Strážný duch.

Strážný duch.
Z kostí předků kliditi bude pilný květ otčiny rozkošné ovoce.
„Jak„Jak chmurný chrám, v němž oltář slávy zřícen, kde za dne, noci tma jen věčný host, jak hrobky velké otevřený jícen mých předků zdá se dávná minulost. Vzduch těžký kol; ty nohu šineš v báznibázni, a zavoláš-li hlasem zvýšeným, vzdech tlumený ti z hlubin dutě zazní a noční ptactvo skřekem zděšeným. Přec, chráme svatý! v beznadějnou dumu neklesám nikdy, ale v nebe tuch, že od věků kol popelnic těch, rumů praotců krouží velký, strážný duch. Praotců duch, jenž jako Simson jednou podvrtne stěny svého žaláře, jak Kristus havět ven vymrská bědnou a slávy nové vztyčí oltáře.“ [107] Tak v chatce zbožně stařec šeptal šedý u velké knihy zavíraje spony, v níž dosud četl, zrosenými hledy vnikaje v šeré minulosti clony. Tvář velebná; v ní mučedníků víra ztrnulým tahem psána, v shodě svorné však vedle vůle přísné, neúmorné lahodná vroucnost citů z tváře zírá. Jak šerem pablesk vrásek po bludišti zor očí jasný ručejem se blyští ze skály čela. Kolem vousů lemy jak vlákna travin jíním postříbřená se řítí dolů – vodopádu pěna. Kahanec hasne, stařec dumá němý. Slyš! temná půlnoc brandýskými zvony do kraje hlučí, tiší posvátnou zvuk její mře jak dálné zaúpění – Zas mír a klid – jen vln divými shony v noc tichou písní úchvatnou Orlice šumí, výš se proudem pění. Kahanec hasne, v starcově však hlavě vzpomínek lampa hoří plápolavě, snů muškami se plní ducha příze – číst počal stařec v minulosti knize. Na lůžku tamo tvář starcova bledá se v přítmí chvěje. Sněžné na obočí již píseň bzučíc můra ona sedá, na jejíž hrudi zejí lebky oči. Šept slyší úst: „Blíž sedni ke mně, synu, dech krátí se a srdce umdlévá, již z chatky své v práh věčnosti se šinu, kde spásy věčné kyne úleva. 108 Přec ret můj chová odkaz ještě jeden, jak slední výdech růže před skonem, jímž jako hvězdou v Betlém budeš veden za cílem žití, svatým zákonem. Toť svatý odkaz, v otců našich rodě na syna s otce stále přechází, – co v mysli chovám jeho o původě, v té slední chvíli ret ti zobrazí. Když nad Brandýsem před dávnými časy den vzešel slávy, hradu jeho v týn, jak orel hnízdo, erbu svého jasy kdy zatkl Karel, velký Žerotín, tvůj praděd v službách v brandýském byl hradě. On svědkem byl, jak odsud Karlův duch let prvý počal po otcovském sadě, jak v jeho líchy zaryl práce pluh, by zářné slávy rodná došla země, již miloval, jak spásu duše svojí. Žel, s Bílé hory zahučela temně bouř veliká, vln divém ve příboji loď poklesla, jež v zaslíbenou zemi lid nesla náš a budoucnosti sémě. Tu noc nastala hluboká a černá, tmou jejíž stínů psanců bludné plémě v dál prchalo v cizinských krajů lemy. Ne pro odboj, leč pro bratrskou víru sléz Karel také vyobcován z vlasti. S ním praděd tvůj jak stín a duše věrná šel do vyhnanství. V modlitbách a míru dny prchaly, neb útrap ostny strastí před oltář Toho nesly, jehož vůlí vše stalo se. Ta myšlénka v jich žití 109 jak hvězda plála do vyhnanství šera, kde chleby slza solila jim sterá, ta myšlénka, jak ohromný tes žulyžuly, tříštila v pěnu žalu vlnobití, jež o lebky již brousilo si spáry. Však jako strom vnořený cizí půdu, ať vláhu víry, svit měl síly jarý, přec Karel znáhla myslí klesal, tělem, po smrti touže, konci běd a trudů,trudů. Sic ob čas jednou na své rodné statky směl přijeti, by řízu zlíbal matky, tu řízu Kristovu, jež nepřítelem strhána byla – avšak žíznivému co krůpěj rosy na kalicha lemu, co lásce žárné jedno políbení? Spíš každým vzdechem otců půdy svaté snět nových trnů vyrůstala v snění a vyhnanství jho stížilo se klaté. Den jeden světlý sklenul mostem duhy přec vyhnanství: kdy blahá stihla zpráva, že církev svatá, ač by mocí práva bludaři mohla na svěceném místu hrob odepříti, jiné pro zásluhy v to svoluje, aby tělo jeho jednou v Loukoti* spočinulo k spánku v Kristu. Sen útěchy, že smrtí vrácen bude své půdě rodné, v přízi žití bědnou od doby té tkal růže plesu rudé. Jen někdy stínem hnula s povzdálečí se myšlénka: Zda kacířovi v slovu * Bývalý hřbitov bratrský v Brandýse n. Orlicí, na němž stála i hrobka Žerotínů.
110 však státi budou, strojenou zda lečí ho neklamou či ku jeho snad rovu po letech přijdou, kacířské by hnáty ven vyvrhli, by hřbitov jejich svatý hřích nezprznil? – Tak za myšlének války dnů jeho plně dovršena míra – V tu chvíli zmužile děl tato slova: ‚Zřím kosu smrti kývat na mne z dálky, zor sovy zelený a peruť netopýra, – vše v cestu připrav, půjdem do Přerova, smrt na Moravě, v Čechách hrob chci míti, jimž oběma vždy patřilo mé žití‘: V pouť vyšli slední. Jako jelen v skonu se lesem vleče v místo osamělé, kde kapradin a sítin houští stmělé ozvěnu dusí výkřiků a stonů, v hrad přerovský krok unavený chýlil Žerotín velký. – – K polednu den pílil a v hradní jizbu na lože v tvář chorou stemnělým oknem, pozlacenou mříží déšť paprsků jak pozdrav házel s nebe. Pojednou chorý zaplál tužby zorou: ‚Ven vyneste mne na cimbuří hradu, ať ještě jednou duše má se hříží do zlatých krajů, v neskonalou vnadu – ať, Moravo, zřím ještě jednou tebe!‘ S cimbuří Karel vlast obzíral drahou. Vzhled jediný, stín prchal mátohy, stál hrdě vzpřímen, oko slzou blahou se plnilo, jak deštěm studna zpráhlá. 111 Od města střech až tam, kde oblohy se klenba modrá k zemi kruhem táhla, kraj otvíral se, lad a rolí pruhy, jak pestré v dáli rozložené stuhy se vlnily, nad nimi zlatí ptáci, jak modlitby, jež lid za pluhem v práci ku Pánu šepce, v modrý věnec lesů obzorem vzpjatý mísily se v plesu. Zde kostel s vískou s kuřátky jak slípka se v dáli míhá, v samotě tam chata neb řeky hlať, jak stříbrostkvoucí šipka zelení luhů blýská. – Nad vším deštěm zlata vzduch čistý hrá a veleby tká přízi. Vztáh’ ruce Karel: ‚Ó, má vlasti drahá! jak nebi blahořečím, že mi přáno, v tvou náruč přinést hrob svůj z nivy cizí, že na tvých ňadrech, matko moje drahá, vzkříšení vyčkám zaslíbené ráno. Hle modré hory, za nimi Čech lány, tam Brandýs můj, tam hrobka na Loukoti vstříc kyne mi již hostinnými stany. Však jestli zloba nepřátel se srotí snad po letech a v žízni nenasytné jak hejno kání k mému hrobu slítne, by nad kacířem v smrti vedla soudy – ó, matko země, těla mého troudy jim nevydej v smích mrzký, na potupu, drž v objetí mne, jak já v lásce tebe jsem objímal a chránil vrahů, supů, již strhat hvězdy s tvého chtěli nebe!‘ – – Slov sledních silou Karel ochromený 112 kles’ choti v náruč, tichými pak steny ulétla duše. – – – – – Proč dlouhými slovy však toto vše já vyprávěl jsem tobě? Nuž, synu, věz! – Kdy kámen mramorový zas uvřel hrobku slavných Žerotínů, tvůj praděd Bohu přísahal a sobě, že u Karlova hrobu věčnou stráží bdít bude sám a potomky svých synů, by jako stíny hrobky na zápraží pych děsili a drzá čela smělá, jež tělo svaté znesvětit by chtěla. Toť odkaz ten, jejž otec dal mi jednou, než na pouť slední dal se nedohlednou, já posouvám teď článek řetězu a úkol ten v tvá, synu, bedra kladu, jak v boji vojín u smrtelném pádu štít druhu dává, meč a pavezu.“ – – – – – – – – – – – – – Sen dosnil stařec, vzhlíží udiveně po jizbě tiché, protírá si oči, však luny zář jen na protější stěně jak réva divá úponky se točí. Tu stařec zvolal: „V pravou, otče, chvíli v snách navštívils mne, duši dodal síly, by dovršila předkův odkaz dávný. Hrob Žerotínův dosud neporušen po dnešní den – jak zítra ale bude? Zlý lidský duch co jestřáb neunavný již krouží kol, lakoty vášní vzrušen, že v hrobce zlata hromady se kupí. Nač zlata kacířům, nač rubíny jim rudé? 113 chrám brandýský a fara zdi má chudé, což vzplanuly by rakví zlatých lupy. – Ó, drahý otče! v pravou přišels chvíli, dnes ještě sejdu svaté do mohyly, na místě tajném Karla pozůstatky uložím v spánek v lůno rodné matky.“ – V noc vyšel stařec, v hřbitov českých bratří se dávný bral. Nad hlavou hvězdným pásem luh nebes plál a vánek dechem vůně. Pojednou stane, blíž otvorem patří stín postav, světel v hrobky chví se lůně, praskají rakve – skočil a již hlasem hřměl hromovým: „Zpět, zplozenci vy pekel, té hrobky svaté strážný jsem já duch, já ruka jsem, jíž hrůzné mene, tekel psal Jehova i země této bůh. Kol hrobky této lásky věčnou dumu dnem nocí spřádám, nebe rajských tuch, by k žití opět z popelnic těch rumů praotců vzletěl žárný, velký duch. Praotců duch, jenž jako Simson jednou by zvrtnul stěny svého žaláře a jako Kristus láj vymrskal bědnou poznovu vztyčiv slávy oltáře.“ V dál sběř lupičů bázeň žene lítá a východ rdí se, svítá, svítá, svítá.