NIOBA.
Jak božský demiurg, kdy mrtvou hmotu
na křídlech moci z bezdných vynes’ tůní
a dechem tvůrčím vzbudil ku životu,
dovršiv dílo zdaru na výsluní
zajásal hymnou, slastí nevýslovnou,
tak Skopas nad skončeným dílem s hledem
vítězným stál s rozkoší bohorovnou.
Zdar růží zkvítal v obličeji bledém,
tluk srdce spěl a jako v bouřné tuše
myšlének vlny přes rety se dmuly:
„Od mládí dob jak drahý popel urna,
jak perlu škeble chovala má duše,
Niobo, tebe! – zvěst tvé smrti chmurná,
již bohové ti určili svou vůlí,
snů mladých v hnízdo šerým supa křídlem
vrhalo stín, neb s hořkostí jsem chápal
ze skonu tvého, dým že lidský zápal
chtít bohům na roveň se z prachu vznésti; –
přec pýcha tvá Olympu vzdorující,
jak žíznivému horským byla zřídlem,
zkad sílu pil jsem, palmy ratolestí,
[21]
jež chlad mi vála tuhém ve zápase,
kdy oře hnal jsem vřavou žití hřmící
za hvězdou umění ku bohův kráse.
A strádal jsem, však pevnou doufal věrou,
že na Olympu nehasnoucím, zlatém
nesmrtných bohů věčným budu bratem
a mnou i ty nesmrtných bohyň dcerou.
Dnes dílo dokonáno; ze mramoru
na povel můj jak nočním na obzoru
hvězdice vzešla tvoje tváře slunná,
v níž zlatem hoří myšlének mých runa
jak Diův blesk, jímž v kámen tebe sklátil,
jen tělo zabil, ducha tvého schvátil
já v sochu tvou – nuž jak tys nad Latonou
kdys vedla smích, já Diovi se směji,
že Hádu tebe nezastínil clonou,
on, velký bůh, jímž nebesa se chvějí.“
Umlknul Skopas; slední slova náhle
vyrazil z hrdla s vášní rozpoutanou,
pak jako v mdlobě sochy used’ stranou
a na mramoru čelo chladil zpráhlé.
Kol noční ticho; zem dýchala vonně,
dech její teplý v dílnu oknem vanul,
na nebi hvězd jak květů na záhoně,
bělostnou růží měsíc prostřed planul.
Mír velebný! však na Olympu v písni
bohové zmlkli, soudcové jak přísní
setřeli úsměv, zahořeli hněvy,
mistrova slova drsným nesouzvukem
padala ozvěnou v jich chvalozpěvy.
Tu s kopím Artemis, Apollo s lukem
vstoupili před trón: „Die hromovládný,
22
zda slyšels výkřik, hadí sykot zrádný,
jímž bídný člověk bije jako titán
o klenbu nebes, nit svých činů vzpíná
ku hvězdám věčným, zlobnou pýchou zmítán
jak vichrem bouřným rozvlněna třtina?
On ze vzdorů nám z hrobů tmavých křísí
tvář Niobinu, spurné ženy rysy,
by poznovu se matce naší smály –
ó dovol, otče, všehomíra králi!
by střely ty, jež Niobiny děti
kdys ve hrob sklály, stínů do podsvětí,
rouhavá ústa, díla výkvět hluchý
skosily rázem jako pahýl suchý.“ –
Pokývl Zeus svraštělými brvy:
„Ne jenom vám, mně také svojí krví
zaplatí pohanu, však Olymp celý,
bohové všici svědky buďtež trestu.“
Jak roje hvězd by v zem se rozpršelyrozpršely,
s Olympu bozi zářnou stopou spěli
k mistrově dílně; na prahu však v cestu
vstoupila bohům Pallas bleskooká,
zjev její rostl, tváře majestátná
nadšením plála, krásy živým leskem:
„Pod peruť svou já bohů beru soka,
jenž tamo spí, by mysl pomstou chvatná
jej, otče Die, nestihla tvým bleskem.
Dřív sochu znej, jež jako Pallas tvoje
vylétla z hlavy, silou rovné tobě,
pak, chceš(li, blesky hřímej bez úkoje
a pomstu konej na něm, na Niobě.
23
Viz její tvář! tys proměnil ji v kámen,
on z kamene zas žití dal jí plamen.“
Stínové bohů sochu obstoupili
s úžasem němým; dcer a synů v středu
kol klesajících střelou smrtonosnou
Nioba stojí; paprsk vzdoru, síly
mohutně šlehá ze kamenných hledůhledů,
a přece bolest slzí vlahou rosnou
se tají v tváři s oddaností mírnou,
o milost volá u výš nedozírnou.
Všech bohů zraky k Diovi se točí:
„Stín hněvu prchnul, holubice bílá
se snítkou smíru vlétla na obočí –
Athéno dcero! pravdus promluvila:
Nadarmo Niobu Zevs zaklel v kámen,
on druhý Zevs života vznítil plamen –
nechť žijí oba – hněvem rozkypělým
však přísahal jsem před Olympem celým,
že ztrestám jej; nuž ať to dílo jeho
na věky zapře mistra, tvůrce svého,
ať potomstvo se podivujíc kráse
původce nezná, nejmenuje jméno,
jež jako hvězda v sledním hasnouc jase
v té soše budiž na vždy pohrobeno.“ –
Vztáh’ ruku Zevs a kvapným mize letem
spícího skráně dotekl se retem,
bohové všichni za ním; dechem jejich
se mistr probouzí, sen s víček střásá,
však mysl nazpět snů jde po šlepějích,
24
jež jako růže v hlavě ještě hoří –
pojednou Skopas vzchopí se a jásá:
„Ať jméno mé jak stopa člunu v moři
utone na vždy, Nioba jen moje
ať věčně žije krásy planouc zoří
bez jména mého; – krásy božské zdroje
nad světem hmotným drahou vlají mléčnou –
mé jméno prach, – Nioba krásou věčnou.“
25