Fra Giovanni da Fiesole.
Non mihi sit laudi, quod eram velut alter Apelles,
Sed quod lucra tuis omnia, Christe, dabam.
Altera nam terris opera extant, altera coelo.
Urbs me Joannem flos tulit Etruriae.
Fiesolův náhrobní nápis.
Když krví lidskou, rudými jak šípky,
se rděla zem a v bludů, vášní kouři
zář lásky zhasla a jen oko Kaina
v svět místo slunce plálo, mečů v bouři,
kdy jako kuře darmo peruť slípky
hledala lidskosť, kde by skryla hlavu,
kdy celé lidstvo smečka katů lajná
jak Krista vedla mrzkou na popravu
a vbodla v kříž – přec anděl bdělý
v Golgotě zůstal. Jako boží Máti,
ó duchu umění, tys bolem lkáti
pod křížem neustal, až ve hrob stmělý
jsi mrtvé lidstvo uložil a sebe.
Pak přes mrtvolu, kobku dusnou, šerou
jsi peruť svoji roztáh’ bleskoperou,
zář myšlének a ideálů nebe,
na blány psal a štětcem mával, dlátem,
[75]
své bystřil oko, tupé brousil spáry,
až silou boha, u nadšení vzňatém
jsi kámen odvalil a sopkou v čele
stráž zaplašil a mrak barbarů charý,
jenž střehl hrob – tu den zaplanul jarý
a z mrtvých vstalo člověčenstvo celé.
Ó kláštery! vy onen hrob jste šerý,
kde lidstvo zmučené věk spalo sterý,
až duch umění jako anděl soudu
vyvolal mrtvé, žití jiskru z troudu.
Jen echem dálným, šeptem tiché břízy,
kdy deštěm těžká do okénka bije,
v San MarcuMarku klášteře šum zní a mizí,
jímž chví se kolem hlučná Florencie.
Jak mlhy plášť se zdivo zdá kol šedé,
jímž vrouben klášter; na výspě jak skalné
zde vlna života se láme, tříští
v bezcennou pěnu. V arkád vzdušném loubí
duch samoty co pavouk sítě přede,
ze stromů vůní pryskýřnou se prýští,
v let vánků mísí se a v písně žalné,
jež fontán tiše rybkám pěje v hloubihloubi,
a mnichům v čela zbožné dumy sází.
Nejvíce Giovanni mnich snivý, bledý
zbožnosti ohněm plane; všecky tužby
jak zrna kadidla v ten plamen hází,
jejž jako věčnou lampu ve své hledy
v stráž zavěsil své boží, svaté služby.
I tvůrčí sen, jímž jeho štětec veden,
jen v lásce boží jako v záři duhy
svou peruť hrouží, jak by s nebe éden
chtěl barvou snésti na pozemské luhy.
76
Včel zlatých rojem z duše díla četná
již vyšla hravě, zahrada co květná
San Marko zkvítal leskem jeho štětce.
Sál prostorný, v něm řádu kapitule
se k radě schází, pilíř na pilíři
po jedné straně, druhá v hloub se šíří
a v středu chová Dominika světce
mramornou sochu. Jako bílé blány
zdi prázdné zejí, dle konventu vůle
sám Giovanni v ně přeumělým rysem
má děje boží svatých vepsať písem.
V té práci pilně mistr zadumaný
dni celé tráví; tvůrčích činů zoři
svou duší chytá jezero jak lunu,
kdy nad sny země okem strážným hoří,
šíp sterý vkládá v tětivy své strunu,
by postihl jím snův, obrazův běhy,
jež jako laně v houštinách se tratí.
A zeď se plní, bílými jak sněhy
zem líbá nebe, mistrův duch se níží
na mrtvý kámen, jako ptáci zlatí
myšlénky pírka nejkrasší mu nosí
ke hnízdu svému sítin do rákosí – –
přec mistr v smutek hlavu svoji hříží,
jak útlý stromek dechem chví se zimy.
Dech právě hasnul, okny gotickými
roj paprsků se růží proudem šinul
v háv soumraků, jenž stínů tměl se dýmy,
s zdi mistrův obraz červánkům vstříc kynul.
Smrť na Golgotě! Trojí kříž se vzhůru
pne jako prsty slavné ku přísaze,
již pokořená země koná nebi;
77
pod křížem matka dřevo líbá, hřeby,
rozpřáhá náruč, jak by smrti chmuru
zažehnat chtěla – podál na obraze
dav světců církve uděšen se tísní,
jich tváře jako moře sterou písní
se různým chvějí citem, stupni tonů,
hněv, lítosť, láska, dík za spásu věčnou,
jak hvězdy míhají se drahou mléčnou,
smích děcký stejně jako žalmy zvonů,
v nich všecko barev hymnou tajeplnou
zní, v životě co srdcí hýbe vlnou.
Však darmo hledáš na obraze Krista,
tvář jeho schází, jak lilie čistá,
jen těla trup se s kříže vlní dolů.
Plá krásou obraz, ale duše chybí,
tvář Kristova; tak bylo by as zemi,
kdy slunce paprsk uhasnul by libý,
a ptáčeti, kdy mezi haluzemi
by hnízdiť musil písní bez hlaholu –
a proto mistr v tůň se hrouží bolu.
Než dílo začal, Bohu, sobě slíbil,
že celou duši, umění dech, záři
v Kristovu vkouzlí na obraze tváři.
Tu myšlénku jak Promethea přibil
na skálu srdce, nad níž křižující
blesk nadšení vlál, stuha krví děsná,
a k sobě děl, jak spící mluví ze sna:
„Tvář zírám Krista, onu slunnou hvězdu,
jíž davy zdravil vstříc mu jásající,
kdy v Jerusalem v triumfálném vjezdu
se slávy palmou vjížděl na oslici.
Tvář zírám Krista, při večeři slední
78
kdy chlebem žití hostil učedníky,
a smrti tuchy mrakové jak lední
kol šuměly a zrada hvizdem dýky.
Tvář zírám Krista, kříže kdy již dřevem
pněl zvýšený, zkad nešťastnou zřel máti
a katanů svých obklopený řevem,
kdy spásy lidstva smrtné ve závrati
si vzpomněl náhle, myšlénky té zjevem
kdy zornice, než smrtí uzamkla se,
snem lásky vítězným se chvěla v řase.“
Tři tváře tyto ze tmy neprůhledné
chtěl duhou krásy v tváři spojit jedné.
Však ze snů buněk jednotný kdy celek,
jak medu plást se prací zářných včelekvčelek,
sléz vytvořil a z mlžných tvarů plamen
té tváře vytrysk’, jak ji tušil v snění,
mnich žalem nevýslovným schvácen, zmámen
prst, štětec bál se vložit ke kameni,
by na obraze črtal rysy její,
žal, slávu, lásku v božském obličeji.
Jen slzí příval z očí jemu kanul,
jak okeán by opustil své břehy
a citů všech by v duši tály sněhy,
jež srdce z prsou vytrhnout mu chtěly.
Tak vždy se dálo, před obraz kdy stanul,
by dílo skončil; proto ustal v práci
a ve dne, v noci stín co osamělý
zde před obrazem v myšlénkách se ztrácí.
Dnes také dumá. Ze soumraku kukle
již noc jak motýl hvězdných křídel svity
nad město vzlétla, nad kláštera štíty;
79
v mžik její kouzlo jako poupě puklé
se rozevřelo a snů vůně tichá
plynula hudbou v spící duši mnicha.
Zas viděl neskončený obraz vlastní,
zas jeho štětec slzí odnes’ příval
v dál mlhavou – tu náhle v moři světel
sál celý vzplanul, zvukové harf slastní
kol tiše zněli – jaký stín to sletěl
na obraz mistrův, perutí tam kýval?
Než domyslil, hlas tajný zazněl z hlubin:
„To není stín, to andělé se blíží,
by tvář Kristovu pnící v spásném kříži
v tvůj obraz vdechli. Leskem bohorovným
v těch slzách zaplál zbožnosti tvé rubín,
jež před obrazem žalem nevýslovným
žár tvůrčí hasily a v popel hluchý
květ vidin měnily a v pahýl suchý.
Pán odmění tě, co andělských kůrů
kol jeho trůnu, v zem se chýlí k tobě,
lesk jiné barvy duhy ze azuru
si nese každý, v nesmrtelné zdobě
tvář Krista vzplane, jak’s ji tušil v snění.“
Když mistr procit’, červánek již denní
tkal růže na oknech a na podlaze. – –
Ó boží zázrak! snění vyplněno!
tvář Krista chví se zářném na obraze.
A od té doby mnicha slulo jméno
Fra Angelico.
80