jak zlatý pták, jejž stihla smrtná střela,
tvář slunce v skonu chvěla se a mřela;
z červánků krve obětným co dýmem
vzduch plnil se a nocí padal k zemi.
Již boží lampa věčná, měsíc bílý,
po vlnách nebes ostýchavě pílí
jak bludná loďka; stromů haluzemi
zář jeho bledá sněhové co pýří
na pažit padá, v okna velká míří,
za nimiž dílna mistra Thorwaldsena.
Po stěnách, v koutech obrazů soch stíny
se míhají jak bílé pavučiny,
jež vzduchem tíhnou s ptáky v podjeseni.
7
Kol blahé ticho; v dálce zvonů znění,
list, suchá snítka vánkem povznesená
kdes mdlým jen šustem v mistra padá snění.
Již mnoho dnů tak nečinně a němě
jak socha živá k sochám svým se druží
Thorwaldsen mladý, hrdé sklání témě.
Sen míjí jej jak motýl blínu květy
a bledé líce horečnou plá růží.
Bol hluboký se na duši mu věsí
jak chmel divoký úponkovou směsí.
I vzpomíná, jak toužebnými vzněty
z mlh severu, tož z rodných, dánských luhů
v Řím věčný spěchal, na tu svatou půdu,
v níž umění svou nesmrtelnou duhu
v zem připjalo, by po paprscích její
duch lidský z bídy všednosti a bludů
se v nebe vznesl, bohů ku šlepěji.
Duch jeho mladý vichřicí a bleskem
se do pralesů umění dral chmurných,
svou perutí v mžik duby lámal třeskem
a obraznosti ve kotoučích burných
zář nebes pil, však stezky neznal žádné,
jež ku vítězství vedla by jejjej, k cíli.
Tak bloudil v pralese, jen echo zrádné
mu bilo v sluch, cit Herkulovy síly.
Nuž do Říma! Tam jako ve kolébce
duch tvůj se ztiší, hlas mu šeptal v hloubi,
tam vše napsáno rylcem, štětcem, dlátem,
co vřelo dosud ve člověcké lebce,
tam minulost se s přítomností snoubí
jak moře s mořem, tam svým majestátem
v tvém oku vznítí zář, v tom oku slepce,
8
nesmrtná krása a svou vůlí bohů
na pravou stezku pošine tvou nohu.
Tak přišel v Řím a v díla mistrů slavná
hned celé dny se hroužil, v noci zase
sny jejich vléval v lampu svého snění,
s níž dlouho bděl. Tak duše neunavná,
jak lovec po stopě, po každém hlase
šla zkoumavě, jenž v tomto zápolení
se ozval v nitru. Ó ty šťastné chvíle!
Jak toužebně vždy spěchal v dílnu svoji,
sny, myšlénky toť byly ovce bílé,
jež se zvonečky s pastvy v těsném roji
v svůj domov tíhly a on pastýř s nimi.
Jak tiše k němu tulily se doma,
kdy v krbu rozžav dmýchal v jiskry, dýmy
a píseň rodnou k tomu šeptal rtoma!
Kdys v taký večer zápas skončil vnitřní.
Slast jakás tvůrčí, peruť nevidomá
se chvěla dílnou, tepnami a skrání,
máv rukou svojí, mocným zvolal hlasem:
„Ó Hellado, tys hvězdice má jitřní!
již cestu znám v té okeánské pláni,
jež umění se zve, ty nesmrtelným klasem
vše dosud živíš, třeba sterým věkem
nás vzdálena jsi, jako prostor hvězdný,
tvůj paprsk přec i čas proběhne bezdný.
Tys břečtan živý lidstva nad propastí,
neb je-li umění, ty kojilas je mlékem,
a krása je-li, ty jsi její částí!
9
Tvé službě, dláto, zasvěcuji ruku,
vším jiným pohrdám. Tys rouno zlaté,
já Jason jsem, jenž přes strádání muku
je draku vyrval, tlamě sirou vzňaté.
Nuž toho reka, symbol svého boje,
uhnětu z hlíny – zaplaň, hvězdo moje!moje!“
A brzy v dílně Jason majestátný
vstal z hrobu hmoty. Zpod přílbice planul
zor vítězící, rouno třímal zlaté
a v druhé ruce kopí. Svaly vzpjaté
jak zmije chvěly se, – tak heros statný
as na korábu s kořistí svou stanul,
kdy plachty rozpjav s paluby a moře
tam v západ zřel, kde Kolchidy břeh matný
se tratil zvolna rudém na obzoře.
A tvůrce se svým dílem spokojený
jak ptáče plesá, jemuž první píseň
z hrdélka vzešla – ale číši záhy,
jíž mistrův duch byl náhle opojený,
rmut potáhl, ta žití šedá plíseň.
Své druhy dávné, s nimiž stejné snahy
jej snoubily, on shromáždil v své dílně,
by sochu shlédše vydali své soudy.
Na úžas čekal, jiskrou který blesknou
jim v tváře sjede jistě, neomylně;
však mýlil se, ba jeden řečí tesknou
mu pravil srdečně: „Proč popel, troudy
svou oživiti usiluješ září?
Svět antický jen stupeň ku oltáři,
na cestě k božství, jehož v budoucnosti
duch lidský stihne, sta jich zbývá ještě
překlenout mosty, aby s výše mračné
10
pad’ věnec vítěze, dál v jízdě kvačné
duch musí hřměti přes karavan kosti,
přes Helladu, s níž smyly času deště
již maso života. – Ta snaha marna,
chtít vlny mořské ve jho spoutat jarma,
chtít, aby lidstvo vrátilo se znova
ku sarkofagu, antiku jenž chová,
o bozích, heroech dál předlo dumy –
svět antický – toť bajná Židů mana.
Svět kolem nás hřmí jiných hesel ruchem,
jimž onen svět zapadlý nerozumí,
jsme v příboji, nuž nakloňme se uchem
k dnům přítomným, v nichž cválá naše žití
a obraznosti naší vlnobití –
svět antický – toť píseň dozpívaná. –
Noc příští Thorwaldsen v své probděl dílně.
Byl sám a sám, jen zvuky slov těch hrůzných
mu jako zvony v sluch padaly silně.
Byl bledý příšerně, bouř citů různých
přes tvář se hnala, tělo vnitřním mrazem
se ob čas chvělo, náhle vzduchem mává
kladivem mistr a již jedním rázem
od trupu padá Jasonova hlava.
A proto v dílně mnoho dnů již němě
jak socha živá k sochám svým se druží
Thorwaldsen mladý, hrdé sklání témě
a bledou líc, jež horečnou plá růží.
Tou ranou náhlou, jíž Jasona zničil,
jak podťal by též žití svého kořen,
snů, nadějí; stín pochybnosti vztyčil
svou peruť ohromnou, v niž mistr vnořen
se ve vidinách potácel jak chorý,
bez víry v sebe, v umění své vlastní.
11
Přec temnem tím jak paprsk zabloudilý,
jak peříčko, jež ptáče ztrácí v letu,
se lístek růžný s kalicha chvěl zory
a citové se probouzeli slastní
jak v chvíli tu, kdy mistrů řeckých díly
svou měřil sílu, zářnou zíral metu –
S tím jednou usnul; duma započatá
dál v spánku rostla: Smutnou vidí pláni,
kol sloupy zvrácené, soch torsa zlatázlatá,
v zdí ssutinách se lesknou číše, vásy.
Uprostřed sarkofag se šeří velký,
na deskách vnějších růží věnce, pásy
se v arabesek vinou plápolání,
v nich, nad nimi se v rojích živé včelky
kol tetelí a tiché písně bzučí:
„Duch Hellady jsme; v ssutinách zde, rumu,
o bozích dál spřádáme věčnou dumu.
Jak bědná Styx ať lidstvo kolem hučí,
za jiných hesel staví sobě modly,
náš chvějný let zde v sarkofagu prodlí,
až lidstvo bludné po staletí běhu
jak vlasatice k slunnému zas břehu
člun přiváže, by pod antickým nebem
se krásy znova nasytilo chlebem.
Náš život věčný; dokud země bude,
my neustanem v její čelo chudé
pel nosit s Hellady, by medu plásti
v úl doby své duch nadšený moh’ klásti.
Tys duchem takým, proto v dílnu tvoji
jak paprsky teď v hustém spějem roji,
pel nosit budem a ty plásti medu
vykouzlíš rukou z mramorného ledu.“
12
Sen v mlhu přešel. Hlavu mistr zvedá
a kolem vzhlíží – náhle tváře bledá
se křečí zachví, zrak ztrnulý v strachu
v kout jeden zří, což vidina jej mámí?
jde kvapně blíž, již bzukot slyší známý:
Z Jasona hlavy pohozené v prachu
jak z úlu hlubin roj včeliček vzlétá.
V prach klesá mistr: „Zapadlého světa
to pozdrav nesou s Hymettu mi včely!“
– – – – – – – – – – – –
Od chvíle této v dílně zabzučely
vždy zlaté včelky, v tvůrčím zanícení
kdy mistr dlel, – v soch kalich vypučelý
to bohů olympských se lilo snění.
13
LÉTO.
Jak bludná hvězda přes oblohu dálnou
v pouť Léto vyšla neblahou a žalnou,
jak sirý pták;
pod srdcem děcka cítila již dechy,
matčinu slasť – však nikde vlídné střechy,
jen hrubý zrak.
Od Krety v lada schýlila se řecká,
na Athos přišla v thrácká města všecka,
však bičem zpět
ji hnali odevšad a pomluv plevy
metali v zářný peplos boží děvy
a v tváří květ.
Tu jedné noci v žalu svém a hoři
z pralesa přišla ku zátoce v moři,
tam člun se mih’,
v něm rybář vracel z nočního se lovu
ku výspě skal, jež tkvěly na ostrovu
jak mraků sníh.
[14]
V ten ostrov pustý, smutný, chudý, bídný
nešťastnou matku rybář přijal vlídný,
v chaloupku svou;
tam Léto šťastná z orlího jak bytu
v hru moře zřela, v hvězdy do blankytu,
v zem vzdálenou.
A devětkrát než Eos na úsvitě
zaplála v růžích, zrodilo se dítě,
Apollo bůh;
tu ostrov Delos smutný, pustý, chudý
palmami zkvět’ a v slunci zaplál rudý
a barvou duh.
O poesie! v nebes kruhu světa
jak bludná Léto záře tvoje vzlétá,
však tupý dav
tě žene v tmu, až jako bleskem s výše
v práh slétne osamělé chýše
tvůj zlatohlav.
15
SAPFÓ.
Ποικιλοθρον, αθανατ Αφροδιτα,
παι Διοσ, δαλοπλοκε, λισσομ αι σε,
με μ’ ασαισι μετ ονιαισι δαμνα,
ποτνια, θυμοω.
V obláčném luhu Órión zase k půlnoci vzchází
bleskutnou palicí roj Pléjad stíhaje hvězdný,
jenž perutí sněžnou v okeán plaše v bázni se řítí,
jak zástup holubic; marná zloba Siria jímá,
marně požáry metá vlaje hřívou nad zlato zářnou:
jak vzdušné vidiny mládí blaha v pouti pozemské,
v dál mizejí lovcům divokým Atlantovy dívky.
Tak Pléjad v lovu tvůj příchod Dionýsie! věstí
Órión, nebo s oblohy žár nese rozkoše, síly
révě, že uzrálá slzami v číš lásky se proudí,
s níž bože vševládný hřmíš lidstva i nad bohy vítěz.
Jak zlatitá rosa v květ z té číše se krůpěje jedna,jedna
snesla stopou zářnou v duši Sapfinu hvězdice v pádu,
ambrosií vonnou mámíc hlavu k závrati sladké,
jíž jako stvol lilijí vánkem chví srdce se šťastné.
V noc Sapfó čarnou proto vyšla pod oblohu strážnou,
v týn vznešený, aby v myšlének lodi připjati mohla
plachty tužeb na stožár své lásky k azúru se pnoucí.
[16]
Postavu štíhlou říza halí bělavá, k patě řásná,
v níž perlí míhavé slzy v chůzi planou mušek ohněm.
Tvář kadeří černou ve vlnách k pasu v lásce se stroucí
ze stínů lesních svítá jako tůně jezerní;
nad ní blankytné oči blesků jiskrami svítí,
v nichž svoje žáry Eros sbírá, chtěje vznítiti lásku.
Na skalném hřbetě, zkad moře v nezměrném kruhu spící
spatřiti možno, kde hvězdy na pouti staví svoje křídla,
duch kde bohů šeptá v šum příboje hymnu velebnou,
stanula v snách Sapfó hlaholíc zpěvy, jež jako včelky
vzlétaly z úlu ňader do tiché noci bouřně a sladce:
Tobě věčný dík, děvo Kytherejská!
hvězdo nesmrtná! za milost blažící,
srdce mé žes v nach květu lásky růžné
zastřela vlídně.
Blyskavý na vůz, labutí jejž hejno
táhne oblohou, mne si vznesla bídnou!
vůz, to láska má, perutí jež touhy
hřmí ku milému.
Ó Faóne můj! blažený dojista
bůh co sám, kdo v tvář tvoji může patřit,
v hudbě slov sladké hlady vášně ztišit
v útrobě žhoucí.
Tobě věčný dík, děvo Kytherejská!
sen jiný však dnes duši v kouzlo jímá,
svou zlatou rukou mi ochotně přispěj,
kněžno milostná!
17
Orfeus božský vidinou mi v cestu
stínem obrovským plane z hvězdna výšin;
písně mé pastýř, jeho bůh opáčí
sám Okeános.
Když divé Maenad tlumytlamy v zlobě sklály
pěvce na thráckém pohoří v tmu Hádu,
Foiba záštitou zachována duše –
pěvcova lýra.
Hebru po vlnách v okeán ji řídil
k Lesbu, vlasti mé, v skalinách kde bezdnu
v prach tlumí svou zář čekajíc na pěvce
Orfeu rovné.
Ó paprslek vzniť plamenů nebeských!
veď mne vůlí svou do hlubin, kde ve snách
lýra vzhroužená ševelí ku stínům
slávu olympskou!
K lýře té, což bych pěla hymnu tobě!
v ni by hvězdy zář lily, ambra vůni,
zněl slavík i zpěv jásavý gigantův
k zápasu jdoucích.
Svět kdy bůh tvořil, perutí plamennou
lásky chvěl se tvé, všehomíra matko!
nadšený tebou v svoje dílo zavřel
žár dechu tvého!
18
Tím dechem věčným, co daříš milostně
Afrodito! svět, bohy nadpozemské,
dnes tě vzývám, dnes tebe zapřisáhám –
splň moji prosbu!
Takto mluvíc Sapfó zdobené čelo růžemi věnce
tyčila výš rostouc jako stín horských velikánů,
jež v strnutí vážném bory v údolu kývaly šumně,
svědci němí; tu pojednou zář bílá vzňala skály,
déšť jisker, vodopády světel kruhy nesly se vzhůru
v háv sněžných vrcholů, jež hvězdami blýskaly z dáli,
zem rachotem děsivým otvírala průduchy tajné – –
Ó zázrak! tamo viz! se noří z noci tůně propasti
Orfea lýra zlatá; bílé charitek zjevy s písní
kol se chvějí co motýli noříce v plamen patu křepkou.
Hleď, Sapfó! ony tvou bohyní poslány milostnou
lýru nesou, ruku vztáhni jenom směle, v skráně si vetkni
dar božství vznešený: – jako v poušti kdy v úpalu slunce
lev mučený žízní hledy v dál krvavými se vzpírá,
zřídla zda lesk uzří, z tlamy řev pěnu náhle vysýlá,
v rázu živý svaly v běh spíná, vida óasu vzdušnou,
vichru letem cválá, kde mu cíl kyne stíny lahodné,
tak Sapfó spěla tam, kde čarovná lýra ve záři.
Vlála kadeř volná v běhu, spínalo rámě se bílé,
po stráních, po horách noha vzlétala v útěku ryčném–
– lýra zniká ale v dál plamenem svítíc v letu větším.
V úchvatném Sapfó letu bouří vpřed za kořistí,
ouží dech se její, krvavé váznou nohy v půdě,
dál přece, dál – tamo cíl – již tam – rázem jako blesku
19
v důl upadá Sapfó s Leukadské skály do tůně
vln mořských, v skonu k lýře nesouc ruce v úpadu ještě –
O úděl vznešený, jejž tobě usoudila Moira,
ty Sapfó blažená! žít lásce a do smrti bloudit
za hvězdou umění, jež lýrou Orfea září
v oblačném luhu, kamž Foibem vznesená byla z Lesbu.
20
NIOBA.
Jak božský demiurg, kdy mrtvou hmotu
na křídlech moci z bezdných vynes’ tůní
a dechem tvůrčím vzbudil ku životu,
dovršiv dílo zdaru na výsluní
zajásal hymnou, slastí nevýslovnou,
tak Skopas nad skončeným dílem s hledem
vítězným stál s rozkoší bohorovnou.
Zdar růží zkvítal v obličeji bledém,
tluk srdce spěl a jako v bouřné tuše
myšlének vlny přes rety se dmuly:
„Od mládí dob jak drahý popel urna,
jak perlu škeble chovala má duše,
Niobo, tebe! – zvěst tvé smrti chmurná,
již bohové ti určili svou vůlí,
snů mladých v hnízdo šerým supa křídlem
vrhalo stín, neb s hořkostí jsem chápal
ze skonu tvého, dým že lidský zápal
chtít bohům na roveň se z prachu vznésti; –
přec pýcha tvá Olympu vzdorující,
jak žíznivému horským byla zřídlem,
zkad sílu pil jsem, palmy ratolestí,
[21]
jež chlad mi vála tuhém ve zápase,
kdy oře hnal jsem vřavou žití hřmící
za hvězdou umění ku bohův kráse.
A strádal jsem, však pevnou doufal věrou,
že na Olympu nehasnoucím, zlatém
nesmrtných bohů věčným budu bratem
a mnou i ty nesmrtných bohyň dcerou.
Dnes dílo dokonáno; ze mramoru
na povel můj jak nočním na obzoru
hvězdice vzešla tvoje tváře slunná,
v níž zlatem hoří myšlének mých runa
jak Diův blesk, jímž v kámen tebe sklátil,
jen tělo zabil, ducha tvého schvátil
já v sochu tvou – nuž jak tys nad Latonou
kdys vedla smích, já Diovi se směji,
že Hádu tebe nezastínil clonou,
on, velký bůh, jímž nebesa se chvějí.“
Umlknul Skopas; slední slova náhle
vyrazil z hrdla s vášní rozpoutanou,
pak jako v mdlobě sochy used’ stranou
a na mramoru čelo chladil zpráhlé.
Kol noční ticho; zem dýchala vonně,
dech její teplý v dílnu oknem vanul,
na nebi hvězd jak květů na záhoně,
bělostnou růží měsíc prostřed planul.
Mír velebný! však na Olympu v písni
bohové zmlkli, soudcové jak přísní
setřeli úsměv, zahořeli hněvy,
mistrova slova drsným nesouzvukem
padala ozvěnou v jich chvalozpěvy.
Tu s kopím Artemis, Apollo s lukem
vstoupili před trón: „Die hromovládný,
22
zda slyšels výkřik, hadí sykot zrádný,
jímž bídný člověk bije jako titán
o klenbu nebes, nit svých činů vzpíná
ku hvězdám věčným, zlobnou pýchou zmítán
jak vichrem bouřným rozvlněna třtina?
On ze vzdorů nám z hrobů tmavých křísí
tvář Niobinu, spurné ženy rysy,
by poznovu se matce naší smály –
ó dovol, otče, všehomíra králi!
by střely ty, jež Niobiny děti
kdys ve hrob sklály, stínů do podsvětí,
rouhavá ústa, díla výkvět hluchý
skosily rázem jako pahýl suchý.“ –
Pokývl Zeus svraštělými brvy:
„Ne jenom vám, mně také svojí krví
zaplatí pohanu, však Olymp celý,
bohové všici svědky buďtež trestu.“
Jak roje hvězd by v zem se rozpršelyrozpršely,
s Olympu bozi zářnou stopou spěli
k mistrově dílně; na prahu však v cestu
vstoupila bohům Pallas bleskooká,
zjev její rostl, tváře majestátná
nadšením plála, krásy živým leskem:
„Pod peruť svou já bohů beru soka,
jenž tamo spí, by mysl pomstou chvatná
jej, otče Die, nestihla tvým bleskem.
Dřív sochu znej, jež jako Pallas tvoje
vylétla z hlavy, silou rovné tobě,
pak, chceš(li, blesky hřímej bez úkoje
a pomstu konej na něm, na Niobě.
23
Viz její tvář! tys proměnil ji v kámen,
on z kamene zas žití dal jí plamen.“
Stínové bohů sochu obstoupili
s úžasem němým; dcer a synů v středu
kol klesajících střelou smrtonosnou
Nioba stojí; paprsk vzdoru, síly
mohutně šlehá ze kamenných hledůhledů,
a přece bolest slzí vlahou rosnou
se tají v tváři s oddaností mírnou,
o milost volá u výš nedozírnou.
Všech bohů zraky k Diovi se točí:
„Stín hněvu prchnul, holubice bílá
se snítkou smíru vlétla na obočí –
Athéno dcero! pravdus promluvila:
Nadarmo Niobu Zevs zaklel v kámen,
on druhý Zevs života vznítil plamen –
nechť žijí oba – hněvem rozkypělým
však přísahal jsem před Olympem celým,
že ztrestám jej; nuž ať to dílo jeho
na věky zapře mistra, tvůrce svého,
ať potomstvo se podivujíc kráse
původce nezná, nejmenuje jméno,
jež jako hvězda v sledním hasnouc jase
v té soše budiž na vždy pohrobeno.“ –
Vztáh’ ruku Zevs a kvapným mize letem
spícího skráně dotekl se retem,
bohové všichni za ním; dechem jejich
se mistr probouzí, sen s víček střásá,
však mysl nazpět snů jde po šlepějích,
24
jež jako růže v hlavě ještě hoří –
pojednou Skopas vzchopí se a jásá:
„Ať jméno mé jak stopa člunu v moři
utone na vždy, Nioba jen moje
ať věčně žije krásy planouc zoří
bez jména mého; – krásy božské zdroje
nad světem hmotným drahou vlají mléčnou –
mé jméno prach, – Nioba krásou věčnou.“
25
ZEUS.
...nec vero ille artitex (Phidias), quum faceret
Jovis formam aut Minervae, contemplabatur aliquem,
e quo similitudinem duceret; sed ipsius in mente
insidebat species pulchritudinis eximia quaedam,
quam intuens in eoque defixus ad illius similitudi(
nem artem et manum dirigebat.
CICERO, ORAT. II, 9.
Otče nesmrtný! v němž bozi, lidé, věky,
země, nebe splývají jak v okeánu řeky,
který z bouřných mračen hlasem mluvíš hromů,
jehož hrůzná moc, jákjak hvězdným pláštěm nocnoc,
halí svět a rabů řetězy
poutá – otče Zeve, slyš!
boží sláva tvá jak koruna jest stromu,
jehož věčný kořen v Hádu hloubi vnořen,
ale vrchol hvězdic v pomezí,
milostivý! slyš nás, slyš!
k Olympii shlédni, svému ku oltáři!
s stromu svého jeden list dej skanout,
aby věčnou září
čelo mohlo splanout
vítězi! vítězi!
[26]
Za zpěvu tak zástupu a kněží
v Zeva chrám co olympijský rek
Nero kráčí, olivu by svěží
v skráň si zatkl slávy paprslek,
po níž srdce bouřlivými tepy
prahne jako po slunci zrak slepý.
Divou vůni nesmrtnosti květů
cítí v čele Heraklea dech,
oči planou u horečném vznětu,
jako Řím kdy tonul v plamenech
a on v bouř požáru, ssutin, štítů
zpěv Homerův zpíval ku varytu.
Stanul průvod; majestátně s trónu
Zevs bůh bohů shlíží; s obrví
přes tvář krásnou v zlatých vousů clonu
mrak se vůle svrchované chví,
moc velebná sluncem zlatých plamů
klidně září z očí drahokamů.
Na pravici Nike stojí zlatá
s páskou vítězící; v levici
žezlo strmí, na němž rozepjatá
křídla zkoumá orel zářící;
kouzla proud z té sochy vzchází luzný,
nohu sklání cit posvátný, hrůzný.
Ověnčen již Nero před obrazem;
Dodonských jak dubů věštný šum
zástup jásá, v úctě padá na zem
hřímaje zpěv chvály k nebesům –
27
ale Nero zsinalý a bledý
k soše vzpírá vytřeštěné hledy.
Zdá mu se, že Zeus s trónu výše
hrdý úšklebek mu metá v tvář:
„Co ty, smělče, v neukrotné pýše
nesmrtnosti osobíš si zář?
viz mou sochu, tvůrce její smělý
diadém má nesmrtnosti skvělý.
Před tou sochou ať se zrak tvůj sklopí,
hrdý zrak, v němž chví se vzdušný klam
věčné slávy, za nímž tužeb kopí
marně metáš; – vyluď hvězdu tmám
tvůrčím činem, jinak v sochy stupně
věnec slož, jejž uchvátil jsi zpupně.“
A zas klidně, majestátně s trónu
otec bohů zhlíží; s obrví
přes tvář krásnou v zlatých vousů clonu
mrak se vůle svrchované chví,
krásy proud se z očí line luzný,
nohu sklání cit posvátný, hrůzný.
Ale Nero čela neuklání,
zloba divá, hněv a lítost, žal
v sluch mu hučí jako třeskot zbraní:
„Ty jsi césar Rómy, světa král!“
a již věnec dole, zrak se černá šípy,
z úst jak vlny bouřná slova kypí:
28
„V prach se zřítil Olymp řeckých bohů,
s věrou v ně i žertev zmizel dým,
místo nich jak slunce na oblohu
césary své pozved’ mocný Řím!
Zemřel Zevs, já dědic jeho blesků
trůn zaujmu nesmrtného lesku.
Hellas pusta; před pochodní zory
jako stíny v žalném hlaholu
na vždy odletěly bohů sbory
s oltářů a chrámů vrcholů!
Zemřel Zevs, já po dědickém právu
soše této boha sejmu hlavu.
Na trup její svoji vlastní tváři
vsadím místo Zeva podoby,
abych sochy nesmrtelnou září
povýšen byl věků nad hroby!
Zemřel Zevs, já dědič bleskných plamů
v trůn zasednu v olympijském chrámu.“
A již nahoru se Nero řítí
k hlavě sochy, již – v ten oka mih
zahřměl blesk a hrom, chrám děsně svítí –
Nero klesá sochy na stupních.
Nad ním Damofon kněz, stařec vážný,
lidu hlásá co duch chrámu strážný:
Žije Zevs; ať na vždy s bohů sbory
Olymp opustil i řeky, bory,
on zde trvá v sochy této kráse!
v duchu tom, jenž v tvůrčím plameni
29
vedl tajně ruku Feidiovu,
z trosek Olympu a ze tmy rovů
Zeus s bohy v nesmrtelném jase
opět slaví svoje vzkříšení!
Kráso nesmrtná! v níž bozi, lidé, věky,
země, nebe splývají, jak v okeánu řeky,
dosud v bouř života hlasem mluvíš hromů,
božská sláva tvá jak koruna jest stromu,
jehož věčný kořen v Hádu hloubi vnořen,
ale vrchol v hvězdic pomezí –
Zdráv buď, Zeve, světa vítězi!
30
PINDAR.
Ó bohové! již okem hvězdic věčným
v zem patříte, kol časem nekonečným
ji spjavše moří nedozírných valem –
již vůle osou zářnou, bleskným cvalem
řídíte světy přenesmírné, dálné
i životy nás smrtelníků žalné, –
vás vzývám dnes, k vám modliteb svých křídla
jak ptáče vznáším do hlubiny zřídla.
Jsem sluha věrný, otrok vaší vůle,
jež jako vichr zrna mého ducha
v zem plodnou nesla, však i v srdce hluchá,
z nichž jako kovkop v neústupné žule
jsem jiskry loudil zbožných pro vás vznětů.
Mé zpěvy znají vůni jenom květů,
ne žalný hmyz, jenž na dně skrytě čeká,
jen zlaté víno v žití sladké číši,
ne rmutu přísadu a šedých plísní;
dech pokory jen dřímá v mojí písni,
již hněvná zloba titánského reka
nežene v boj s olympskou věčnou říší.
[31]
Od Thrinakrie výsep v řecké břehy
má lýra bije zvuky zbožné něhy,
s oblohy vaší tiše jako sněhy
padají na zem třpytné hymny její,
však černé propasti jsou pod závějí.
Nuž rozsévačem jsa, chci plodů sklizeň,
chci odplatu, však, bozi! z vašich rukou,
svět laur mi podal, žití stálou trýzeň
zmnožuje ostnem prudčím, novou mukou –
ne taký dar, v němž jako v kukli svitý
spí motýl pozemský, jenž křídel svity
jen na čas plane – vy jste všemohoucí!
váš dar jak hvězda věčně žhoucí
planouti musí Hélia jak zoře,
jak Afrodita rodící se z moře! –
V svém domě v Thébách u neïtské brány
tak k bohům otcovským, jež v síni stály,
děl stařec Pindar ve snách zadumaný,
hlas bolně zněl a oči slzou plály. –
Den zhasínal; jak v opozdělém letu
červánků ptáci věnec rudých květů
v dirkejský potok k Pindarovu domu
do síně nesli hasnoucími plamy,
vzduch zlatem hořel, hlava vzpomínkami.
Tu z šera síně jako šelest stromu
krok zazněl tiše; herma Apollina
s podstavce sešla; laurem, drahokamy
jun božský planul kšticí zlatoplavou,
kdy starci pravil s tváří usměvavou:
„Slyšeli bozi prosbu svého syna;
vše pravda jest, tys chrabře v lítém boji
štít písní vznášel rudý krví vlastní,
32
by Olympští v své slávě mohli šťastni
čís zvedat ke rtům. Odplatu již tvoji,
Pindare, nesu, nad vše dary země
dar vyniká jak nad pozemské plémě
bohové sami: Bez žalů všech trýzní,
než pětkrát Hélios se s oři zvedne,
jak lýry zvuk tvůj život tiše vyzní
v divadle v Argu z těla schrány ledné.“
Zsinalý, bledý Pindar procit’ ze sna:
„Smrť tedy chmurná, posupná a děsná
má odplata, již bohové mi dali!“
zoufale děl; bol, smutek neskonalý
se pěvce zmocnil; ve snách v noci, za dne
zřel tváře bohů úsměšné a zrádné
a Hádu stín; tu čtvrtý večer v snění
v trud myšlének kdes žalostivé znění
zašeptlo v síni; z dlaní těžké čelo
pozvednul Pindar; v jasném svitu luny
se lýry jeho na zdi chvěly struny
jak vlasy zlaté – bělmo smutku sjelo
pojednou s očí, srdce zazvučelo:
„O ústa bláhová, jež chtěla více
nad tebe, lýro! co jest větší tebe? –
Ó bohové! jak chudé vaše nebe!
smrť dar váš nejvyšší, hrob, tmavý jícen,
však lýra má, jak věčná blýskavice,
v mohylu mou, v niž vámi budu zřícen,
pochodeň zatkne v nesmrtnosti svícen.“
33
Héra a Pan.
Věř slovům mým: Jako v zakletém hradě spí
příroda ve svém majestátu; ona slyší kladivo
práce člověka a moře jeho vzdechů, ale nepodá
nikdy ruky přátelské sama sobě žijíc, sobě do-
stačujíc krásou absolutní a mocí nedoměrnou.
Chce-li člověk, aby z němého ustrnutí procitla a
němá promluvila, klíč vezme umění. Jím jako
zázračným prutem brány sobě otevře a příroda
spatřujíc v dílech ducha a rukou jeho odlesk své
ideje nesmrtelné němá zajásá, člověka vedle sebe
na trůně usazujíc.
Ze zápisků přítelových.
Práh síní olympských, jež řetězy
své moci Zeus v blankyt zavěsil
po boji s titány, zkad hvězdný brav
vodila luna jak laň kůzlata,
dnes Héra opustila velebná.
Kdy písní skřivanů zpěv hlásal Mús,
že vzduchem svítá jara veselíveselí,
a loutnou vítěznou kdy Apollon,
jak oře zlaté k letu Hélios,
pobádal k tanci patu Charitek,
kdy v hloubi číší jako kovkopům
[34]
vzplál bohům oheň zlata, radosti,
tak opojné jak vůně šeříku,
choť Zévova od kvasu potají
jak noc prchala zoří plašená.
Ten šumot, smích co příval ledných krup
jí žalem deptal duše osení,
a bylo jí, jak lodi zvrácené,
kdy na palubě vlna vítězná
již proudu jásá pěnným chocholem,
že ze sedla jak jezdec smetený
vrak bědný klesá v propast závratnou.
Vrak byla duše její, propastí
ta Gorgonou se tmící myšlénka,
že jako hvězdě záhy vyhaslé
jí záře prchla lásky Zévovy,
té růže sladké, jejíž plameny
si věčně chtěla skráně ovíjet
a nachem lístků stezku sobě stlát,
jíž s Olympu by na zem stoupala.
Vše minulo; ta berla železná,
v niž věčné žití svoje vzpírala,
v bič skorpionů teď se změnila,
jenž do srdce se chtivě zatíná
a svistem plaší oře myšlének,
že do krve jí duši smýkají,
tam letíce, kde Zeus milený,
své lásky žárné veden hvězdicí,
se libě kloní k dcerám pozemským.
35
Od svahů Olympu až v pobřeží,
jež vlnou sterou líbal okeán,
jak noci plášť se lesů vlnil kruh,
jak peruť ohromná, jíž Gaia chce
ke slunci vzlétnout z prachu poddanství.
Ni jeden paprsk šípem stříbrným
do klenby nevnik’ listů smaragdu,
v hru pestrých barev jen se rozlomil,
jež kolem stromů, černých kořenů,
se jako zmije hbitě vinuly,
kdy zimou tuhé, slunce polibky
zas kroužky rozplítají k životu.
Tím šerem pralesů, jež v souhlasu
tak s duší její bylo stísněnou,
šla běloloktá Héra, bohů máť.
Jak štíhlým stvolem zářná lilije
v bělostném peplu, kterýž Athéna
jí rukou umnou darem utkala,
vzrůst těla chvěl se proudem linií,
jež od boků přes ňader záchvěvy
se splítaly jak žilek pletivo,
až hlavy božské v zlatém kalichu
si v náruč klesly divým jásotem,
pějíce kráse bouřný dithyramb.
Z řas peplu někdy křídy úbělem,
jak z mraků luna, stříbro ramenou
se zamihlo a zlato sandálů,
že v travin přítmí, keřů zášeří
se mušky lesklé zdály probouzet.
A stromy, ptáci, v listech ukrytí,
zjev nebešťanky lepé vidouce,
36
všech písní píseň počli hlaholit,
a studánky tím ze sna vzbuzeny
vln oka bystré sslaly na zvědy,
by obraz krásy chytly vznešené
a tou se chvěly potom vidinou,
kdy v podjeseni listí žlutavé
jim hledů stemní čisté zrcadlo.
Přec šumot lesů, ptáků, ručejů
nad jednou vlnou nebyl vítězem,
jež Héru nesla co loď oblačná,
za plachtu majíc lásku zhrzenou,
za veslo hbité divou žárlivost.
Tak letem spíš než chůzí bohyně
úskalí stihla, nohou sveřepou,
jež do vln mořských zašlo daleko.
Kol šepot tichý černých pralesů,
před sebou moře mlžnou nezměrnost,
v snách Héra stápěla ret žíznivý,
jak Hélios, jenž právě v obzoru
svou číši prázdnou k moři nahýbal,
by pro den příští perlí bleskný žár
zas pro svůj věnec žárný nalovil.
Již jako nitky šedých pavučin
se vzduchem táhly stíny soumraku,
jen okamžik a sítě černavá
od nebe visíc, zemi, okeán
tmou obestře a mírem velebným.
Tou dobou mocný Pan, bůh lesů, hor,
se vracel z lovu ve svou jeskyni.
37
Již dosyta se zvěře nahonil
a horských bystřin, stezek klikatých,
jež po skalách se vinou bludištěm,
již každou skrýši, každé hnízdo shléd’
a s nedostižných, ledných vrcholů
požehnal lidstvo holí pastýřskou –
teď na mech vonný sluje hostinné
se těšil horoucně a na písně,
jež uzrály mu hrozny v útrobách,
a syringou co víno zčištěné
se nyní v lesní mechy vyřinou,
že vůní váben, echem mileným
Nympf přihopkuje křepký chorovod
a pochvalou vstříc bouřnou zajásá.
Tou myšlénkou se srdce pohnulo,
jak strunou šíp či třtina zefýrem,
již tance slyší rythmus prchavý,
s nímž ňader chví se sloka souhlasná,
již cítí dech, již Nympfu zdráhavou
v objetí drží, žhavý polibek
již růží zkvétá v šíji bělostné –
tu podál tichý vzdychot zaslechne,
šat zavlaje, to jedna z Oreád
či Nympf zde teskní sama v ústraní –
a divým skokem, prv než domyslil,
Pan drží Héru ve své náruči
a líbá ji. Své síly záchvatem
nadarmo pouta žádá rozlomit
velebná Héra, okov železný
jí ruce svírá, zatím do tváře
polibků bijou zlatí motýli.
Tu luny svit se nad ní smiloval –
Pan v boji ustal, tváří zděšený,
v níž choť Zévovu poznal všemocnou.
38
Ta němá stála v ledném strnutí
co skály sloup, jen z oka hlubiny,
jak nebe kdy se blesky otvírá,
strž hněvu zela, nad níž obočí
se chvělo křečí, jakby perutí
již orel pomsty slétal na kořist:
„Zpět, bohů obludo! Zda nevěděls,
že myšlénka jen, Héry žádati,
jest šílenstvím, jež sršní zuřivou,
ať člověku, ať bohům olympským,
se v paty věsí k jisté záhubě?
Zda nevěděls, že jako Kronovce
má ruka třímá blesky vševládné,
mou nohou hněvnou že se otřásá
zem v základech a Olymp veškerý?
Tvář znectěna tvou bradou kozelčí,
již bohů tebe rodíc myšlénka
ti přidala jak smíchu rolničku,
šíj pokálena retem netvorným,
jak azur nebes třísní oblaků, –
nuž ústa ta, jež chtivě líbala,
ať mojí vůlí nesou pokutu,
okovem sterým nechť se uzamknou,
jak věčné brány v bědném Tartaru,
ať jako rosa slunce úpalem
v nich slovo, píseň dříve zanikne,
než slétne ptáčetem – ať oněmí.“ –
Ve věnci hvězdic růží bělostnou
nad lesy plála luna úsměvná,
k ní peplos Héry měřil vlající
jak dým oběti bohům líbezné.
39
Pan osaměl. To byla vidina,
si v duchu myslil, pěna blýskavá,
jež vylétla mu z víru myšlének
zrak mlhou cloníc, snění závojem.
Však na duši jak stromu na větvích
sníh těžký visí, bázeň, předtucha,
a hrdlo ouží; kvapně syringu
do prstů svírá – hlasem milenky
ta dosud každý zaplašila stín,
narcisem zdobíc pohár věčnosti,
ta dosud povždy od stád arkádských
v poušť vlky zaháněla vyjící,
snad nyní též mu bázeň zažene,
jež obchází kol stáda myšlének.
Vznes’ ke rtům syringu, tvář nadul v měch –
Ó bohové! vzduch hluše, bez tonu,
dutinou jenom teskně zašuměl,
jak listím zvadlým vánek podzimní.
Rty otevřel, chtěl hlasem hromovým
do lesů volat, až by zděšením
se duše stromů chvěla člověka,
zvuk v hrdle uvíz’ jako v síti pták
a s temným vzdechem zapad’ v hlubinu.
Sen pravdou jest; tou schvácen myšlénkou
Pan v trávu pokles’, hlavu zaryl v mech,
na jehož vláknech, šedém sametu
slz brzo vzplály rosné perličky,
jak brouci zlatí práce v pospěchu.
A v mechu skryté buků kořeny,
jež korunám sny země šeptaly,
pláč slyšíce a srdce bouřný tluk,
jenž klepal v zem jak datel do stromu,
na poplach bily tepen úderem.
40
V ten oka mih se hnuly koruny
a rozhoupaných zvonů hukotem
se skály v údol bouřně volaly:
„Pan němý jest, ret jeho zvonivý,
jak ptačí hnízdo plísní pavučin,
v sen obetkán jest kouzlem němoty.“
Jak svíce svící v plam se rozžíhá
a vlna vlnou v let se probouzí,
od stromu k stromu zvěsť ta letěla,
jak zory jitřní peruť plamenná,
až zdálo se, že lýra obrovská
se přes dalekou zemi rozpíná,
za struny majíc hvězdné paprsky
a řeky stříbrné a pralesy,
jež jedním dechem ze sna šuměly:
„Pan němý jest, bůh, srdce přírody.“
Od chvíle té žal hadím kotoučem
si matce zemi uleh’ na prsa
a střehl ji jak Argus stooký.
Pták lítal sice, ale bez šumu,
jak nad močálem mlha podzimní,
a plachým křídlem bloudil nadarmo,
by písní zlatých mušky polapil.
Zář květů pestrých jiskrou v popelu
v mžik pohasla a vůně snivý dech
ve vzduchu zanik’ třpytnou vidinou
a listy zbylé plísní hrobovou
se počly tmět jak smrtí zornice.
I nad vlnami pramenů a řek
se jakás ruka chvěla tajemná,
jež na oře vln otěž vrhala
a ve vzniku jich hlasy tlumila.
41
Vzduch mdlobou chvěl se, s nebes oblaků
jak moře valné ticho padalo,
tiš olověná, mrtvá, velebná,
jež svědkem byla světa tvoření.
Noc třetí Pan se vytrh’ ze snění,
sen s víček střás’ jak deštné krůpěje,
hůl pastýřskou vzal pevně do ruky
a v šíj zavěsil hluchou syringu.
Dech síly svěží zas jej ovanul,
jak vězni v skráň kdy jara zbloudí dech
a v sluch zapadne písní ozvěna.
Pták naděje vzlét’ duši v okénko,
zvon důvěry mu v srdci začal bít,
že síla ta, co žila v útrobách,
dým není lichý, tříseň bubliny,
již listů chvěním možno zaplašit,
že výheň ta, z níž zlato písní kul,
ni mocným slovem Héry nezhyne,
že bez ní, nad ní věčným plamenem
plát bude v oku z věků do věků
a bohů samých žezlo přetrvá.
Ta důvěra jej letem nesla v před,
jak posla bohů pata perutná,
ta důvěra co kotva vržená
loď držela i vzdorem plnila,
že štíty vln se v stébla tříštily.
V té pouti bludné domek bělostný
mu z dáli kynul v háji palmovém,
jak plavci v moři svěží ostrůvek.
Snad z bohů jednoho to svatyně,
si myslil Pan a tamo zaměřil.
42
Byl večer letní; vzduchem bílý jas
se míhal stříbrem jako vlasů změť,
jež se hvězd, luny deštěm padala
na luhy, lesy, dílnu mistrovu,
v níž sochy bílé hvězdám plály vstříc.
Opodál v šeru, netknut paprskem,
snil Polyklet, zrak dlaní zastíral,
jak velká před ním sochy postava,
jež v sněhové se roušce tajila.
V síň vešel Pan, sen mistrův uslyšel:
„Dnes mety vytčené co zápasník
můj dospěl duch a úkol dovršen,
jejž vznesli na mne Argu občané,
bych sochou strážné jejich bohyně
chrám ozdobil, hle, dílo skončeno!
Kde věnec vítěze? – Jak divý oř
do krajů všechněch duch můj zaletěl,
by na kopytech jiskry půvabů,
jichž v luhu zemském možno postřehnout,
tu snesl tvář, jež rostla v útrobách,
jak z mlh beztvárných slunci koruna –koruna –“
však na konec štír přece pochyby,
ten pravdy otec, v síň se připlížil,
kde socha stojí, drsně zasvištěl:
„Tvým sokem Fidias, ten nesmrtný,
jenž v Olympii vedle Zéva v trůn
se posadil; zda propast vyměřils,
jež mezi Zévem – tvojí bohyní
se rozvírá, zda září peřestou
tě s jedem kalich květný neklame?
Kde východ z bludiště? O bohové!
z vás jeden ke mně milostivě spěj,
jenž Héry tvář zná, bohů mocnou máť,
43
zda jeden dech té krásy nebeské
má ruka stihla, či snad nemožno,
tvář její božskou v soše upoutat,
jak času vlnu hřmící nad světem?“
Tak ze sna mluvil mistr Polyklet
a dechem slov či vánku zadutím
pojednou rouška sjela se sochy –
Pan zírá Héru zlatém na trůnětrůně.
Noc vlasů spíná zlatý diadém,
nad čelem visí oblak veleby,
a pod ním oko čisté, veliké
se ohněm leskne jako hlubina,
v niž všechny hvězdy střásla obloha.
V bělostném peplu jako lilije
se tělo chvěje hudbou linií,
jež od boků přes ruce, ňadra, šíj
se splítají co žilek pletivo,
až tváře božské v zlatém kalichu
si s divým blahem v náruč klesají,
pějíce kráse plesný dithyramb,
že na svém letu bouřném vesmírem
zde pohřížila v sen se na chvíli.
A Panu zdá se, krásy paprsky
že duši v síť mu zlatou chytily,
že výš a výše v letu závratném
jej mračny hvězdic slunci nesou blíž,
jež dechem taví ledy němoty –
již ret se chvěje, jak by strojil řeč –
vzkřik’ mocně Pan – zvuk první zazněl z úst,
té sochy kráse patřil vítězné,
jež mocné Héry větší, mocnější
s úst jeho sňala pouto němoty. –
44
Když ze sna procit’ mistr Polyklet,
jak hvězdu v okně Pana velkého
zor oka postřeh’, slyšel volání:
„Tvou sochu, Polyklete, viděl bůh,
slyš! její hledem jásá uzdraven.“
Noc k jitru spěla. V dáli vlnila
se mořem písní syrinx Panova.
45
Antická vása.
Kol písek Libye se zlatem blyští;
vzduch výhní vře a v nahá prsa padá
dvou athletů, již jako mocné duby
se bojem divým střetli v zápasišti.
Do oblak jeden neladný a hrubý
svým tělem míří, těla pružná vnada
na druhém svítí, vlnou proplítá se,
kdy skokem uhybá se obří paži.
Vlas obou plá jak háďat pruhy chvějné,
jak na luku se struna vzpíná svalů,
jak na štít štít do těla tělo vráží,
úponky svlačce v moci čarodějné
se ruka věsí v boků, šíje skálu –
s Antaeem Herkul divém ve zápase.
Boj dokonán; v sen vítězný a blahý
si Herkul uleh’, hustý vějíř palem
stín nad ním spřádal lahodný a vlahý,
jen vůní krokus, pramen vlnek cvalem
mu do snů mluví děcko povídavé.
Tu náhle země mravenčím jak ruchem
se oživila, v zdobě mihotavé
[46]
jak houby pestré Pygmaeů se roje
v šik tísní kolem, aby záští duchem
stíhaly spáče, neb jich otcem padlý
jest Antaeos. Ten ostré stéblo třtiny
co oštěp nesl do smrtného boje,
štít ochranný zas onen lupen zvadlý
za sebou vleče, muší křídla jiný
si za meč ostří, – všici na Herkula
se zlobně strojí a již hlavy čela
v mžik chytají se v skráně, prsa tepou –
Ó váso zlatá! zapadlého světa
ty v rumech snící růže věčnokvětá!
zář symbolu v můj domov velkolepou
vstříc neseš mi: „Zda lidu mého duch
Heraklem nebyl, obluda jak bajná
kdy Antaeos – tož láje cizokrajná
pod kříže znakem v jeho padla luh,
kdy jako kámen zrní zloby, záští
v prach rozemlel a silou zdeptal boží
a mračnem vozů, v slávy hvězdném plášti,
hřměl světem širým – Ó ty duchu dávný,
sen s víček setřes, povstaň ve svém loži,
kdy z bojů smrtných vyšels vítěz slavný,
teď Pygmaeů rod chabý, trpasličí
tvá ruka obří jistě, jistě zničí!
Jak Herkul bajný povstaň ve svém loži
a Pygmaeů rod ve lví zahrň koži!
47
Poslední symposion.
(JANU LIEROVI.)
Jak velebit tě, duchu poesie!
já prachu, hrobu syn,
jenž poutem chřestí, čelem o mříž bije,
jen oblaků já stín,
po moři jdoucí lidských slzí, muk,
jen krůpěj rosy na života stromu,
jak písně svojí hluchou jiskru, zvuk
do hymny mísit mohu blesků, hromů,
jež od věku ti slouží jako bohu!
Byť duše mojí každá struna
jak moře valné zněla,
a myšlének mých runa
tak jásala a hřměla,
jak vlasatice chvost, kdy přes oblohu
vlá v nekonečném běhu –
přec sotva stéblem dotknul bych se břehů
tvých, moře krásy, poesie duchu,
jenž v nesmrtelném ruchu
lesk perlí házíš na pobřeží světů.
Tys orel Jovišův, tys v kříži Kristus pnící
za spásu lidstva, Artušovy mísy
[48]
tys ono zlato, v němž krev boha mísí
se s chlebem lidské bídy, v tvůrčím vznětu
by dosáh’ bohů člověk vítězící!
Přec, božský duchu, přijmi píseň chudou!
Vždyť v pralese, kdy slunce září rudou
štít bleskný vznese, hymnou velkolepou
tvorové všici pozdrav jemu hudou,
i pěvců sbor i bídných cvrčků chasa,
dub na skále i v blátě travná řasa,
v nich stejný cit se touhou rodí slepou
a stejnými plá čarné duhy skvosty –
Ó božský duchu, přijmi zpěv můj prostý!
***
Jak lesní pramen pavučinou, plísní,
kdys dumou tesknou, bolu clonou mračnou
zrak Sofokleův, zastřelo se nitro.
To božské oko, z něhož hvězdy písní
v noc lidstva vzešly smutnou, neprůzračnou,
v němž poesie zaplanulo jitro,
do věků žhoucí nesmrtelným leskem,
v němž jako v hnízdě snů, myšlének ptáci
let strojili, by luhu po nebeském
zář pili hvězd a slunce žhavé zlato,
to božské oko nevýslovným steskem
dnes dumalo a choře bylo vzňato.
Sám věštec neví, odkud hoře náhle
v skráň přilétlo, kde vězí jeho ostny,
jen srdce prázdné, rety cítí zprahlé
a jako zimní vichr nelítostný
mu sněhem vlasů víří dumy mrazné.
49
Nadarmo v slastných vzpomínkách se ztrácí
o mládí svém, kdy v cestě bludné, srázné,
jež uměním se zve, krok ušel prvý,
kdy tvůrčí silou, ducha svého krví
zřel potřísněný první lupen zdaru
na čele horkém, kdy jak Sisyf k práci
zas nové vstával, nový balvan valil
z propasti žití – marno – do poháru
slunného vína žluči chuť se vrací,
již smutek dnes mu v hloubi duše nalil.
Tak snění rosou tesknou, tajeplnou
jak lotosu se kalich houpal vlnou
duch básníkův; v důl s plochy domu zíral
na rodné město, tepnu svého žití,
až v jeho ulic křivolaké síti
stín našel divadla, jenž velký, šerý
u nohou ležel božské akropole.
Neb právě slunce Athén nad branami,
ohnivý kotouč posledními plamy
jak sťatá hlava kácel se a zmíral.
Již soumrak za ním, havran leskloperý,
se vzduchem míhá, azuru již pole
hvězd květy plá a noci koráb vzdušný
z oblaku tíhne od západu zvolna.
A básníku se zdá, že míří k němu zrovna
příď pochmurná, již stíny na palubě
lze rozeznat a myrty svěží věnce,
jež do hrobu se mrtvým v skráně vinou,
již blízka loď, s ní píseň chví se bolná:
„Do Hádu plujem, úděl žití krušný!
Prach zemský střásá noha naše volná.
Jen času píď, jen chvilka žití skrovná
tě od nás dělí. Svého vyvolence
50
ni sami bozi chránit nedovedou
před smrtí bídnou, jsi též pavučinou,
jak my jsme byli, určen ku záhubě,
ač v životě tvář zanícenou, bledou
jsi v Olymp vznášel k nesmrtelných stolu.“
Loď zanikla, jak o břeh nekonečna
by tříštila se v trosky; ve hlaholu
usíná město, nad ním dráha mléčná
jak hejno holubic bdí s lunou v stráži:
K ní básník vzhléd’ a v tajeném děl bolu:
„Nuž vím, již vím, proč tajné hoře ducha
horečnou svírá křečí, na zápraží
se Thanatos tmí, v moje dvéře buší,
jak před lovcem chrt, před ním smrti tucha
v mé spánky vnikla, v tichou moji duši.
Vstup, Thanate! já neděsím se tebe,
tys jako slední zvuk, jenž chyběl dosud
souzvuku mého žití, slovo slední,
jež říci musím, myšlének bych nebe
dovršil odkaz, jejž mi bohův osud
dal v kolébku. Den žití řadě ke dni
jsem zřel tě stále, proto dílo k dílu
jsem hromadil, jak lakotný své zlato,
bych prv než přijdeš zářné došel mety
a klidně patřil svoji na mohylu.
Přec, Thanate! mé nitro bolně jato,
že přišel jsi mé uzamknouti rety.
Přec lkám, svůj konec blízký tuše,
kdy pomyslím, že s umrtvělým zrakem
též poesie unikne mi duše,
že jako ptáče s žití mého vrakem
se rozloučí, že vychladne krb její
51
v studeném lebi, tvůrčí onen plamen,
jenž byl mi číší, krmí, sluncem, vzduchem,
že nebudu již bloudit po šlepěji
té zářné hvězdy, nebudu již zmámen
té síly vínem, orlích křídel vzruchem,
jímž burácel jsem v myšlének svých lese.
Dál v širší kruhy bolesť má se šíří
tou otázkou: Zda za sto tisíc věků
plát bude ještě poesie záře?
Či věků příštích bludném na útese
loď její ztroskotá se? chudé chmýří
z perutí zbude, hesla jiných vděků
duch lidský sobě vstaví na oltáře?
Snad přijde čas, kdy přírody taj všaký
um lidský z moře záhad pravdě blíže
ven vynese, a břitkostí svou mříže
v ráz rozlomí, že všecko pod oblaky
znát bude člověk, Hélios jak vládce,
však poesie z pokácených lesů
v dál uletí, jak poplašený ptenec,
by v jiných světech hnizd malebný věnec
zas nalepil a jiným tvorům sladce
své písně zpíval u vítězném plesu?
Ó bohové! tou otázkou se chmuří
teď duše má, ne myšlénkou, že zhynu,
to věděl jsem, kdy matkou jsem byl zrozen.
Ó světa vládče! věků na cimbuří
ty Zéve stojíš, budoucnosti moře
ti patu líbá, čeká tvého kynu,
by hráz protrhlo, rozlilo se v světy,
přej milosti té, zjev mi blahosklonně,
zda poesie, vína zlatý hrozen,
vždy vlažit bude člověčenstva rety,
52
zda jako srdce ve stříbrném zvoně
bít věčně bude v lidstvu, na obzoře
zda nepohasne strážná její zoře?
Ó zjev mi to, bych v blahé tuše, míru
v práh smrti vstoupil, uchoval si víru,
že pravou drahou v příštích věků tísni
duch lidský dojde ve vysněný eden,
tou hymnou ideálů, hvězdou veden,
již v životě jsem slavil vlastní písní –“
Ret zmlknul tiše jako vánek v keři,
kdy v sen se klade v sněti mnoholisté.
Noc letní dýše. Nebe modré, čisté,
hrá jiskrami, jen labutí jak peří
se kdesi chvěje bílých mráčků tříseň,
jak vlajka lodi. Město v spánku leží;
v sen jeho časem mořských od pobřeží
vln zaznívá jen přitlumená píseň,
jež jak oř stepní letí bez otěží
od země k nebi – Pojednou tu v místě,
kde básník dumal, stín se zjevil světlý,
blesk z očí pršel, z kadeří šla vůně,
jak růže by v ní právě rozekvětly:
„Tvou prosbu slyšel Zeus na svém trůně,
té chvíle ještě odpověď dá jistě
tvým pochybám. Jsem Hermes, posel bohů,
sem ruku dej a vzepři o mne nohu,
v síň Olympu tě vznesu. Příštích věků
tam uzříš tůň, v ní jako rybí hejna,
jež k moři táhnou k svému vyplnění,
roj dějů spatříš, spjatých ke člověku,
tam budoucnosti brána čarodějná
v ráz otevře se, pravdou stane snění,
53
však potom zemřeš –“ Domluvil a v chvatu
v let vznesl Hermes perutnou svou patu.
Již plují vzduchem. Zas jak dříve v žití
dech boha básník, srdce boha cítí,
zas jako kdysi hřímá ku obloze
v náruči boha, na oblačném voze. – –
Jak v dešti zlatém síň Olympu plane,
v niž sešli se dnes všickni nebešťané
na rozkaz Zévův. V moci majestátě
bůh bohů v čele, po odvěkém řádu
dle hodnosti své bohyně a bozi
kol věnec tvoří v purpuru a zlatě.
Tu zářná Pallas, mračný vladař Hádu,
tam hněvná Héra bleskem oka hrozí,
tu Foibos k řeči ústa strojí květná
a dál a dále řada bezpočetná
se božských tváří kolem stolků tísní,
jež Héfaistos svou rukou zrobil zručnou
a na nichž nektar s ambrosií vonnou.
Číš o číš zvoní v sladké zvuky písní,
jež Musy pějí, radost slokou zvučnou
zní ve všech srdcích, zraky blahem tonou –
toť bohů kvas, toť symposion bohů.
Pokynul Zeus, ztišily se šumy,
on jediný stín vážné jakés dumy
měl na čele: „Nuž hvězdnou přes oblohu
ať naposled se naše píseň šíří,
dnes naposled ať číši ruka zvedá,
číš moci té, jíž vládnuli jsme zemi,
než Olymp v troskách, pilíř na pilíři,
nás pohřbí v tmu a hrobu plíseň šedá
nás pokryje, tož svými haluzemi
54
strom zapomnění. Neboť vězte, v prachu
již pokáceny oltáře jsou naše,
již duch člověcký s pohrdáním, plaše
práh svatyň míjí, tupě, beze strachu
nám v tvář se dívá, posmívá se nachu,
jímž sám nás obdal, snění svého modly.
Co blažen vytvořil, teď blažen ničí,
bůh nový ve snách hlavy jeho klíčí,
nás jako loutky zvetšelé a chudé
v kout odkládá, by v pokoře své podlý
na boha vztyčil vidinu zas novou,
jíž jako nám se klaněti zas bude
do chvíle té, než září purpurovou
blesk jiné stvůry ve snách vytoužené
mu nové božství, nový Olymp sklene.
Toť onen Kronos, jenž své děti sžírá,
jenž stále lačen nové zase rodí,
v němž vedle bezbožství se krčí víra,
jenž prací obří, myšlének svých lodí
chce dojít břehu z bouře záhad, klamů,
původu světa, pravých bohů chrámu.
Jak hvězdy padnem v prázdné času tůně,
těch bohů zašlých řadu rozmnožíme,
jež jako mezníky si na své pouti
duch lidský vztyčil. Při vzpomínek lůně
jak stará zbraň, jež ve zbrojnici dříme,
tlít budem mezi krunýři a meči,
jež odložil již člověk do zákoutí,
v síň minulosti. V symposion slední
dnes sdruženi jsme, proto sladkou řečí,
nechť písní sledně Olympos náš zvučí,
než záhuby tmě padnem do náruči,
než rtové naši uzamknou se lední –“
55
Však darmo děl tak Zevs, dech smutku síní
již vlnil se a na pohárech v jíní
se srážel hustě, jak vidina vzdušná
již ztrácela se vlna hodu rušná,
ba světla sama zbarvila se kalně,
stín vrhajíce míhala se žalně.
Tu mrtvou tiší stříbrný jak zvonek
hlas zazněl sladký, postať vzpřímila se.
netknutáNetknutá smutkem lilije jak stonek
v šeř Afrodite v božské vzplála kráse:
„Díš pravdu, otče, jistá zhouba čeká
na Olymp zářný, z obecné však zkázy
já jediná jen vyjdu bez pohromy.
Ať sebe víc se vlna zhoubná vzteká,
ať bohy ničí, nové v trůn si sází
duch lidský, nechať všecka vesla zlomí
v budoucích věků bouři: nad člověka
vždy větší budu, v nesmrtelném žití
přetrvám božství, co jich v lidstvu bude.
Sic jméno ztratím v burném vlnobití,
však jsoucnost moje tatáž vždycky zbude.
Ať Jehova se, Budha, Ježíš zove,
přec ona Láska nadpozemská, velká,
jíž stvořen svět a trvá bytí všecko,
jíž na titána vzrůstá lidstvo děcko,
jež k hvězdám snah jak neomylná střelka
směr ukazuje, v každé víře nové
táž zůstane svým bytím neúmorným,
jak vlna v moři, jež svým skonem druhou
zas zbouzí vlnu – nesmrtelnou vzpruhou
všech činů velkých, které času v desky
vyryje lidstvo ducha rylcem, blesky.
56
Kde v budoucnu je bůh, jenž čelem vzdorným
mne zapudil by, – každým věkem spíše
v hloub zakotví se nadhvězdná má říše,
spíš nauk všech se trůny zvrtnou příští,
že bez bohů svět bude, z trosek, tříští
jen já povstanu. Pak zem bude nebem
a lidstvo živo mým jen bude chlebem.“
Poslední slova božské Afrodity
velebně zněla, kovové jak štíty
by utkaly se – silnějším však hlasem
Sofokles volal bohyni se koře:
„Ó díky vám, vy zlatá, medná ústa,
můj hrob jste růžným osvítila jasem!
teď rád se schýlím v Hádu lada pustá,
neb potrvá-li lásky hvězdná zoře
nad světem, lidstvem dobu nekonečnou,
i poesie lampou bude věčnou
lidskému duchu, – nerozlučnou druží
je láska poesii, zlatou osou,
kol níž se vlní jako lístky v růži,
než otevrou se zplna – sluncem, rosou –“
***
Nazejtří v mrtvém Sofoklea líci
úsměvu našli jiskru doutnající –
to bylo snem, jejž básník viděl v duši,
než navždy zapad’ mrtvých stínů v hluši.
57
Epilog.
KONSTANTIN.
Když soky zniknuv velký Konstantin
v trůn zasednul a u byzantských vod
Řím nový vztyčil, v jehož mračný týn
kříž zatknul Kristův, jenž jak lodivod
říš jeho vratkou budoucnem měl vésti,
děl k sobě takto: „Do tmy mrtvých věků
svět starý klesá, suchou ratolestí
je pohanství a plísní na člověku.
Je zlatá, prázdná číš či dutá leb,
je vlna kruhu, v němž se stále vrací
duch lidský nazpět k svému východišti.
Klas jeho plný věků zářní ptáci
již dávno roznosili, nový chléb
ždá nový člověk, pokolení příští.
Nuž v rakev pohanství já slední hřeb
již vbiju, zrychlím pád, vše vichrem smetu,
co ještě zbylo z trosek mrtvých světů.“
[58]
A rozkaz vydán: Pobořeny chrámy
všech bohů buďtež, co tvář země hyzdí,
vše na prach zničte smolných věnců plamy,
kde netopýři bludů ještě hnízdí –
však sochy zlaté, šperky, drahokamy,
jež pohan zbožně snesl v svatyň kobě,
ušetřte zhoubou, ztavíme jich kovy,
a křesťanský jim dadouce tvar nový
jich užijeme k stánků božích zdobě. –
A stalo se, v prach ssutin, trosek střepy
se kácel věnec sloupů velkolepý.
Však v městě, před palácem Konstantina,
řad hromadil se drahocenných zbytků
pohromě ušlých: Zde tvář Venušina
prach země líbá, k Herkulovu lýtku
tam Zevs se tísní, onde zářné Músy
se žalem chvějí, tamo ze závitků
tors gracií, pln úžasu a hrůzy,
zří na trojnože delfské Apollon –
a dál a dále v směsi amfor, spon,
kantharů zlatých jiní bozi leží
v neladném zmatku, mohylou se věží
jak v bojišti, kde v nejpalnější seči
se nepřátele štíty střetli, meči.
A všemu lidu kázali kol kněží:
„Zde vizte sami, nicotná jak víra
po věky celé lidstvo kouzlem jala –
však čas ten minul, reka bohatýra
Bůh v Konstantinu vzbudil, jaro svěží
již táhne k nám a radost neskonalá –“
59
Byl césar potom oslavován hlučně,
kdy na fóru se zjevil, ale jednou
když potlesk utich’, vzkřiknul na něj zvučně
kýs mudřec řecký, Kanonaris jménem:
„Co předkův tvojich zářným bylo věnem,
ty mrháš, lupiči, však smrtí bědnou
se světa sejdeš –“ nedomluvil ještě
a kamenů jej zasypaly deště.
Sic zabit rouhač, ale hrozby hlas
zněl echem stále césarovým uchem,
však nejvíce, kdy bledé luny vlas
zem spící halil kouzla zlatou přízí.
I dnešní noc se ku vladaři sklání
strach věštby té, sen jako motýl mizí,
myšlénky divné velkých kladiv ruchem
ráz na ráz bijí v rozžhavenou skráni.
V noc vlahou chýlí se a dolů shlíží,
kde před palácem kupa těl se blyští
olympských bohů. Právě strží záře
tam luna padla, v sto se jisker tříští
paprsek každý, jako šelmy plíží
se podál stíny, krčí se a blíží,
poskokem divým přeletují tváře
soch nakupených – náhle césar vidí
tvar pevných postav, v stříbrné jak páře
se chvějí, rostou, ševel hlasů slyší –
toť sochy bohů se země se tyčí,
prach hanby střásají a noční tiší
sem k němu zvolna kroky svoje řídí,
již plní síň tak hlasně volajíce:
60
„Jak, césare, tvá snaha trpasličí!
jak směšné tvoje krtčí úsilí,
na věky zhasit naše zřítelnice
a nakupit z nás mrtvol mohyly!
Přes hlavu tvoji, časů vlnobití
plát neustane věčné naše žití.
Ty nevěříš? Vždyť totéž rozkaz praví,
jejž vydals proti nám. Co oheň ztráví,
až ruka tvoje do výhně nás vhází?
Jen vnější tvary, podoby se ztaví,
však hmota kovu čistá, nesmrtelná
netknuta ujde sirné tlamě zkázy –
Z ní křesťana zas ruka zbožná, dělná
tvar jiný zhněte, Otce, Syna, Ducha
či davy světců, apoštolů reků,
jimž lidstvo zase zbožné u pokoře
se klanět bude, dokud větev suchá
zas neupadne do tmy mrtvých věků
a nezaplane nového dne zoře.
Tak věky hynou podobou jen, tvarem,
však sama v sobě věčně trvá látka,
již nahromadil každý, novým jarem
idejí nových utváří se různě,
toť různé děti jsou, však jedna matka,
ten mečem vládne, vidmem ducha luzně
zas onen hrá, však stejný mají kořen.
Olympem mrtvým Kristus teprv stvořen,
však my v něm žijem jako řeky v moři,
jak slunce žáry v douzrálém víně,
jak otec v dítku, stříbro v zvonovině,
jež v směsi skryto jasné zvuky tvoří!“
61
Po noci této velký Konstantin
sloup na fóru dal vztyčit porfyrový!
Apollon z Troje zdobil jeho týn,
kol hlavy maje bleskný diadém,
v němž svaté hřeby tkvěly Ježíšovy,
jež s křížem Helena, máť césarova,
v Golgotě našla. – Takto s úpadem
starého světa zlatá doba nová
sdružena plála v svět.
62
LEGENDY.
– OTOK. MOKRÉMU –
[63]
Vánoční legenda.
V klášteře svaté Kateřiny na hoře Sinajské, za jehož pevnými valy ukazuje se místo, na němž Bůh v hořícím keři Mojžíši se zjevil, zbožný mnich Basil, opisuje po způsobu středověkém spisy Vergiliovy, připojil do rukopisu tuto legendu. Začínalať právě za počátečnými slovy verše 69. eklogy 10.: omnia vincit amor; po smrti mnichově byvši nalezena, čítala se legenda ta po staletí řeholníkům o štědrý večer v refektáři při večeři shromážděným.
Zde u těch slov, jež básníkův ret kdysi
děl nadšený, oó poshov, péro chvatné,
na chvilku ustaň maleb črtat rysy! –
V stín duše myšlének se hudba mísí
a slza rosná oko cloní matné.
Zde u těch slov, jak chodci u pramene,
nade mnou stínem růží oblak visí,
jenž sny a tuchy duhou třpytnou klene –
na chvíli poshov – štědrý večer zítra,
den spásy lidstva všeho, lásky boží,
[65]
má duše ze snů, myšlének, tuch nitra
do jeslí věnec, slova tato vloží.
***
Když Mojžíšovi dny se naplnily,
dny života, když jako měsíc bílý
duch tratil se, jenž druhdy břečtan svěží
provázel cesty lidu svého bludné,
Pán zástupů, tož vládce světa věčný,
děl hlasem ve snách služebníku svému:
„Vstup na horu, jež nad Jerichem leží,
na horu Nebo, odkud nekonečný
se rozhled šíří k mořskému až lemu,
spatř zemi Kanaán, v níž pouti trudné
cíl najde Israel, a na té hoře
pak umři vůlí mou.“ Vstal zbožný sluha,
v plášť pokory se oděl, v krzno víry,
jež celým žitím, jako Jordán v moře,
jej k Bohu vedla nebeská co duha –
na horu vstoupil bez žalu a hoře.
Byl sám a sám, jen myšlénka, že skoná,
se chvěla nad ním, jako nad kořistí
pták loupežný. Kraj před ním stanul širý.
Jak hlava krvavá, již palem zdobí listí,
s vějířem mráčků slunce vyšla zoře,
z ní jako z číše vlna žití vonná
zachvěla vzduchem nad luhy a lesy;
zem krásu sslala všemi haluzemi.
„Dík, Hospodine! za tu milost svatou,
že s náručí k modlitbě rozepjatou
žehnati mohu zaslíbenou zemi.
66
Teď na víčka ať smrti padne clona,
mé oko chytlo radosti a plesy,
jež chystáš mému nešťastnému lidu“.
Pak snivý, tichý, zamyšlený, němý
pohlížel v kraj, až v smrtném spánku klidu
zrak pohasl, jak zřídlo v pouště písku –
Tak umřel Mojžíš dle rozkazu Páně.
A sotva srdce vychladlo a skráně,
jak ze země či z keřů tamarisků
nad mrtvým tělem sloupy zamlžené
vyrostly náhle: jeden hvězdné čelo,
meč žárný tyčil v zápas, ku obraně,
stín druhý temný v ruce pozdvižené
plameny sirné třímal místo zbraně.
Děl anděl hvězdný: „Mé jest toto tělo,
v němž jako v skále duše plála zlatem,
v němž slovo boží rajskou hudbou znělo;
v tmu, ďáble, ustup, mé jest toto tělo,
před boha ustup zářným majestátem,
jenž lest tvou dávno prohled’ vševědoucí.
Že k Mojžíši lid láskou planul vroucí,
tys mrtvolu chtěl s hory této snésti,
by sám Israel v hrob ji vložil tmavý:
pak rozžehnout chtěls v srdci jejich tužbu,
že zapomníce Hospodina slávy,
svých modliteb by kladli ratolesti
ne před boha, leč v hrob MojžšíůvMojžíšův kámen,
že Israel zas tebou sveden, zmámen,
jak v poušti kdys by upad’ v modloslužbu.
Však jinak Jehova chce na výsosti;
v neznámé místo tělo Mojžíšovo
jak vichr símě perutí já vznesu,
kam lidský zrak, ni smrtelníků slovo
67
nedojde žádné, kam ni peklo běsů
nevzlétne nikdy věků do věčnosti.“
Nadarmo hrozil Michael, duch hvězdný;
ohyzdný satan, škůdce nebe starý,
jak vichru hvizdem jícen v skalách bezdný
se zachechtal a sopky chrlil žáry, –
boj započal, boj noci tmy a světla.
Jak s bouří bouř by na nebi se střetla
se svými blesky, mračny kovovými,
jak skaliny by řítily se dolů,
jak moře s mořem válčilo by spolu
vln jekotem a pěn mlhami, dýmy,
boj zápasících šuměl, hučel, vířil.
Tu pojednou jak s nebe oblak sněžný
stín světlý mezi zápasníky mířil,
mha rozstoupla se – žena majestátná,
list palmy držíc, stála na bojišti;
tvář jako luny bledá byla teskná,
však z očí hvězdou soucit planul něžný
a záře lásky nadpozemská, bleskná.
Jak o skálu kdy vlna bijíc chvatná
s šumivým zpěvem do jisker se tříští,
nadšeným slovem rty jí zazvučely:
„Dost zápasu, meč zadrž, Michaeli!
jímž vítězně již jednou v jícen ztmělý
jsi ďábla svrh’, kdy první vinu zplodil;
mně v chvíli tu s ním boj a zápas sluší.
Jsem Sefora, jsem žena Mojžíšova!
jsem lásky duch, jenž živil jeho duši
nadšení mlékem, jenž co hvězda vodil
lid na poušti a boží hlásal slova.
Nuž satane! v boj plameny své zvedni!
neb mým jest toto tělo, rtové lední,
68
má jest ta ruka, co jak zvonků kalich
se často k slunci oka mého pnula,
mé jest to čelo, v jehož brázdy pusté
dech mojí lásky květy sázel husté,
mé jest to srdce, v jehož kyvech stálých
mi život zněl a plachta lásky dula,
jsem Sefora, duch lásky při mně stojí,
nuž, satane! s ním potýkej se v boji.“
Jak žárný sloup, jenž k branám sahal nebe,
Sefory postať hrůzné u velebě
tou dobou rostla; žezlo obrovité
list palmy zdál se, jehož tichým hnutím
padaly hvězdy mocným zaplanutím
do hlubin temna, v mraků černé sítě,
v nichž satan prchal ženou přemožený.
Pochován Mojžíš rukou svojí ženy
v té straně proti Fogor; jeho rovu
nenašel nikdo po anděla slovu.
***
Mám dopsáno; však nežli paprsk zhasne,
jenž touto zvěstí pozlatil mi péro,
než z oka mého sny uprchnou jasné,
jež cely mojí zahánějí šero,
ó básníku! věz, proč jsem slova tato
do tvojich vepsal, hlínu míse v zlato.
Co ráj pohynul, od pravěků věků
boj zla a dobra zuří ve člověku,
to Michael boj se satanem vede,
o tělo Mojžíšovo mrtvé, bledé.
69
Však Bůh, jenž láska, na svět poslal ženu,
jež ďáblu z rukou kořist vzala plenu,
vše láskou přemohši; tu zábřesk jitra,
den spásy lidstvu vzplál. – Ó lásko boží!
ó štědrý dne! hle do jesliček zítra
má ruka chudá píseň tuto vloží.
70
Pomník sv. Bedy.
Žízní prahnul po smrti mnich Beda.
Jak list žlutý, houby plíseň šedá
tvář se tměla, do níž hlubným rádlem
vepsalo již stáří hrobu znaky;
hlava schýlena a v důlku vpadlém
studánky jak zasypané v lese
vichrem žití zhasnuly již zraky.
Každým dechem, u cíle že blíže,
jásal mnich, že těla prchne tíže,
že jak volný vězeň v hymny plese
ku výšinám, ku Bohu se vznese,
jehož jménu všecky žití snahy
zasvětil – však nadarmo muž svatý
volal smrt, ta cely jeho prahy
míjela, v dál bludnými jen chvaty
míříc. Proto prosbu jednou tklivou
Beda šeptal k otci nebeskému:
„Kdy v můj koráb holubičku sivou
pošleš, Pane, abych k věčna lemu
přistal blaze u břehů tvé říše?
Zachvěj stromem mocnou svojí vůlí,
uzralé by plody spočinuly
v klínu tvém, jenž milostí plá s výše.“
[71]
Slyšel Bůh a do snů noci příští
jak dech růží slova s retu prýští
andělu, jenž v ucho šeptá tiše:
„Potřeba jest tvého žití Pánu,
moc by jeho zjevila se světu,
ale věz, až balvany skal, hory
mluvit uslyšíš, pak žití metu
dosáh’ jsi a ráje věčnou manu.“
Se příchodem růžolící zory
podivný sen vesel vypravoval
Beda bratřím mnichům; mocnou věrou
jak dub hrdý čněla jeho duše
k nebesům, však ostatní jen hluše
vyslechli, neb v srdci každý choval
v kukli můru pochybnosti šerou:
„Starý jest, duch bludičkou jen kmitá,
hříčkou snů jak osyka se zmítá,“
v hloubi myšlének jen k sobě děli. –
Dnové mizeli, jak zrnka v časů moři.
Přišlo jaro, slunce paprsk skvělý
pták co tažný; jeho blahou zoří
zima stáří roztála i ledy
v duši mnicha; ozvěnou jak dálnou
snové žití do myšlének bravu
zvonili a s radostnými hledy
lepíce tuch hnízdo v chorou hlavu,
zpěv skřivánčí ve hruď nesli žalnou.
Zvolal slepý Beda: „Bratře, druhu!
propůjč zrak mi, ruku svoji družnou,
sprovodiž mne do kvetoucích luhů
přírody a v náruč jara růžnou.“
Mnichem mladým veden ze kláštera
Beda kráčí do polí a lesů.
72
Kříšťalem vzduch hořel, den byl slunný;
paprsky jak tětiv zlaté struny
míhaly se, hrdla ptačí sterá
moře písní, vzdechů, tužeb, hlesů
rozvlnila chodců nad hlavami.
Beda mlčky kráčel, jenom časem
vzhůru hlavu, slepé zraky točil,
na nebi kde slunce hrály plamy,
jako květ, jenž světla váben jasem.
Pojednou mnich mladý, vůdce, zočil
vhodné místo k odpočinku zvoucí.
Hluboký důl do dáli se šíří,
u nohou jak pilíř na pilíři
balvanů se hrady kupí pnoucí
v břeh až tůně, do níž lesů tlumy
mračné stíny stelou, údol kolem
stuhou svěží v lásce spínajíce.
Při pohledu na skalnaté chlumy
Bedova snu vzpomenul mnich mladý
a již úškleb vyhoupl se v líce
z duše nevěřící, motýl zrady.
Když pak lesů zazvučely šumy,
k starci děl: „Hle zástup spěchá dolem,
by jak ptactvo sbíral zrnka zlatá
z úst tvých svatých, buď mu apoštolem!“
Povstal Beda, k hluchým obrům skalným
počne mluvit – postať vzrůstá náhle,
vichrem nadšení jak druhdy valným
chví se duše, tváře jiskrou vzňatá –
zprvu zticha, jakby křídla spolu
v zeleném se střetla ve vrcholu,
73
potom bouřně, jak by vichor táhle
zadul v snětve, lámal suché, zpráhlé.
A jak bouře zvuků směsí hněvnou
jednou vlnou nade všecky zjevnou
ob čas hřímá jedním mocným dechem,
v Bedově tak řeči věrou žhoucí
nad myšlénky všecky dlouhým echem
jedna zněla bouřlivěji stále:
„Bůh jest láska, Bůh jest všemohoucí!“
Když pak skončil, divem nenadále
život vzbuzen v balvanech a skále,
spousta obrů mlčelivá, pustá
šumem burným otevřela ústa:
„Amen, svatý Bedo! svorně s tebou
koříme se Pána před velebou.“
Ale k nohám Bedy hrůzou jatý
klesá mnich a ruce k prosbě zvedá:
„Odpusť rouhači, ó muži svatý!
spas mne, spas! mně třikrát běda, běda!
ne lid zbožný, skály promluvily,
odpusť, Bože!“ – Nedomluvil – rázem
jako stéblo sežehnuté mrazem
tělo, hlavu beze vlády chýlí – –
zkameněl. –
Tam na temeni skalném,
kde mnich rouhač v sochy sklonu žalném
ruce spíná, bratří do mohyly
svaté tělo Bedy uložili.
74
Fra Giovanni da Fiesole.
Non mihi sit laudi, quod eram velut alter Apelles,
Sed quod lucra tuis omnia, Christe, dabam.
Altera nam terris opera extant, altera coelo.
Urbs me Joannem flos tulit Etruriae.
Fiesolův náhrobní nápis.
Když krví lidskou, rudými jak šípky,
se rděla zem a v bludů, vášní kouři
zář lásky zhasla a jen oko Kaina
v svět místo slunce plálo, mečů v bouři,
kdy jako kuře darmo peruť slípky
hledala lidskosť, kde by skryla hlavu,
kdy celé lidstvo smečka katů lajná
jak Krista vedla mrzkou na popravu
a vbodla v kříž – přec anděl bdělý
v Golgotě zůstal. Jako boží Máti,
ó duchu umění, tys bolem lkáti
pod křížem neustal, až ve hrob stmělý
jsi mrtvé lidstvo uložil a sebe.
Pak přes mrtvolu, kobku dusnou, šerou
jsi peruť svoji roztáh’ bleskoperou,
zář myšlének a ideálů nebe,
na blány psal a štětcem mával, dlátem,
[75]
své bystřil oko, tupé brousil spáry,
až silou boha, u nadšení vzňatém
jsi kámen odvalil a sopkou v čele
stráž zaplašil a mrak barbarů charý,
jenž střehl hrob – tu den zaplanul jarý
a z mrtvých vstalo člověčenstvo celé.
Ó kláštery! vy onen hrob jste šerý,
kde lidstvo zmučené věk spalo sterý,
až duch umění jako anděl soudu
vyvolal mrtvé, žití jiskru z troudu.
Jen echem dálným, šeptem tiché břízy,
kdy deštěm těžká do okénka bije,
v San MarcuMarku klášteře šum zní a mizí,
jímž chví se kolem hlučná Florencie.
Jak mlhy plášť se zdivo zdá kol šedé,
jímž vrouben klášter; na výspě jak skalné
zde vlna života se láme, tříští
v bezcennou pěnu. V arkád vzdušném loubí
duch samoty co pavouk sítě přede,
ze stromů vůní pryskýřnou se prýští,
v let vánků mísí se a v písně žalné,
jež fontán tiše rybkám pěje v hloubihloubi,
a mnichům v čela zbožné dumy sází.
Nejvíce Giovanni mnich snivý, bledý
zbožnosti ohněm plane; všecky tužby
jak zrna kadidla v ten plamen hází,
jejž jako věčnou lampu ve své hledy
v stráž zavěsil své boží, svaté služby.
I tvůrčí sen, jímž jeho štětec veden,
jen v lásce boží jako v záři duhy
svou peruť hrouží, jak by s nebe éden
chtěl barvou snésti na pozemské luhy.
76
Včel zlatých rojem z duše díla četná
již vyšla hravě, zahrada co květná
San Marko zkvítal leskem jeho štětce.
Sál prostorný, v něm řádu kapitule
se k radě schází, pilíř na pilíři
po jedné straně, druhá v hloub se šíří
a v středu chová Dominika světce
mramornou sochu. Jako bílé blány
zdi prázdné zejí, dle konventu vůle
sám Giovanni v ně přeumělým rysem
má děje boží svatých vepsať písem.
V té práci pilně mistr zadumaný
dni celé tráví; tvůrčích činů zoři
svou duší chytá jezero jak lunu,
kdy nad sny země okem strážným hoří,
šíp sterý vkládá v tětivy své strunu,
by postihl jím snův, obrazův běhy,
jež jako laně v houštinách se tratí.
A zeď se plní, bílými jak sněhy
zem líbá nebe, mistrův duch se níží
na mrtvý kámen, jako ptáci zlatí
myšlénky pírka nejkrasší mu nosí
ke hnízdu svému sítin do rákosí – –
přec mistr v smutek hlavu svoji hříží,
jak útlý stromek dechem chví se zimy.
Dech právě hasnul, okny gotickými
roj paprsků se růží proudem šinul
v háv soumraků, jenž stínů tměl se dýmy,
s zdi mistrův obraz červánkům vstříc kynul.
Smrť na Golgotě! Trojí kříž se vzhůru
pne jako prsty slavné ku přísaze,
již pokořená země koná nebi;
77
pod křížem matka dřevo líbá, hřeby,
rozpřáhá náruč, jak by smrti chmuru
zažehnat chtěla – podál na obraze
dav světců církve uděšen se tísní,
jich tváře jako moře sterou písní
se různým chvějí citem, stupni tonů,
hněv, lítosť, láska, dík za spásu věčnou,
jak hvězdy míhají se drahou mléčnou,
smích děcký stejně jako žalmy zvonů,
v nich všecko barev hymnou tajeplnou
zní, v životě co srdcí hýbe vlnou.
Však darmo hledáš na obraze Krista,
tvář jeho schází, jak lilie čistá,
jen těla trup se s kříže vlní dolů.
Plá krásou obraz, ale duše chybí,
tvář Kristova; tak bylo by as zemi,
kdy slunce paprsk uhasnul by libý,
a ptáčeti, kdy mezi haluzemi
by hnízdiť musil písní bez hlaholu –
a proto mistr v tůň se hrouží bolu.
Než dílo začal, Bohu, sobě slíbil,
že celou duši, umění dech, záři
v Kristovu vkouzlí na obraze tváři.
Tu myšlénku jak Promethea přibil
na skálu srdce, nad níž křižující
blesk nadšení vlál, stuha krví děsná,
a k sobě děl, jak spící mluví ze sna:
„Tvář zírám Krista, onu slunnou hvězdu,
jíž davy zdravil vstříc mu jásající,
kdy v Jerusalem v triumfálném vjezdu
se slávy palmou vjížděl na oslici.
Tvář zírám Krista, při večeři slední
78
kdy chlebem žití hostil učedníky,
a smrti tuchy mrakové jak lední
kol šuměly a zrada hvizdem dýky.
Tvář zírám Krista, kříže kdy již dřevem
pněl zvýšený, zkad nešťastnou zřel máti
a katanů svých obklopený řevem,
kdy spásy lidstva smrtné ve závrati
si vzpomněl náhle, myšlénky té zjevem
kdy zornice, než smrtí uzamkla se,
snem lásky vítězným se chvěla v řase.“
Tři tváře tyto ze tmy neprůhledné
chtěl duhou krásy v tváři spojit jedné.
Však ze snů buněk jednotný kdy celek,
jak medu plást se prací zářných včelekvčelek,
sléz vytvořil a z mlžných tvarů plamen
té tváře vytrysk’, jak ji tušil v snění,
mnich žalem nevýslovným schvácen, zmámen
prst, štětec bál se vložit ke kameni,
by na obraze črtal rysy její,
žal, slávu, lásku v božském obličeji.
Jen slzí příval z očí jemu kanul,
jak okeán by opustil své břehy
a citů všech by v duši tály sněhy,
jež srdce z prsou vytrhnout mu chtěly.
Tak vždy se dálo, před obraz kdy stanul,
by dílo skončil; proto ustal v práci
a ve dne, v noci stín co osamělý
zde před obrazem v myšlénkách se ztrácí.
Dnes také dumá. Ze soumraku kukle
již noc jak motýl hvězdných křídel svity
nad město vzlétla, nad kláštera štíty;
79
v mžik její kouzlo jako poupě puklé
se rozevřelo a snů vůně tichá
plynula hudbou v spící duši mnicha.
Zas viděl neskončený obraz vlastní,
zas jeho štětec slzí odnes’ příval
v dál mlhavou – tu náhle v moři světel
sál celý vzplanul, zvukové harf slastní
kol tiše zněli – jaký stín to sletěl
na obraz mistrův, perutí tam kýval?
Než domyslil, hlas tajný zazněl z hlubin:
„To není stín, to andělé se blíží,
by tvář Kristovu pnící v spásném kříži
v tvůj obraz vdechli. Leskem bohorovným
v těch slzách zaplál zbožnosti tvé rubín,
jež před obrazem žalem nevýslovným
žár tvůrčí hasily a v popel hluchý
květ vidin měnily a v pahýl suchý.
Pán odmění tě, co andělských kůrů
kol jeho trůnu, v zem se chýlí k tobě,
lesk jiné barvy duhy ze azuru
si nese každý, v nesmrtelné zdobě
tvář Krista vzplane, jak’s ji tušil v snění.“
Když mistr procit’, červánek již denní
tkal růže na oknech a na podlaze. – –
Ó boží zázrak! snění vyplněno!
tvář Krista chví se zářném na obraze.
A od té doby mnicha slulo jméno
Fra Angelico.
80
Zpěvy historické.
– SVATOPLUKU ČECHOVI. –
[81]
Na Zbraslavi.
V klášterní kapli tiché na Zbraslavi
se noří ze tmy stínové dva tmaví.
Jak netopýrů křídla tiše vzduchem
jich řízy vlají utajeným ruchem,
dvou mnichů řízy; zástup stínů němý,
jak ptactvo z hnízda se soch na pilíři,
vzděšeno lítá ke klenbě a zemi
a jepic rojem kolem lampy víří.
Ta před oltářem míhavě se třpytí
jak bludička; i luna z mraků časem
se hroužíc zvolna bílé růže nítí
v gothickém okně, že jich bledým jasem
krůpěje krve na Kristově tváři
se zdají kanout v plátno na oltáři.
Teď vítr zalkal v otvoru kdes skrytém,
víc lampa zaplanula žlutým svitem,
postavy mnichů jasněji se mihly:
pochmurný stařec, statný jinoch štíhlý
[83]
se k zemi kloní pohříženi v dumu,
a nad nimi již temná půlnoc zvolna
do kraje zvučíc s věžatého chlumu
zhasíná v dáli, vzpomínka jak bolná.
Však stařec náhle setřel dumu s čela
a ústa přimklá polohlasně děla:
„Vím, dobře vím, můj synu v Kristu milý!
žes tuchou veden úmysl můj s předu
postřehl dávno hvězdami svých hledů,
proč v době pozdní, v duchů noční chvíli,
jsem uved’ tebe v tato svatá místa.
Vímť, beze mne že před tváří zde Krista
bys ruce sepjal ku modlitbě vroucí,
by sílu svou i v smrti nehynoucí
dal tobě On, svou zářnou vůli nitra
a v lásce žehnal tvému předsevzetí,
jímž věčně řádu zaslíbíš se zítra.
Než jiného cos mám dnes na paměti,
co jako žernov po dlouhá již léta
ohýbá šíji, mrazem bělí vlasy
a jako chmura nevidomá, kletá
i v spánku sedá na mých očí řasy.
Dnes máš to zvědět! poslyš! doba kvapí!“
a přes hlavu si stařec vztáhl kápí.
„Kdys hochovi jsem vypravoval tobě
k otázce tvojí po otci a matce,
že jako malé usmívavé robě
mi sestra zmírající dala tebe,
že předčasně i otce před tím krátce
ti vzalo v hněvu nelítostné nebe.
Že klášter potom, jehož byl jsem údem,
84
sirotka přijal, nad tebou měl ruku,
bys nedotknutý různým světa bludem
jak poupě zůstal v jara svěžím puku –
Však Bůh mi odpusť lež tu nastrojenou,
jíž zahalil jsem klamnou tobě sítí
rodičů chyby, nešťastné jich žití;
vždyť nemohl jsem lidské zloby pěnou
tvou duši třísnit, neblahou tou zvěstí
se jako bouře nad tvou hlavou vznésti,
by mládí tvé a sen života zlatý,
jak kalich květů do prachu byl svátý.
Teď mužem jsi! nuž poslyš, co ti pravím:
tvá matka, sestra moje, zrakem žhavým
nectného muže klesla obelstěna,
jak lstivým hadem v ráji první žena.
Pak jako Kain šílenství požár v oku
se v propast vrhla se skal strmých boků.“ –
Zachvěl se stařec, ale mladík pevně
žal tlumil svůj – jen rety přimkl těsně,
jen oko blesky rozžehlo se děsně,
černavé oko, potom zašept’ zjevně:
„A otec?“
„Zmizel bez stopy, snad dále
s dívčiných retů jinde sbírá medy. –
Však přece v klášter jednou nenadále
zavála pověst pouti jeho sledy.
Když církev boží mocí svého soudu
onomu škůdci – jehož jméno hříšné
zde v bázni vyslovuji v svatém chrámě –
Husovi vtiskla znak kacířství v čelo
a jazyk jeho v ohně zaplál troudu,
85
tu v zemi této pomstou zahučelo
kacířů zbylé plémě v zlobě pyšné,
zdvihajíc v zápas hněvnou pěst a rámě.
A lžiproroci obcházeli davy
sílíce měchem záští lidu vzdory,
že tento jako ještěr mnohohlavý
již zjevně hrozil, hlučné na tábory
putuje z dáli od svých krbů tichých.
Koranda z řady proroků těch lichých
vynikal mocně; z měst a krajů dálných
lid za ním hrnul v zástupech se valných
jak za bludičkou husté roje muší.
V hromadách hlučných do hrozivé ruky
on vnucoval jim palcáty a luky,
učení nové do srdcí psalpsal, duší
ohnivým slovem, až po kraji šírém
ryk války děsné bouřným zaleh’ vírem
do lesů tichých, niv a žírných luhůluhů.
Pokořen Sigmund! Krví božích sluhů
potřísněn darmo Vítkov nedostupný –
s temene kalich vychloubá se zpupný.
Tam v řadách vítězů tvůj otec hýří,
Koranda strašný pod záštitou ďábla – –
však ruka Páně ještě neochábla,
své moci vichrem křídlo netopýří
vzpyšnělé láje srazí do hlubiny
a k nové slávě kříž vítězný vztyčí!
Teď otce znáš i velkost jeho viny –
což útěchou ti sladkou povždy bude,
bys hříchů jeho skvrny smazal rudé,
modliteb vroucích zlatistými klíči
otevřel brány ku milosti věčné,
jež od věků jak moře nekonečné
86
se vlní světem nehasnoucí září,
bys život svůj jak oběť na oltáři
vstříc bohu nesl za otcovy hříchy
v klášteře tichém se zbožnými mnichy.“
Domluvil stařec; před ním jinoch bledý
do prázdna zírá ztrnulými hledy –
pak jako sosna zachvácena bleskem
starcovi v náruč s němým padá steskem.
***
Dnů řada prchla; v zářné kathedrále
za písní hlučných, slavně, okázale
mladistvý novic věčnými již sliby
posvětil řádu život bohulibý.
Pak zase klášter, ztajiv ruchu vlny,
v objetí lesů dřímal tajeplný
a v svatém míru; ale v mnichu mladém
od chvíle té bouř citů vodopádem
šuměla v hlavě; zprvu pevnou vůlí
přízraky plašil, jež co divé květy
v strom života se dusivě kol pnuly,
modliteb, žalmů horoucími vzněty, –
však brzo podleh’ démonů svých moci.
V té tísni jednou z chmurné svojí cely
zděšeně prchal do hvězdnaté noci,
v klášterní sad, by stromů chladem libým,libým
tluk srdce ztišil; strážce nebes bdělý,
bělostný měsíc, okem planul rybím
a sloupů velkých šedé vrhal prouhy
v zahradní ambit začernalý, dlouhý.
87
Tam v stěnách, stropě zlacených slov rysem
tkvěl na kameni obsah svatých písem
s obrazem mnohým proroků a reků;
však na rozhraní obou velkých věků,
kde starý zákon k novému se blížil,
pod tíhou kříže spasitel se nížil
pohledem slunným patře ze mramoru
na vrahy své a na ubohou matku,
jež podál stála v žen a mužů sboru.
Tam mnich poklesl uštván na klekátku:
„Ó synu boží! odpusť mi mou zradu,
že šat řeholní ku nohám ti kladu
a jako sběh zářného od praporu
ubíhám v dál, bych v ryk se mísil vášní,
jež z plamenného proti Tobě vzdoru
v svých srdcích lidé rozpoutali strašní.
V jich řadách hledat otce svého budu,
jenž jako hvězda, víry na bezcestí,
zapadl v propast nedozírných bludů.
Obrazem matky, lásky ratolestí
zabuším v srdce, doteknu se spánků,
syn otce najde, otec svého syna
a s milostí tvou velká jeho vina
jak černé mračno zajde do červánků.“
Pojednou vřava, hlasů divých bouře
zahřměla nocí – na vrata již buší
sto zlobných ruk – svist zbraní, kuší
rozeznat možno – již i sloupy kouře
šlehají vzduchem – pro bůh! klášter hoří.
Vzepjal se mnich: ambitu chodbu chmurnou
přelítnul skokem, dvéře na nádvoří
vyrazil rázem: vichřicí jak burnou
88
štít střechy praskal v jícnu žhavých plamů,
jíž rudě okna zžíhají se chrámu.
Tam pádil mnich, však žasem zkamenělý
v ústraní zůstal; v rudém smolnic žáru
postavy zřel, jak v neúprosném zmaru
palcáty, meče napřahují, kyje
na oltář, sochy, zámek zrezavělý,
jenž v skříních dlouhých šeré sakristie
uvíral nádob skvosty posvěcené.
Zřel rum a prach a zraky zanícené
divokých mužů, rukou neurvalých
pekelnou zlobu, v choutce nenasytnénenasytné,
jež láme vše, co v ústrety se kmitne.
Již mešní roucha, zdoby drahocenné
se v rukách černých blyští, již i kalich
koluje od úst k ústům naplněný
šumivým vínem ze klášterních sklepů –
šum hlasů, vír, třesk zbraní, cepů!
Pojednou muž tu obrovitých plecí
divoce vzkřikl v šumot rozvlněný:
„Hej, braši, vzhůru! neslušnou by věcí
zajisté bylo, bychom bez návštěvy
minuli krále; on by chrty hněvy
štval jistě na nás z podzemní své koby.“
S chechtotem divým vyrazili skoby
v kamenných deskách, hrobku otevřeli,
vynesli tělo, rubáš strhli bílý,
Václava krále slamou ověnčili.
Tu z šera chrámu mihem bleskné střely
mnich pojednou se octl u zástupu,
hrozivě ruku proti tlupě třímal,
blesk zrakem dštil a hlasem hromu hřímal:
89
„Kdo vůdce váš? jenž mimo kořist lupu,
znectění chrámu, zlou památku vraha,
do spánku mrtvých nectnou rukou sahá?“
Muž statný vyšel obrovitých plecí.
„Zdráv Koranda!“ dav v plném ječí proudu –
mnich bledne, klesá –
„Ptáček jeden v kleci
přec omeškal se; do ohně s ním troudu,
ať zakusí, jak mistru bylo Janu“ –
To nebyl červánek, jenž svitnul k ránu, –
to Korandovi klášter na Zbraslavi
na cestu svítil jak sloup velký, žhavý.
90
Svatováclavská koruna.
Nad hradem slzou luna se leskne,
markrabě Karel dumy sní teskné.
Nad hradem moře hvězdic se kmitá,
Karlovým srdcem bouř citů zmítá.
Ticho – jen z dáli Vltava šumí,
králevic slzy, povzdechy tlumí.
Cože tě, Karle, klid spánku míjí,
smutek se v hnízdo hlavy tvé svíjí?
Zdali ti žalost do srdce vnuká
otcovy vlády bezbožná ruka,
jež v luhy české zasévá bídu,
podtíná kořen drahého lidu?
Či snad i v noci vymýšlíš plány,
jimiž bys Čechů chudobné lány
zahalil v slávy purpurném plášti,
rozetřel na prach nepřátel záští?
[91]
Čili snad strážných andělů péčí
před trůnem božím mysl tvá klečí,
pro drahou zemi toužebně prosí
o krůpěj lásky blaživé rosy? –
Jinam dnes duše křídloma krouží,
myšlénkou jinou trudí se, souží.
Jako ta modrá obloha zemi,
Karlova duše touhami všemi
objala lásky žhoucími dechy
milený národ, milené Čechy.
V luhu té lásky s mnohými kvítky
úmyslu vzrostly růžové snítky,
korunou novou, čelenkou slávy
obdařit Čechy, králů by hlavy
ve barvách duhy zaplály v trůně –
povolal mistra, zlata dal tůně:
„Nešetři perel, blyskotných kovů,
jako že lid svůj vzkřísím já z rovů
ku nové slávě, k novému žití,
koruna tato stkvosty ať svítí.“
Pracoval mistr, nešetřil zlata –
pojednou k choti Karlově chvátá:
92
„Králevic v dáli, zlata mi chybí,
velmocná kněžno! splň jeho sliby,
bych mohl dílo dovršit k cíli,
zlata mi dodej, doba již pílí –“
Tu s vůlí Blanky koruna zlatá
Václavu světci se hlavy sňata;
do tmy jež věků zář nesla blesků,
v koruny nové zmizela lesku.
Proto sen blahý Karla dnes míjí,
smutek se v kotouč do hlavy svíjí,
do srdce bodá plamenná dýka,
stero kol hlasů šumí a vzlyká:
„Pýchu jsi krmil, majestát prachu;
bys novou zdobu připojil k nachu,
Václavu světci, miláčku Páně,
koruna vzata, zloupeny skráně!
Jestli však k tobě kněz Václav shlédne,
v kajicné roucho purpur tvůj zbledne,
koruna tvoje, bludiček plamy,
zapadne v propasť pekelné tlamy.“
Zachvěl se Karel; přízraky steré
v oku se chvějí – v svatyni šeré
93
Václava světce socha kde svítá,
bolest jej vede zoufalá, lítá:
„Václave svatý, vévodo, kníže!
smiluj se, zbav mne viny té tíže!
Uveď mne vůlí v šlepěj svých kroků,
pochodeň hněvu nezapal v oku!
Dědicem slávy této jsi země!
nuže buď tvé jen zdobeno témě
korunou tou, již chystal jsem v pýše
sobě a příštím nástupcům říše.
Na soše tvé jen zářiti bude,
co zatím králi čelo své chudé
do prachu skloní před tváří tvojí
veleby tvé jen žijíce zdroji.“ –
Zvolal tak Karel prosebným hlasem –
vizte ó zázrak! nadzemským jasem
kaple se plní, na soše svaté
plameny kruhem chvějí se vzňaté,
vůně se šíří opojných růží,
v tajemné zpěvy slova se druží:
„Z prachu již povstaň, Karle, můj synu!
v duši tvé čisté kdo by zhled’ vinu?
94
Se sochy mé že koruna vzata?
zdali tam záři nevidíš zlata?
plamenů deště jiskrné moře? –
koruny této nesmrtná zoře
českého lidu láska je vroucí,
od věků věčně do věků žhoucí.
Korunu lásky na moje témě
milených Čechů přináší plémě,
tys jejich vůdce, dědic můj, kníže“ –
– Nad kaplí, hradem v podobě kříže
hvězdice planou; kolem nich blesknou
zbrojí se mlžné postavy lesknou.
95
Kříž Božetěchův.
V noc lesů širých, mrak nad nimi šedý,
dnes ohněm zaplál klášter na Sázavě;
jak olbřím bájný, jemuž slepé hledy
zas divem mocným hvězdou, růží zkvětly,
v tmě okny svítil rudé ve záplavě,
že s věží, bání černé, dlouhé stíny,
jak zástup šelem před strážnými světly,
v houšť prchaly a lesů do hlubiny.
Dnes noční pták se na zeď nezavěsí
pochmurným křídlem, žal sem nedoletí
z pozemských luhů, – modlitbou jen, plesy
dnes klášter chví se, návrat z Říma světí
opata svého, otce Božetěcha.
Sto duší k Bohu horoucími vzněty
po sloupech pne se jako svlačce květy,
sto hlasů bije v zlatou klenbu dómu,
jak vichrů křídla korunami stromů,
v nich bouře zní i píseň sladkodechá,
s níž večer ptáci vracejí se domů,
mír hrobů, nebes naděje a těcha.
[96]
Pokynul opat, mnichů ztichly písně.
Tvář jeho vážná, z ocele jak skutá,
kol pohlížela ztrnule a přísně,
jak zimní pláň se zdála nepohnutá,
již havran smutek křídlem jenom stíní;
kol vousů bílých vlnilo se jíní,
však z oka hloubi když to blýsklo žárem,
blesk myšlénky kdy čelo prochvěl skalné,
led roztál mžikem, tváře rysy žalné
jak zima prchly před procitlým jarem –
tvář plná květů sluncem vzplála něhy.
Děl opat k mnichům: „Opět v rodné břehy
Pán vichrem moci člun můj řídil vratký,
zas hvězdy známé kroužit zírám šerem
jak peruť strážnou naším nad klášterem,
zas rodnou půdu líbám, řízu matky,
a lesů šelest řeči Cyrilovy,
jež v chrámě tomto vane na oltáři,
svou duší hltám, noc jak hvězdnou záři,
květ rosu vlahou, země lidské rovy.
Dík Bohu za to, že dnes, milí bratří,
vám v oko lásky moje oko patří,
že ještě jednou žehnati vám mohu
co opat váš a v chrámě tomto k Bohu
za vašich písní vznášeti se blíže,
jak list se vichrem vzhůru nese k nebi;
neb vězte, bratří, na krátkou jen chvíli
nás tento klášter solí hostí, chleby,
a řádu poutem povinností víže.
Snad, co dím toto, k našemu již prahu
zvěst mrakem cválá, Břetislav že kníže
nám odsud na vždy ustoupiti káže,
97
že hůl vyhnanců do rukou nám vnutí, –
co bludné hvězdy bludnou počnem dráhu.
Však plachý zrak váš zdiveně se táže,
kde zvěděl jsi, co klášteru, nám hrozí?
ční dosud bašta, Prokopova stráže,
proč návrat svůj tou potřísňuješ rmutí?
Já na to dím: Zda snů blesknými vozy
duch proroků dny neosvítil příští? –
sen taký věštný v mysli mé se blýští.
Již dlouho trvala pouť moje k Římu.
Již mnohý kraj co lehká mlha dýmu
prch’ před mým zrakem, cíl byl ještě dálný.
Však odvaha mé duše, síla těla,
jak pampelišky chmýř se rozletěla,
skráň bila na poplach, zrak chvěl se kalný,
kříž do beder jak osten vnikal palný,
ret suchý sténal – na výstupek skalný
jsem znaven used’; vedle kříž můj stínem
most vzdušný klenul nad propastí šklebnou,
jež u mých nohou rozvírala jícen.
Poslední růží západ hasnul vznícen,
již soumrak ve vzduchu se zachvěl siném,
jak posel noci. Tváří převelebnou
Alp vrcholy se hroužily v mé dumy,
že srdce bázeň pojímala hrůzná;
a zatím noc jak moře nedoměrné,
mne, hory pohřbila ve vlny černé,
v nich mé jen snění, co modlitba nuzná,
perutí létla na nebeské chlumy.
Sny bouřné snil jsem, pojednou se vody
jak slovem Ježíšovým utišily.
98
Po hlati tiché, světelnými brody
náš světec Prokop chvatně ke mně pílí,
tkne čela se: „„Již‚Již povstaň, Božetěchu,
snů tíhu setřes jako plíseň mechu,
nechť, co ti zjevím, duch vyslechne bdělý.
Za vinu svou kříž neseš obrovitý
na oltář Petrův; prst tvůj přeumělý
sám stesal jej a cesty nyní v půli
krok vázne tvůj jak do močálu vrytý.
Proč s paluby jsi odvahu vrh’vrh’, vůli?
vždyť každý člověk, jak ty ku zdím Říma,
kříž viny své až po hrob musí nésti;
když nyní víra, síla tvoje dřímá,
jak srdci bude při Hioba zvěsti,
až klášter tvůj i můj, chrám nad Sázavou,
jak vidina v zem pro nás na vždy zmizí,
až s bratřími se v kraje vydáš cizí
a kříž vyhnanství pod tvou bude hlavou?
Jak duše chabá toto snese břímě? – –
Však otec můj, Pán nebes milostivý,
jenž chlebem lásky celé světy živí,
své milosti mi živné podal símě,
k mé prosbě svolil, jež hlaholem zvonů
z úst mojich zazněla až k jeho trónu.
V nebeském luhu u nábožném plesu
jsem žalmy zpíval řečí Cyrilovou
po zvyku dávném jako na Sázavě;
zas jako kdysi šumem zněly lesů,
jak vichrů bouř, jež lkala na útesu, –
tu mezi písní vlnou purpurovou
vzletěla hvězdou myšlénka v mé hlavě:
99
,Můj otče dobrý, oko všehomíra,
ó pohleď s nebe na mou rodnou zemi,
jež dlaň co děcka, hor chudými lemy
se do tvých výšin s prosbou rozprostírá!
ó chraň ji láskou nehynoucí, věčnou,
jak okeán svět vlnou nekonečnou,
a jestli souzeno jí v poutech mříti,
být rabem jiných – ó pak v tuto bídu
mých otců zemi, nešťastnému lidu
ať jeden paprsk přece do tmy svítí:
zvuk řeči té, jíž kdysi na Sázavě
jsem stromům, skalám o tvé zpíval slávě!‘
A s milostí Pán naklonil se ke mně,
svou ruku zdvih’, dav rozstoupil se mraků,
pod námi ze tmy zjevila se země:
,Zda tamo muže hledy stihneš zraků?
šíj v zem se kloní, hlava, lysé témě,
kříž na bedrách mu leží obrovitý,
hle! znaven used’ na balvanů štíty.
Nuž přistup blíže, schyl se k jeho hlavě
a zahřímej jak kdysi na Sázavě – –
– – – – – – – – – – – – –
Ó Prokope! toť symbol do budoucna
pro zemi tvou; kříž potupy věk dlouhý
lid ponese, až mdlobou v pouti klesne.
Tu do snů smrtných slova tvoje vroucná,
řeč Cyrilova, plná síly, touhy,
jak hudba zazní, moře vpadne plesné,
dál na pouť s křížem, poutník mdlobu střásá
a u cíle vstříc volnosti své jásá.““jásá.‘
Když jitra polibkem jsem procit’ ze sna,
jak stíny noční slunce před východem
100
tíž smrtná prchla, pouta mdloby děsná,
v pouť s křížem dál jsem dlouhým spěchal chodem.“
Domluvil opat; slední slova echem
se tiše chvěla sloupovím a chrámem.
Tak orli v noci o svou bijou mříži,
sny volnosti hvězd poplašeni klamem.
Dav mnichů bledý na opata vzhlíží –
tu jedním proudem, jedním bouřným dechem
chrám zazněl: „Zdráv buď, Božetěchův kříži!“
a venku skály, lesy náhlým spěchem
zvuk tiše opáčily: kříži, kříži! –
Zem celá do snů blahostných se hříží.
101
Sedlecká legenda.
– EM. MIŘIOVSKÉMU. –
V moři mračen na korábu šerém,
racky kolem blesky jiskřící,
v Sedlci noc spěla nad klášterem
hlukem hromů, burnou vichřicí.
Věž se chvěje, zvony znějí samy,
táhle jich zvuk v bouři zaniká,
jako v slunci bahen bludné plamy,
v šumotu lip chvějná osyka.
V chmurné cele s chudobného lože
starý mnich se zvedá přízrakem:
„Otče,“ volá „milosrdný Bože!
blesků roj teď ssýláš oblakem.
Jediný jen sešli v oko slepé,
pod řasou by z troudu opět žár
vzeplál, jako z noci hvězdy lepé,
vrátil se mi zraku božský dar.
Vždyť to oko jako anděl péčí,
v stráži bdělo víry v krunýři
[102]
před tvou církví; aby bludů meči
v sad nevnikli kozli, kacíři.
Však ty víš, že kraj zde kolem šírý,
kláštera a řádu v obvodu,
pluhem práce mé prost Bratří víry,
žírným luhem zkvítá v úrodu.
Však ty víš, ó pane všemohoucí,
kolik duší spásy v palubu
z vin jsem vznesl, kolik v plamen žhoucí
knih jsem bludných vmetal v záhubu.
A kdy zásluhy mé nevyváží
rosu milosti, tvé dobroty,
pomni otců mých, již v tvojí stráži
v obět dali srdce, životy.
Děd můj mečem v bělohorské dýmy
pomáhal psát tvoje vítězství,
jehož dosud květy plamennými
mohyla se padlé země stkví.
Otec můj, co jestřáb zobák tupý,
brousil meč a srdce v křemeni,
od města kdy ku vsi se zástupy
bludaře v tvé vracel učení.
Nuž těch reků zásluhy spoj s mými,
ze tmy slepoty bych bídnou tvář,
jako země sněhu prostá zimy,
vztyčit mohl slunka v jarní zář.
103
Jako včela zas chci o své plásti
pracovat, tož bludů stavět pych,
k nohám tvým co pes své služby klásti –
vyslyš mne, ó Pane, v nebesích!“
Bouře přešla. Ohlasem jen dálným,
vzpomínka jak v duši malátné,
nebe hřmí, déšť kapek zvukem žalným
v okna padá v ticho posvátné!
A mnich ve snách, v klikaté jich směsi,
toto slyšel: „Věrnou duši tvou
žádost má ať v ničem nepoděsí,
byť i sluchu byla podivnou.
Takto zní: Noc každou k práci truchlé,
v hřbitov půjdeš v chmurnou kostnici,
lebky, hnáty, kosti plísní stuchlé,
skupené tam v divé směsici,
Rovnat budeš v různé, zdobné znaky,
co duch dá ti zbožným vnuknutím.
To-li vykonáš, Pán slepé zraky
rozžehne zas ruky dotknutím.“
Od té doby, prací zabrán pilnou,
v kostnici noc každou trval mnich,
kosti rovnal rukou neomylnou,
jako květy do záhonů, lichlích.
V průčelí již oltář; lustr hrůzný
před ním visí, důlky lebečné
104
svícny jsou, kol z hnátů erb již různý
v stěnách našel místo bezpečné.
Dál mnich spěje mocí tajůplnou,
cíl již blízký, duše zírá v snách,
zornice jak jásá světla vlnou –
ubývá již kostí v hromadách.
Tu kdys v noci, o hodině duchů,
ze všech koutů, ze zdí klenutí
vzdechy, šepty ku mnichovu sluchu
netopýří vlály perutí.
Zprvu zticha, osení jak šumí,
potom náhle pilou bzučící,
lebky, hnáty, derouce se v tlumy
harašily tichou kostnicí.
Hlasy zněly: „Proč ty rukou smělou
hostinný náš rušíš věčný klid?
Vari odtud, kde je stráží bdělou
Žižkův padlý bohatýrský lid.
Sigmunda voj palcáty a cepy
shroutili jsme praotců tvých rod,
jenž jak ty, své víry vášní slepý,
poutem mířil, mečem na národ.
Vari, smělče!“ – ale s myslí pevnou
setrval mnich, mužně stínům děl:
„Nemohu-li slepý, s tváří hněvnou,
živé stíhat, z bludařských přec těl.
105
Kosti mám, bych k poslušenství Pána
uhnětl je. Jako tato zem,
bludů plná, na pospas je dána,
tak i vás mám Jeho rozkazem.“
V bouř však rostly oživené hnáty:
„Nuže věz, že marno úsilí,
tvé i všech, již řetěz hanby klatý
věky na vlast naši věsili.
Praotců teď kosti z hrobů země
živé spějí zase s palcáty,
vozy jejich půda hučí temně –
to den pomsty, to den odplaty.“ –
Zazněl výkřik, zaduněla rána,
nocí hvězdnou tichý chvěl se sten –
Pod hromadou lebek, hnátů z rána
zasutý mnich mrtvý nalezen.
106
Strážný duch.
Z kostí předků kliditi bude
pilný květ otčiny rozkošné ovoce.
„Jak„Jak chmurný chrám, v němž oltář slávy zřícen,
kde za dne, noci tma jen věčný host,
jak hrobky velké otevřený jícen
mých předků zdá se dávná minulost.
Vzduch těžký kol; ty nohu šineš v báznibázni,
a zavoláš-li hlasem zvýšeným,
vzdech tlumený ti z hlubin dutě zazní
a noční ptactvo skřekem zděšeným.
Přec, chráme svatý! v beznadějnou dumu
neklesám nikdy, ale v nebe tuch,
že od věků kol popelnic těch, rumů
praotců krouží velký, strážný duch.
Praotců duch, jenž jako Simson jednou
podvrtne stěny svého žaláře,
jak Kristus havět ven vymrská bědnou
a slávy nové vztyčí oltáře.“
[107]
Tak v chatce zbožně stařec šeptal šedý
u velké knihy zavíraje spony,
v níž dosud četl, zrosenými hledy
vnikaje v šeré minulosti clony.
Tvář velebná; v ní mučedníků víra
ztrnulým tahem psána, v shodě svorné
však vedle vůle přísné, neúmorné
lahodná vroucnost citů z tváře zírá.
Jak šerem pablesk vrásek po bludišti
zor očí jasný ručejem se blyští
ze skály čela. Kolem vousů lemy
jak vlákna travin jíním postříbřená
se řítí dolů – vodopádu pěna.
Kahanec hasne, stařec dumá němý.
Slyš! temná půlnoc brandýskými zvony
do kraje hlučí, tiší posvátnou
zvuk její mře jak dálné zaúpění –
Zas mír a klid – jen vln divými shony
v noc tichou písní úchvatnou
Orlice šumí, výš se proudem pění.
Kahanec hasne, v starcově však hlavě
vzpomínek lampa hoří plápolavě,
snů muškami se plní ducha příze –
číst počal stařec v minulosti knize.
Na lůžku tamo tvář starcova bledá
se v přítmí chvěje. Sněžné na obočí
již píseň bzučíc můra ona sedá,
na jejíž hrudi zejí lebky oči.
Šept slyší úst: „Blíž sedni ke mně, synu,
dech krátí se a srdce umdlévá,
již z chatky své v práh věčnosti se šinu,
kde spásy věčné kyne úleva.
108
Přec ret můj chová odkaz ještě jeden,
jak slední výdech růže před skonem,
jímž jako hvězdou v Betlém budeš veden
za cílem žití, svatým zákonem.
Toť svatý odkaz, v otců našich rodě
na syna s otce stále přechází, –
co v mysli chovám jeho o původě,
v té slední chvíli ret ti zobrazí.
Když nad Brandýsem před dávnými časy
den vzešel slávy, hradu jeho v týn,
jak orel hnízdo, erbu svého jasy
kdy zatkl Karel, velký Žerotín,
tvůj praděd v službách v brandýském byl hradě.
On svědkem byl, jak odsud Karlův duch
let prvý počal po otcovském sadě,
jak v jeho líchy zaryl práce pluh,
by zářné slávy rodná došla země,
již miloval, jak spásu duše svojí.
Žel, s Bílé hory zahučela temně
bouř veliká, vln divém ve příboji
loď poklesla, jež v zaslíbenou zemi
lid nesla náš a budoucnosti sémě.
Tu noc nastala hluboká a černá,
tmou jejíž stínů psanců bludné plémě
v dál prchalo v cizinských krajů lemy.
Ne pro odboj, leč pro bratrskou víru
sléz Karel také vyobcován z vlasti.
S ním praděd tvůj jak stín a duše věrná
šel do vyhnanství. V modlitbách a míru
dny prchaly, neb útrap ostny strastí
před oltář Toho nesly, jehož vůlí
vše stalo se. Ta myšlénka v jich žití
109
jak hvězda plála do vyhnanství šera,
kde chleby slza solila jim sterá,
ta myšlénka, jak ohromný tes žulyžuly,
tříštila v pěnu žalu vlnobití,
jež o lebky již brousilo si spáry.
Však jako strom vnořený cizí půdu,
ať vláhu víry, svit měl síly jarý,
přec Karel znáhla myslí klesal, tělem,
po smrti touže, konci běd a trudů,trudů.
Sic ob čas jednou na své rodné statky
směl přijeti, by řízu zlíbal matky,
tu řízu Kristovu, jež nepřítelem
strhána byla – avšak žíznivému
co krůpěj rosy na kalicha lemu,
co lásce žárné jedno políbení?
Spíš každým vzdechem otců půdy svaté
snět nových trnů vyrůstala v snění
a vyhnanství jho stížilo se klaté.
Den jeden světlý sklenul mostem duhy
přec vyhnanství: kdy blahá stihla zpráva,
že církev svatá, ač by mocí práva
bludaři mohla na svěceném místu
hrob odepříti, jiné pro zásluhy
v to svoluje, aby tělo jeho jednou
v Loukoti* spočinulo k spánku v Kristu.
Sen útěchy, že smrtí vrácen bude
své půdě rodné, v přízi žití bědnou
od doby té tkal růže plesu rudé.
Jen někdy stínem hnula s povzdálečí
se myšlénka: Zda kacířovi v slovu
* Bývalý hřbitov bratrský v Brandýse n. Orlicí, na němž stála i hrobka Žerotínů.
110
však státi budou, strojenou zda lečí
ho neklamou či ku jeho snad rovu
po letech přijdou, kacířské by hnáty
ven vyvrhli, by hřbitov jejich svatý
hřích nezprznil? – Tak za myšlének války
dnů jeho plně dovršena míra –
V tu chvíli zmužile děl tato slova:
‚Zřím kosu smrti kývat na mne z dálky,
zor sovy zelený a peruť netopýra, –
vše v cestu připrav, půjdem do Přerova,
smrt na Moravě, v Čechách hrob chci míti,
jimž oběma vždy patřilo mé žití‘:
V pouť vyšli slední. Jako jelen v skonu
se lesem vleče v místo osamělé,
kde kapradin a sítin houští stmělé
ozvěnu dusí výkřiků a stonů,
v hrad přerovský krok unavený chýlil
Žerotín velký. – –
K polednu den pílil
a v hradní jizbu na lože v tvář chorou
stemnělým oknem, pozlacenou mříží
déšť paprsků jak pozdrav házel s nebe.
Pojednou chorý zaplál tužby zorou:
‚Ven vyneste mne na cimbuří hradu,
ať ještě jednou duše má se hříží
do zlatých krajů, v neskonalou vnadu –
ať, Moravo, zřím ještě jednou tebe!‘
S cimbuří Karel vlast obzíral drahou.
Vzhled jediný, stín prchal mátohy,
stál hrdě vzpřímen, oko slzou blahou
se plnilo, jak deštěm studna zpráhlá.
111
Od města střech až tam, kde oblohy
se klenba modrá k zemi kruhem táhla,
kraj otvíral se, lad a rolí pruhy,
jak pestré v dáli rozložené stuhy
se vlnily, nad nimi zlatí ptáci,
jak modlitby, jež lid za pluhem v práci
ku Pánu šepce, v modrý věnec lesů
obzorem vzpjatý mísily se v plesu.
Zde kostel s vískou s kuřátky jak slípka
se v dáli míhá, v samotě tam chata
neb řeky hlať, jak stříbrostkvoucí šipka
zelení luhů blýská. – Nad vším deštěm zlata
vzduch čistý hrá a veleby tká přízi.
Vztáh’ ruce Karel: ‚Ó, má vlasti drahá!
jak nebi blahořečím, že mi přáno,
v tvou náruč přinést hrob svůj z nivy cizí,
že na tvých ňadrech, matko moje drahá,
vzkříšení vyčkám zaslíbené ráno.
Hle modré hory, za nimi Čech lány,
tam Brandýs můj, tam hrobka na Loukoti
vstříc kyne mi již hostinnými stany.
Však jestli zloba nepřátel se srotí
snad po letech a v žízni nenasytné
jak hejno kání k mému hrobu slítne,
by nad kacířem v smrti vedla soudy –
ó, matko země, těla mého troudy
jim nevydej v smích mrzký, na potupu,
drž v objetí mne, jak já v lásce tebe
jsem objímal a chránil vrahů, supů,
již strhat hvězdy s tvého chtěli nebe!‘ – –
Slov sledních silou Karel ochromený
112
kles’ choti v náruč, tichými pak steny
ulétla duše. – – – – –
Proč dlouhými slovy
však toto vše já vyprávěl jsem tobě?
Nuž, synu, věz! – Kdy kámen mramorový
zas uvřel hrobku slavných Žerotínů,
tvůj praděd Bohu přísahal a sobě,
že u Karlova hrobu věčnou stráží
bdít bude sám a potomky svých synů,
by jako stíny hrobky na zápraží
pych děsili a drzá čela smělá,
jež tělo svaté znesvětit by chtěla.
Toť odkaz ten, jejž otec dal mi jednou,
než na pouť slední dal se nedohlednou,
já posouvám teď článek řetězu
a úkol ten v tvá, synu, bedra kladu,
jak v boji vojín u smrtelném pádu
štít druhu dává, meč a pavezu.“ –
– – – – – – – – – – – –
Sen dosnil stařec, vzhlíží udiveně
po jizbě tiché, protírá si oči,
však luny zář jen na protější stěně
jak réva divá úponky se točí.
Tu stařec zvolal: „V pravou, otče, chvíli
v snách navštívils mne, duši dodal síly,
by dovršila předkův odkaz dávný.
Hrob Žerotínův dosud neporušen
po dnešní den – jak zítra ale bude?
Zlý lidský duch co jestřáb neunavný
již krouží kol, lakoty vášní vzrušen,
že v hrobce zlata hromady se kupí.
Nač zlata kacířům, nač rubíny jim rudé?
113
chrám brandýský a fara zdi má chudé,
což vzplanuly by rakví zlatých lupy. –
Ó, drahý otče! v pravou přišels chvíli,
dnes ještě sejdu svaté do mohyly,
na místě tajném Karla pozůstatky
uložím v spánek v lůno rodné matky.“ –
V noc vyšel stařec, v hřbitov českých bratří
se dávný bral. Nad hlavou hvězdným pásem
luh nebes plál a vánek dechem vůně.
Pojednou stane, blíž otvorem patří
stín postav, světel v hrobky chví se lůně,
praskají rakve – skočil a již hlasem
hřměl hromovým: „Zpět, zplozenci vy pekel,
té hrobky svaté strážný jsem já duch,
já ruka jsem, jíž hrůzné mene, tekel
psal Jehova i země této bůh.
Kol hrobky této lásky věčnou dumu
dnem nocí spřádám, nebe rajských tuch,
by k žití opět z popelnic těch rumů
praotců vzletěl žárný, velký duch.
Praotců duch, jenž jako Simson jednou
by zvrtnul stěny svého žaláře
a jako Kristus láj vymrskal bědnou
poznovu vztyčiv slávy oltáře.“
V dál sběř lupičů bázeň žene lítá
a východ rdí se, svítá, svítá, svítá.