Vánoční legenda.
V klášteře svaté Kateřiny na hoře Sinajské, za jehož pevnými valy ukazuje se místo, na němž Bůh v hořícím keři Mojžíši se zjevil, zbožný mnich Basil, opisuje po způsobu středověkém spisy Vergiliovy, připojil do rukopisu tuto legendu. Začínalať právě za počátečnými slovy verše 69. eklogy 10.: omnia vincit amor; po smrti mnichově byvši nalezena, čítala se legenda ta po staletí řeholníkům o štědrý večer v refektáři při večeři shromážděným.
Zde u těch slov, jež básníkův ret kdysi
děl nadšený, oó poshov, péro chvatné,
na chvilku ustaň maleb črtat rysy! –
V stín duše myšlének se hudba mísí
a slza rosná oko cloní matné.
Zde u těch slov, jak chodci u pramene,
nade mnou stínem růží oblak visí,
jenž sny a tuchy duhou třpytnou klene –
na chvíli poshov – štědrý večer zítra,
den spásy lidstva všeho, lásky boží,
[65]
má duše ze snů, myšlének, tuch nitra
do jeslí věnec, slova tato vloží.
***
Když Mojžíšovi dny se naplnily,
dny života, když jako měsíc bílý
duch tratil se, jenž druhdy břečtan svěží
provázel cesty lidu svého bludné,
Pán zástupů, tož vládce světa věčný,
děl hlasem ve snách služebníku svému:
„Vstup na horu, jež nad Jerichem leží,
na horu Nebo, odkud nekonečný
se rozhled šíří k mořskému až lemu,
spatř zemi Kanaán, v níž pouti trudné
cíl najde Israel, a na té hoře
pak umři vůlí mou.“ Vstal zbožný sluha,
v plášť pokory se oděl, v krzno víry,
jež celým žitím, jako Jordán v moře,
jej k Bohu vedla nebeská co duha –
na horu vstoupil bez žalu a hoře.
Byl sám a sám, jen myšlénka, že skoná,
se chvěla nad ním, jako nad kořistí
pták loupežný. Kraj před ním stanul širý.
Jak hlava krvavá, již palem zdobí listí,
s vějířem mráčků slunce vyšla zoře,
z ní jako z číše vlna žití vonná
zachvěla vzduchem nad luhy a lesy;
zem krásu sslala všemi haluzemi.
„Dík, Hospodine! za tu milost svatou,
že s náručí k modlitbě rozepjatou
žehnati mohu zaslíbenou zemi.
66
Teď na víčka ať smrti padne clona,
mé oko chytlo radosti a plesy,
jež chystáš mému nešťastnému lidu“.
Pak snivý, tichý, zamyšlený, němý
pohlížel v kraj, až v smrtném spánku klidu
zrak pohasl, jak zřídlo v pouště písku –
Tak umřel Mojžíš dle rozkazu Páně.
A sotva srdce vychladlo a skráně,
jak ze země či z keřů tamarisků
nad mrtvým tělem sloupy zamlžené
vyrostly náhle: jeden hvězdné čelo,
meč žárný tyčil v zápas, ku obraně,
stín druhý temný v ruce pozdvižené
plameny sirné třímal místo zbraně.
Děl anděl hvězdný: „Mé jest toto tělo,
v němž jako v skále duše plála zlatem,
v němž slovo boží rajskou hudbou znělo;
v tmu, ďáble, ustup, mé jest toto tělo,
před boha ustup zářným majestátem,
jenž lest tvou dávno prohled’ vševědoucí.
Že k Mojžíši lid láskou planul vroucí,
tys mrtvolu chtěl s hory této snésti,
by sám Israel v hrob ji vložil tmavý:
pak rozžehnout chtěls v srdci jejich tužbu,
že zapomníce Hospodina slávy,
svých modliteb by kladli ratolesti
ne před boha, leč v hrob MojžšíůvMojžíšův kámen,
že Israel zas tebou sveden, zmámen,
jak v poušti kdys by upad’ v modloslužbu.
Však jinak Jehova chce na výsosti;
v neznámé místo tělo Mojžíšovo
jak vichr símě perutí já vznesu,
kam lidský zrak, ni smrtelníků slovo
67
nedojde žádné, kam ni peklo běsů
nevzlétne nikdy věků do věčnosti.“
Nadarmo hrozil Michael, duch hvězdný;
ohyzdný satan, škůdce nebe starý,
jak vichru hvizdem jícen v skalách bezdný
se zachechtal a sopky chrlil žáry, –
boj započal, boj noci tmy a světla.
Jak s bouří bouř by na nebi se střetla
se svými blesky, mračny kovovými,
jak skaliny by řítily se dolů,
jak moře s mořem válčilo by spolu
vln jekotem a pěn mlhami, dýmy,
boj zápasících šuměl, hučel, vířil.
Tu pojednou jak s nebe oblak sněžný
stín světlý mezi zápasníky mířil,
mha rozstoupla se – žena majestátná,
list palmy držíc, stála na bojišti;
tvář jako luny bledá byla teskná,
však z očí hvězdou soucit planul něžný
a záře lásky nadpozemská, bleskná.
Jak o skálu kdy vlna bijíc chvatná
s šumivým zpěvem do jisker se tříští,
nadšeným slovem rty jí zazvučely:
„Dost zápasu, meč zadrž, Michaeli!
jímž vítězně již jednou v jícen ztmělý
jsi ďábla svrh’, kdy první vinu zplodil;
mně v chvíli tu s ním boj a zápas sluší.
Jsem Sefora, jsem žena Mojžíšova!
jsem lásky duch, jenž živil jeho duši
nadšení mlékem, jenž co hvězda vodil
lid na poušti a boží hlásal slova.
Nuž satane! v boj plameny své zvedni!
neb mým jest toto tělo, rtové lední,
68
má jest ta ruka, co jak zvonků kalich
se často k slunci oka mého pnula,
mé jest to čelo, v jehož brázdy pusté
dech mojí lásky květy sázel husté,
mé jest to srdce, v jehož kyvech stálých
mi život zněl a plachta lásky dula,
jsem Sefora, duch lásky při mně stojí,
nuž, satane! s ním potýkej se v boji.“
Jak žárný sloup, jenž k branám sahal nebe,
Sefory postať hrůzné u velebě
tou dobou rostla; žezlo obrovité
list palmy zdál se, jehož tichým hnutím
padaly hvězdy mocným zaplanutím
do hlubin temna, v mraků černé sítě,
v nichž satan prchal ženou přemožený.
Pochován Mojžíš rukou svojí ženy
v té straně proti Fogor; jeho rovu
nenašel nikdo po anděla slovu.
***
Mám dopsáno; však nežli paprsk zhasne,
jenž touto zvěstí pozlatil mi péro,
než z oka mého sny uprchnou jasné,
jež cely mojí zahánějí šero,
ó básníku! věz, proč jsem slova tato
do tvojich vepsal, hlínu míse v zlato.
Co ráj pohynul, od pravěků věků
boj zla a dobra zuří ve člověku,
to Michael boj se satanem vede,
o tělo Mojžíšovo mrtvé, bledé.
69
Však Bůh, jenž láska, na svět poslal ženu,
jež ďáblu z rukou kořist vzala plenu,
vše láskou přemohši; tu zábřesk jitra,
den spásy lidstvu vzplál. – Ó lásko boží!
ó štědrý dne! hle do jesliček zítra
má ruka chudá píseň tuto vloží.
70