Pomník sv. Bedy.
Žízní prahnul po smrti mnich Beda.
Jak list žlutý, houby plíseň šedá
tvář se tměla, do níž hlubným rádlem
vepsalo již stáří hrobu znaky;
hlava schýlena a v důlku vpadlém
studánky jak zasypané v lese
vichrem žití zhasnuly již zraky.
Každým dechem, u cíle že blíže,
jásal mnich, že těla prchne tíže,
že jak volný vězeň v hymny plese
ku výšinám, ku Bohu se vznese,
jehož jménu všecky žití snahy
zasvětil – však nadarmo muž svatý
volal smrt, ta cely jeho prahy
míjela, v dál bludnými jen chvaty
míříc. Proto prosbu jednou tklivou
Beda šeptal k otci nebeskému:
„Kdy v můj koráb holubičku sivou
pošleš, Pane, abych k věčna lemu
přistal blaze u břehů tvé říše?
Zachvěj stromem mocnou svojí vůlí,
uzralé by plody spočinuly
v klínu tvém, jenž milostí plá s výše.“
[71]
Slyšel Bůh a do snů noci příští
jak dech růží slova s retu prýští
andělu, jenž v ucho šeptá tiše:
„Potřeba jest tvého žití Pánu,
moc by jeho zjevila se světu,
ale věz, až balvany skal, hory
mluvit uslyšíš, pak žití metu
dosáh’ jsi a ráje věčnou manu.“
Se příchodem růžolící zory
podivný sen vesel vypravoval
Beda bratřím mnichům; mocnou věrou
jak dub hrdý čněla jeho duše
k nebesům, však ostatní jen hluše
vyslechli, neb v srdci každý choval
v kukli můru pochybnosti šerou:
„Starý jest, duch bludičkou jen kmitá,
hříčkou snů jak osyka se zmítá,“
v hloubi myšlének jen k sobě děli. –
Dnové mizeli, jak zrnka v časů moři.
Přišlo jaro, slunce paprsk skvělý
pták co tažný; jeho blahou zoří
zima stáří roztála i ledy
v duši mnicha; ozvěnou jak dálnou
snové žití do myšlének bravu
zvonili a s radostnými hledy
lepíce tuch hnízdo v chorou hlavu,
zpěv skřivánčí ve hruď nesli žalnou.
Zvolal slepý Beda: „Bratře, druhu!
propůjč zrak mi, ruku svoji družnou,
sprovodiž mne do kvetoucích luhů
přírody a v náruč jara růžnou.“
Mnichem mladým veden ze kláštera
Beda kráčí do polí a lesů.
72
Kříšťalem vzduch hořel, den byl slunný;
paprsky jak tětiv zlaté struny
míhaly se, hrdla ptačí sterá
moře písní, vzdechů, tužeb, hlesů
rozvlnila chodců nad hlavami.
Beda mlčky kráčel, jenom časem
vzhůru hlavu, slepé zraky točil,
na nebi kde slunce hrály plamy,
jako květ, jenž světla váben jasem.
Pojednou mnich mladý, vůdce, zočil
vhodné místo k odpočinku zvoucí.
Hluboký důl do dáli se šíří,
u nohou jak pilíř na pilíři
balvanů se hrady kupí pnoucí
v břeh až tůně, do níž lesů tlumy
mračné stíny stelou, údol kolem
stuhou svěží v lásce spínajíce.
Při pohledu na skalnaté chlumy
Bedova snu vzpomenul mnich mladý
a již úškleb vyhoupl se v líce
z duše nevěřící, motýl zrady.
Když pak lesů zazvučely šumy,
k starci děl: „Hle zástup spěchá dolem,
by jak ptactvo sbíral zrnka zlatá
z úst tvých svatých, buď mu apoštolem!“
Povstal Beda, k hluchým obrům skalným
počne mluvit – postať vzrůstá náhle,
vichrem nadšení jak druhdy valným
chví se duše, tváře jiskrou vzňatá –
zprvu zticha, jakby křídla spolu
v zeleném se střetla ve vrcholu,
73
potom bouřně, jak by vichor táhle
zadul v snětve, lámal suché, zpráhlé.
A jak bouře zvuků směsí hněvnou
jednou vlnou nade všecky zjevnou
ob čas hřímá jedním mocným dechem,
v Bedově tak řeči věrou žhoucí
nad myšlénky všecky dlouhým echem
jedna zněla bouřlivěji stále:
„Bůh jest láska, Bůh jest všemohoucí!“
Když pak skončil, divem nenadále
život vzbuzen v balvanech a skále,
spousta obrů mlčelivá, pustá
šumem burným otevřela ústa:
„Amen, svatý Bedo! svorně s tebou
koříme se Pána před velebou.“
Ale k nohám Bedy hrůzou jatý
klesá mnich a ruce k prosbě zvedá:
„Odpusť rouhači, ó muži svatý!
spas mne, spas! mně třikrát běda, běda!
ne lid zbožný, skály promluvily,
odpusť, Bože!“ – Nedomluvil – rázem
jako stéblo sežehnuté mrazem
tělo, hlavu beze vlády chýlí – –
zkameněl. –
Tam na temeni skalném,
kde mnich rouhač v sochy sklonu žalném
ruce spíná, bratří do mohyly
svaté tělo Bedy uložili.
74