Tři štědré večery.

Tři štědré večery.
(Vánoční idylla.)
– FRANTIŠKU HERITESOVI. –
[115] Betlémská noci! posle lásky boží! jak tebe vítám s duší roztouženou! v tůň času prázdnou, v liché žití shony, v ryk starostí, jež ku hrobu nás ženou, ty stále zvoníš poesie zvony a růže kouzlíš na chudobném hloží, jež sluje život; – hvězdo bajných světů! v mou píseň prostou sněžných nasyp květů. Krajina v sněhu, na sta barev srší v paprscích luny bílých ze závějí. Černavou vížkou kostel na návrší se míhá mírném; čtverhranem kol čnějí zdi hřbitovní, dál farní domek svítá z aleje lip teď zasněžené, pusté. Zde onde svahu chaloupka se chytá, však dole v nížině jak v klubko husté úpravná víska bílé řadí chaty, z jichž okének dnes paprsk plane zlatý, radosti paprsk, jezule že spásné poprvé k matce oko zvedlo jasné v betlémských jeslích; – nad krajem mír svatý, v obloze čisté, hvězdné moře blýská. [117] Jak ptáče v hnízdě, v pokojíku milém v snách podřimuje v křesle starobylém stařeček farář; suchou dlaní stiská vrásčité čelo, lysou hlavu svoji, jež dnešní večer hoří myšlénkami. Vždyť zdá se mu, že pozlacenou chvojí se stolu kývá, rozžíhá se plamy vánoční stromek, se zelených snětí, že lesní vůně slétá, zlatí brouci, jak podál z krbu jiskry žhavé, vroucí – toť vzpomínky jdou starci do paměti. Byl synem horala, jenž pluhem, dlaní, jak dub pohorský s bouřnou metelicí, boj tuhý vedl s bídou bledolící, chléb dobýval si v pošumavské stráni. Chýž nuzna byla jak ta horská skála, v níž ze dřev sbitá nad údolem stála, však přece v prahu květnou ratolestí pučelo blaho, mír a prosté štěstí jak malá chudobka: tou syn byl zdárný, jenž jako strůmek v den života parný stín blahý vrhal, pramenem byl tuchy, v němž otec ztápěl ret znavený, suchý. Děl otec jednou: „Sám pan farář praví, že věčná škoda bystré chlapce hlavy, by za pluhem jen brázd měřila hloubku, že jako ocel rozum jeho břitký a mízy pln, jak peň mladého doubku, jenž stále výš jen koruny pne snítky – poslední haléř bychom bez námitky ze truhly vzali, na školy jej dali – můž’ knězem býti, pak starosti, žaly 118 nám stonásobně jistě vynahradí, že staroba se zdáti bude mládí.“ Jak orel z hnízda z chaloupky tak skalné duch mladý vylít’ v hlučné město dálné. A nyní vše, co v mládí tehdy zažil, zas ve snách starci na obzoru vzchází: Jak úpal žití klasy duše pražil a drsnou rukou citů sahal v mlází nevlídný osud, jak již anděl zkázy jej táhl v tmu a v tajné žití srázy – až mečem práce všecko přemoh’ vůlí. Přec v době této strádání a žalu blahostné chvíle oblouky se pnuly ze rmutu žití, ze všednosti kalu. Vždy přilétly co sněžné holubice a křídly slzné vysoušely líce, se snítkou v zobci na knihy mu sedly – ó jak ssál vůni, snítku poznal jedlí, co v dálných horách nad otcovskou půdou ochranně vlají, v písních šumí plesných, jež dětská duše jako mušky zlaté kalichem růžným na vždy polapila. To chvíle byly ze zdí města těsných, kdy o vánocích za svou matkou chudou do rodných hor, v nichž o samotě žila, se na pouť bral, neb otcova tvář milá do stínů zašla říše nadhvězdnaté již dávný čas. – Ó čarodějný svátku! ó štědrý dne! strom nemá tolik květů a nebe hvězd a slunce tolik vznětů, co upomínek v duši tebou svítá! 119 Zas jizbu drahou zírá, rodnou chatku; na stole bílém lampa slabě kmitá a v kamnech oheň s vichrem píseň hude. Jak skříní starých milé tvary vítá obrazů ztmělých, zpěvných kolovrátků, jež v koutě mlčí! v cihly čisté, rudé zář měsíc hází, v oknech zasněžený les ve snách dumá, plane drahokamy; kol svaté ticho, tikot hodin známý jen ozývá se milou hudbou s stěny. V to slova matky zlatým znějí zvukem, co jarní déšť mu v duši kanou chorou, že opět bije dávné síly tlukem, jak mladý orel probuzený zorou. Jak zlíbal slzy v drahém obličeji, kdy matka útrap rozevřela knihy, jak čelo hladil, vrásek rovnal rýhy, v nichž starostí se stíny o něj tměly, co noční můry šedé v plachém reji, jak radostí se ruce chvěly její, kdy jídla nesla synáčkovi milá, jak plály zraky – potom spolu bděli, až půlnoční se doba přiblížila. Tu s celou vískou na cestu se dali po sněžné pláni na mši do kostela, svítilny plály, hlasy zněly smíchem, v to štěkot psů se po kraji nes’ tichem, rolničky saní letících co střela a supot koní zmírající v dáli. V té pouti jednou tísní chodců pestrou dvé zahled’ očí, zpod plachetky bílé, jež kryla čílko proti mrazu dechu, 120 jak světlušky dvě prchající z mechu mu plály vstříc; jak k dívce roztomilé popatřil blíž a stříbro zaslech’ hlásku, Anničku poznal, malou rusovlásku, jež v dětinství mu družnou byla sestrou. A poznali se; potom jak dva stíny pospolu mlčky šli, duch jakýs vážný se vtíral mezi ně a dusil slova, však v mysli obou květ pomněnek siný tou chůzí rost’, že mládí jejich znova k nim přilétlo jak z jihu ptáček tažný. Tak mlčíce přec hovor spolu vedlivedli, tajemný hovor duší; – – zatím z dáli již slavně zvony krajem zaznívaly, již báň kostelní na obzoru zhlédli, s ní velký kříž, jenž přes střechu a štíty stín v dálku vrhal černý, obrovitý. Chrám světly hořel, vlnily se davy, jak moře klasů mocných vichrů vany, on stále však své místo střehl bdělý, kde obrys zářný dívčí planul hlavy a hvězdy dvě se v plachém zraku chvěly, jež někdy mžikem přes modliteb kraje se nesly k němu jako bludné včely med nesouce mu – pohled milovaný. Co zpěv mu byl, jejž jako na šalmaje sprovázel varhan dojemný hlas v kůru, v něm skřivan lásky slunných písní taje pěl zatím sladce duši nesa vzhůru. To zvěděl jenom, kdy již hymnou zvučnou chrám vánoční se písní rozechvíval o narození Boha, Pána Krista, 121 že v jeslích srdce též mu láska čistá se zrodila, k níž páskou nerozlučnou jak kámen v hloub jej citů táhl příval. A stalo se, kdy z chrámu vycházeli, že v tísni davu zúmysla či maně se sami dva jen ku zpáteční pouti v ústraní sešli; znaliť dobře stezky a záhy též, kde otvírá se pláně, před sebou spěchat zástup zřeli veský, však dokona jich chůzí dostihnouti cit jakýs bránil blahem roztouželý. Jak bajný květ by v zářném padal dešti, jak tajný šum, jímž příchod jara věští zem procitlá či peruť andělova, jim zněl jen stále zvuk jednoho slova, jež na rtech lpělo sluncem v rosné kapce, však bálo se svá mladá zkusit křídla, že nevyrčené v hloubi ve skořápce zas němě tkvělo jako perla stydlá. Však v obzoru kdy vísku nedalekou před sebou zhlédlizhlédli, krovy, bílé střechy, přec tváře v tvář se nachýlila měkkou a slovo z úst co vánek libodechý do ouška dívky růži lásky sválo. A nebe nad nimi stem barev hrálo jak mořská pláň; v ní zlatých lodic četa obláčků bílých rouna rychloletá k východu plula, za nimi hvězd sbory jak tůní mořských šupinaté tvory se leskem vlnily, až jejich hejna srovnala v obraz ruka čarodějná, hvězdnatá kotva na nebesích vzplála. 122 I zdálo se jim, že ta kotva hvězdná se na zem snesla ke dnu srdcí obou, ať život vře, ať vlny divou zlobou ze hlubin chrlí tůně zrádná, bezdná, loď jejich pevně s břehem ráje spjala života kotva: láska, láska, láska. – Ó lidské štěstí! klam tvé jméno pravé! svit bludičky dél trvá v dáli tmavé, let jepice, jež ve svém hyne vzniku, než kouzlo tvé, dél bajky trvá zkazka, dým vína vonný v hlavách hodovníků, lesk motýlí či jiskra na křemeni – – zas obraz jiný stařec viděl v snění. Byl farářem již horské této vísky rok prvý; zase noc planula boží zrození Páně. Vlídná jizba tichá příjemně hřála jako v dnešní chvíli; však tamo slyš! máť na bělostném loži jak list se chvěje, těžce šeptá, vzdychá: „Můj synáčku! hle konec můj jest blízký, jak zralý plod má hlava v zem se chýlí, v zrak padá tma jak těžká mlha v zimě, v níž sotva poznám obličej tvůj drahý. Což hrobu dbám a těla zahynutí, vímť dojista, že mého žití símě smrt včela vnese v nesmrtnosti prahy, však to mou duši naplňuje rmutí, že tebe opustím, kdy blaha krovy sám prací vztyčils rukou svojí vlastní, kdy oba teprv byli bychom šťastní. 123 Přec Bohu děkuji a po něm tobě, dítě, že blaha toho kmit jsem purpurovýpurpurový, den nový zhlédla aspoň na úsvitě – tvůj otec marně po dni tomto toužil. Vím, dobře vím, že s myslí neochotnou – kdy jarý jun jsi žití na rozcestí stál zmítán vášní lásky neúkrotnou a v budoucnost se řítilřítil, střemhlav hroužil – jsi matce slouchalslouchal, radě jejíjejí, přání, jež těchu stáří, sen života štěstí v tom viděla, bys život, synu drahý, zasvětil Pánu, službě jeho svaté. neb čí-že pomoc, čí-že požehnání nás sílilo, kdy v bídě vrchovaté jsme od úst sousta podávali tobě? A Bohu dík, tys matkou zmoudřel záhy, snad uznal jsi, že žití na obzoru ne jedna hvězda láska k ženě hoří, leč myriády v téže zářné zdobě, jež hesla jiná nesou na praporu, a lidský duch též před nimi se koří.“ Tak dále šeptal ret stařenky zvadlý, až znáhla ustal smrti mrazem zchladlý,zchladlý. A zatím zvony vyzváněly venku na jitřní mši; jak v bouři na okénku by ptáci chvěli se a křídly bili, jich zvuky v duši smutně hlaholily. Pak pomodliv se, ústa zlíbav tuhá, v chrám na mši jitřní boží kráčel sluha. V té noci boží, kdy stál u oltáře, v květ modliteb jak z ráje svitla záře 124 v tmu duše jeho, jako v zářném křestu byl obrozen a tep nového žití v svých cítil skráních, bouřné vlnobití, blesk úmyslů, jenž osvěcoval cestu, již o samotě z chrámů konal k faře. Stál na výšině; se blankytné báně jak zlatý písek hvězdný třpyt se míhal nad lesy, vrchy k obzoru až čáře, kde sněm vrcholů šumavských se zdvihal, jak drahé vlasti snil by o záchraně. Tam vlny cizoty již potrhaly hráze, co dav nepřátel ve výbojné snaze již lávou sopečnou se v kraje valí, kde chatky hynou vetché ku odporu, již cizí řečí zaznívají skály a šumy dálné pošumavských borů, dál povodeň hřmí, širším kruhem blýská, již tato před ním pobořena víska a její chrám již modlitbou zní cizí – – zdvih’ ruku k nebi, jako zlato ryzí se slza chvěla rosa démantová: „Ó matko drahá, jak tvá zněla slova? ne jedna hvězda na obzoru žití, leč myriády hvězdným mořem svítí, z nichž jedna žárem nad všechny se nítínítí, k otčině láska.“ – A za tou hvězdou život řídil prostý od této doby po dnešní až chvíli, lid z spánku budil, na démantů stkvosty mu srdce brousil, bělmo s očí snímal, vědomím plnil vyschlý pramen síly, 125 až z hlavy choré, v níž lesk bajný dřímal, vykřesal lásku k otců svaté půdě. Teď čacký lid ten jako potok hřímal z pout ledu vzešlým jarem uvolněný, duch nový orlem do hor vzletěl k stráži, že nikdy, nikdy k této svaté hrudě nevzlétne cizota ni chumlem pěny. Jak tento pocit dechem teplým blaží, teď světa Pán nechť povolá jej k sobě – tu šumné hlasy fary na zápraží se ozvaly, však sotva povstal z křesla – hle do dveří již v světel zlaté zdobě děvčátka stromek vánoční mu vnesla, za nimi matek, otců davy četné se chodbou tísnily, v před horal vážný teď popošel a v řeči mluvil vzletné: „Nad krajem naším jako anděl strážný tvé oko bdělo, jak zdupaných květů nás ujala se ruka tvoje silná, nuž v noci té, kdy láska boží světu v Betlémě vzplála, srdce naše sdílná ti, otče dobrý, dárek nesou chudý, vánoční stromek, vyrostl z té půdy, již milovat nás učils, oheň na něm rudý, toť láska naše – hvězda nad Betlémem.“ Té noci dlouho v zamyšlení němém stařeček farář patřil ku blankytu; ať moře hvězd se vlní v plachém třpytu, tři hvězdy poznal, rudě plály sině: Tvář děvy s jedné usmívat se zdála, a s druhé láska matky neskonalá, 126 však nad ně zlatem třetí plápolala jak oko Boha – láska ku otčině. Betlémská noci! posle lásky boží! jak tebe vítám s duší roztouženou! v tůň času prázdnou, v liché žití shony, v ryk starostí, jež ku hrobu nás ženou, ty stále zvoníš poesie zvony a růže kouzlíš na chudobném hloží, jež sluje život; – hvězdo bajných světů! v zem otců mých déšť lásky nasyp květů. 127