Prolog.

Prolog. Thorwaldsen.
(PANU J. GROVEOVI V KODANI)
Den hasnul znáhla nad velebným Římem. Jak zlatý pták, jejž stihla smrtná střela, tvář slunce v skonu chvěla se a mřela; z červánků krve obětným co dýmem vzduch plnil se a nocí padal k zemi. Již boží lampa věčná, měsíc bílý, po vlnách nebes ostýchavě pílí jak bludná loďka; stromů haluzemi zář jeho bledá sněhové co pýří na pažit padá, v okna velká míří, za nimiž dílna mistra Thorwaldsena. Po stěnách, v koutech obrazů soch stíny se míhají jak bílé pavučiny, jež vzduchem tíhnou s ptáky v podjeseni. 7 Kol blahé ticho; v dálce zvonů znění, list, suchá snítka vánkem povznesená kdes mdlým jen šustem v mistra padá snění. Již mnoho dnů tak nečinně a němě jak socha živá k sochám svým se druží Thorwaldsen mladý, hrdé sklání témě. Sen míjí jej jak motýl blínu květy a bledé líce horečnou plá růží. Bol hluboký se na duši mu věsí jak chmel divoký úponkovou směsí. I vzpomíná, jak toužebnými vzněty z mlh severu, tož z rodných, dánských luhů v Řím věčný spěchal, na tu svatou půdu, v níž umění svou nesmrtelnou duhu v zem připjalo, by po paprscích její duch lidský z bídy všednosti a bludů se v nebe vznesl, bohů ku šlepěji. Duch jeho mladý vichřicí a bleskem se do pralesů umění dral chmurných, svou perutí v mžik duby lámal třeskem a obraznosti ve kotoučích burných zář nebes pil, však stezky neznal žádné, jež ku vítězství vedla by jejjej, k cíli. Tak bloudil v pralese, jen echo zrádné mu bilo v sluch, cit Herkulovy síly. Nuž do Říma! Tam jako ve kolébce duch tvůj se ztiší, hlas mu šeptal v hloubi, tam vše napsáno rylcem, štětcem, dlátem, co vřelo dosud ve člověcké lebce, tam minulost se s přítomností snoubí jak moře s mořem, tam svým majestátem v tvém oku vznítí zář, v tom oku slepce, 8 nesmrtná krása a svou vůlí bohů na pravou stezku pošine tvou nohu. Tak přišel v Řím a v díla mistrů slavná hned celé dny se hroužil, v noci zase sny jejich vléval v lampu svého snění, s níž dlouho bděl. Tak duše neunavná, jak lovec po stopě, po každém hlase šla zkoumavě, jenž v tomto zápolení se ozval v nitru. Ó ty šťastné chvíle! Jak toužebně vždy spěchal v dílnu svoji, sny, myšlénky toť byly ovce bílé, jež se zvonečky s pastvy v těsném roji v svůj domov tíhly a on pastýř s nimi. Jak tiše k němu tulily se doma, kdy v krbu rozžav dmýchal v jiskry, dýmy a píseň rodnou k tomu šeptal rtoma! Kdys v taký večer zápas skončil vnitřní. Slast jakás tvůrčí, peruť nevidomá se chvěla dílnou, tepnami a skrání, máv rukou svojí, mocným zvolal hlasem: „Ó Hellado, tys hvězdice má jitřní! již cestu znám v té okeánské pláni, jež umění se zve, ty nesmrtelným klasem vše dosud živíš, třeba sterým věkem nás vzdálena jsi, jako prostor hvězdný, tvůj paprsk přec i čas proběhne bezdný. Tys břečtan živý lidstva nad propastí, neb je-li umění, ty kojilas je mlékem, a krása je-li, ty jsi její částí! 9 Tvé službě, dláto, zasvěcuji ruku, vším jiným pohrdám. Tys rouno zlaté, já Jason jsem, jenž přes strádání muku je draku vyrval, tlamě sirou vzňaté. Nuž toho reka, symbol svého boje, uhnětu z hlíny – zaplaň, hvězdo moje!moje!“ A brzy v dílně Jason majestátný vstal z hrobu hmoty. Zpod přílbice planul zor vítězící, rouno třímal zlaté a v druhé ruce kopí. Svaly vzpjaté jak zmije chvěly se, – tak heros statný as na korábu s kořistí svou stanul, kdy plachty rozpjav s paluby a moře tam v západ zřel, kde Kolchidy břeh matný se tratil zvolna rudém na obzoře. A tvůrce se svým dílem spokojený jak ptáče plesá, jemuž první píseň z hrdélka vzešla – ale číši záhy, jíž mistrův duch byl náhle opojený, rmut potáhl, ta žití šedá plíseň. Své druhy dávné, s nimiž stejné snahy jej snoubily, on shromáždil v své dílně, by sochu shlédše vydali své soudy. Na úžas čekal, jiskrou který blesknou jim v tváře sjede jistě, neomylně; však mýlil se, ba jeden řečí tesknou mu pravil srdečně: „Proč popel, troudy svou oživiti usiluješ září? Svět antický jen stupeň ku oltáři, na cestě k božství, jehož v budoucnosti duch lidský stihne, sta jich zbývá ještě překlenout mosty, aby s výše mračné 10 pad’ věnec vítěze, dál v jízdě kvačné duch musí hřměti přes karavan kosti, přes Helladu, s níž smyly času deště již maso života. – Ta snaha marna, chtít vlny mořské ve jho spoutat jarma, chtít, aby lidstvo vrátilo se znova ku sarkofagu, antiku jenž chová, o bozích, heroech dál předlo dumy – svět antický – toť bajná Židů mana. Svět kolem nás hřmí jiných hesel ruchem, jimž onen svět zapadlý nerozumí, jsme v příboji, nuž nakloňme se uchem k dnům přítomným, v nichž cválá naše žití a obraznosti naší vlnobití – svět antický – toť píseň dozpívaná. – Noc příští Thorwaldsen v své probděl dílně. Byl sám a sám, jen zvuky slov těch hrůzných mu jako zvony v sluch padaly silně. Byl bledý příšerně, bouř citů různých přes tvář se hnala, tělo vnitřním mrazem se ob čas chvělo, náhle vzduchem mává kladivem mistr a již jedním rázem od trupu padá Jasonova hlava. A proto v dílně mnoho dnů již němě jak socha živá k sochám svým se druží Thorwaldsen mladý, hrdé sklání témě a bledou líc, jež horečnou plá růží. Tou ranou náhlou, jíž Jasona zničil, jak podťal by též žití svého kořen, snů, nadějí; stín pochybnosti vztyčil svou peruť ohromnou, v niž mistr vnořen se ve vidinách potácel jak chorý, bez víry v sebe, v umění své vlastní. 11 Přec temnem tím jak paprsk zabloudilý, jak peříčko, jež ptáče ztrácí v letu, se lístek růžný s kalicha chvěl zory a citové se probouzeli slastní jak v chvíli tu, kdy mistrů řeckých díly svou měřil sílu, zářnou zíral metu – S tím jednou usnul; duma započatá dál v spánku rostla: Smutnou vidí pláni, kol sloupy zvrácené, soch torsa zlatázlatá, v zdí ssutinách se lesknou číše, vásy. Uprostřed sarkofag se šeří velký, na deskách vnějších růží věnce, pásy se v arabesek vinou plápolání, v nich, nad nimi se v rojích živé včelky kol tetelí a tiché písně bzučí: „Duch Hellady jsme; v ssutinách zde, rumu, o bozích dál spřádáme věčnou dumu. Jak bědná Styx ať lidstvo kolem hučí, za jiných hesel staví sobě modly, náš chvějný let zde v sarkofagu prodlí, až lidstvo bludné po staletí běhu jak vlasatice k slunnému zas břehu člun přiváže, by pod antickým nebem se krásy znova nasytilo chlebem. Náš život věčný; dokud země bude, my neustanem v její čelo chudé pel nosit s Hellady, by medu plásti v úl doby své duch nadšený moh’ klásti. Tys duchem takým, proto v dílnu tvoji jak paprsky teď v hustém spějem roji, pel nosit budem a ty plásti medu vykouzlíš rukou z mramorného ledu.“ 12 Sen v mlhu přešel. Hlavu mistr zvedá a kolem vzhlíží – náhle tváře bledá se křečí zachví, zrak ztrnulý v strachu v kout jeden zří, což vidina jej mámí? jde kvapně blíž, již bzukot slyší známý: Z Jasona hlavy pohozené v prachu jak z úlu hlubin roj včeliček vzlétá. V prach klesá mistr: „Zapadlého světa to pozdrav nesou s Hymettu mi včely!“ – – – – – – – – – – – – Od chvíle této v dílně zabzučely vždy zlaté včelky, v tvůrčím zanícení kdy mistr dlel, – v soch kalich vypučelý to bohů olympských se lilo snění. 13