Héra a Pan.
Věř slovům mým: Jako v zakletém hradě spí
příroda ve svém majestátu; ona slyší kladivo
práce člověka a moře jeho vzdechů, ale nepodá
nikdy ruky přátelské sama sobě žijíc, sobě do-
stačujíc krásou absolutní a mocí nedoměrnou.
Chce-li člověk, aby z němého ustrnutí procitla a
němá promluvila, klíč vezme umění. Jím jako
zázračným prutem brány sobě otevře a příroda
spatřujíc v dílech ducha a rukou jeho odlesk své
ideje nesmrtelné němá zajásá, člověka vedle sebe
na trůně usazujíc.
Ze zápisků přítelových.
Práh síní olympských, jež řetězy
své moci Zeus v blankyt zavěsil
po boji s titány, zkad hvězdný brav
vodila luna jak laň kůzlata,
dnes Héra opustila velebná.
Kdy písní skřivanů zpěv hlásal Mús,
že vzduchem svítá jara veselíveselí,
a loutnou vítěznou kdy Apollon,
jak oře zlaté k letu Hélios,
pobádal k tanci patu Charitek,
kdy v hloubi číší jako kovkopům
[34]
vzplál bohům oheň zlata, radosti,
tak opojné jak vůně šeříku,
choť Zévova od kvasu potají
jak noc prchala zoří plašená.
Ten šumot, smích co příval ledných krup
jí žalem deptal duše osení,
a bylo jí, jak lodi zvrácené,
kdy na palubě vlna vítězná
již proudu jásá pěnným chocholem,
že ze sedla jak jezdec smetený
vrak bědný klesá v propast závratnou.
Vrak byla duše její, propastí
ta Gorgonou se tmící myšlénka,
že jako hvězdě záhy vyhaslé
jí záře prchla lásky Zévovy,
té růže sladké, jejíž plameny
si věčně chtěla skráně ovíjet
a nachem lístků stezku sobě stlát,
jíž s Olympu by na zem stoupala.
Vše minulo; ta berla železná,
v niž věčné žití svoje vzpírala,
v bič skorpionů teď se změnila,
jenž do srdce se chtivě zatíná
a svistem plaší oře myšlének,
že do krve jí duši smýkají,
tam letíce, kde Zeus milený,
své lásky žárné veden hvězdicí,
se libě kloní k dcerám pozemským.
35
Od svahů Olympu až v pobřeží,
jež vlnou sterou líbal okeán,
jak noci plášť se lesů vlnil kruh,
jak peruť ohromná, jíž Gaia chce
ke slunci vzlétnout z prachu poddanství.
Ni jeden paprsk šípem stříbrným
do klenby nevnik’ listů smaragdu,
v hru pestrých barev jen se rozlomil,
jež kolem stromů, černých kořenů,
se jako zmije hbitě vinuly,
kdy zimou tuhé, slunce polibky
zas kroužky rozplítají k životu.
Tím šerem pralesů, jež v souhlasu
tak s duší její bylo stísněnou,
šla běloloktá Héra, bohů máť.
Jak štíhlým stvolem zářná lilije
v bělostném peplu, kterýž Athéna
jí rukou umnou darem utkala,
vzrůst těla chvěl se proudem linií,
jež od boků přes ňader záchvěvy
se splítaly jak žilek pletivo,
až hlavy božské v zlatém kalichu
si v náruč klesly divým jásotem,
pějíce kráse bouřný dithyramb.
Z řas peplu někdy křídy úbělem,
jak z mraků luna, stříbro ramenou
se zamihlo a zlato sandálů,
že v travin přítmí, keřů zášeří
se mušky lesklé zdály probouzet.
A stromy, ptáci, v listech ukrytí,
zjev nebešťanky lepé vidouce,
36
všech písní píseň počli hlaholit,
a studánky tím ze sna vzbuzeny
vln oka bystré sslaly na zvědy,
by obraz krásy chytly vznešené
a tou se chvěly potom vidinou,
kdy v podjeseni listí žlutavé
jim hledů stemní čisté zrcadlo.
Přec šumot lesů, ptáků, ručejů
nad jednou vlnou nebyl vítězem,
jež Héru nesla co loď oblačná,
za plachtu majíc lásku zhrzenou,
za veslo hbité divou žárlivost.
Tak letem spíš než chůzí bohyně
úskalí stihla, nohou sveřepou,
jež do vln mořských zašlo daleko.
Kol šepot tichý černých pralesů,
před sebou moře mlžnou nezměrnost,
v snách Héra stápěla ret žíznivý,
jak Hélios, jenž právě v obzoru
svou číši prázdnou k moři nahýbal,
by pro den příští perlí bleskný žár
zas pro svůj věnec žárný nalovil.
Již jako nitky šedých pavučin
se vzduchem táhly stíny soumraku,
jen okamžik a sítě černavá
od nebe visíc, zemi, okeán
tmou obestře a mírem velebným.
Tou dobou mocný Pan, bůh lesů, hor,
se vracel z lovu ve svou jeskyni.
37
Již dosyta se zvěře nahonil
a horských bystřin, stezek klikatých,
jež po skalách se vinou bludištěm,
již každou skrýši, každé hnízdo shléd’
a s nedostižných, ledných vrcholů
požehnal lidstvo holí pastýřskou –
teď na mech vonný sluje hostinné
se těšil horoucně a na písně,
jež uzrály mu hrozny v útrobách,
a syringou co víno zčištěné
se nyní v lesní mechy vyřinou,
že vůní váben, echem mileným
Nympf přihopkuje křepký chorovod
a pochvalou vstříc bouřnou zajásá.
Tou myšlénkou se srdce pohnulo,
jak strunou šíp či třtina zefýrem,
již tance slyší rythmus prchavý,
s nímž ňader chví se sloka souhlasná,
již cítí dech, již Nympfu zdráhavou
v objetí drží, žhavý polibek
již růží zkvétá v šíji bělostné –
tu podál tichý vzdychot zaslechne,
šat zavlaje, to jedna z Oreád
či Nympf zde teskní sama v ústraní –
a divým skokem, prv než domyslil,
Pan drží Héru ve své náruči
a líbá ji. Své síly záchvatem
nadarmo pouta žádá rozlomit
velebná Héra, okov železný
jí ruce svírá, zatím do tváře
polibků bijou zlatí motýli.
Tu luny svit se nad ní smiloval –
Pan v boji ustal, tváří zděšený,
v níž choť Zévovu poznal všemocnou.
38
Ta němá stála v ledném strnutí
co skály sloup, jen z oka hlubiny,
jak nebe kdy se blesky otvírá,
strž hněvu zela, nad níž obočí
se chvělo křečí, jakby perutí
již orel pomsty slétal na kořist:
„Zpět, bohů obludo! Zda nevěděls,
že myšlénka jen, Héry žádati,
jest šílenstvím, jež sršní zuřivou,
ať člověku, ať bohům olympským,
se v paty věsí k jisté záhubě?
Zda nevěděls, že jako Kronovce
má ruka třímá blesky vševládné,
mou nohou hněvnou že se otřásá
zem v základech a Olymp veškerý?
Tvář znectěna tvou bradou kozelčí,
již bohů tebe rodíc myšlénka
ti přidala jak smíchu rolničku,
šíj pokálena retem netvorným,
jak azur nebes třísní oblaků, –
nuž ústa ta, jež chtivě líbala,
ať mojí vůlí nesou pokutu,
okovem sterým nechť se uzamknou,
jak věčné brány v bědném Tartaru,
ať jako rosa slunce úpalem
v nich slovo, píseň dříve zanikne,
než slétne ptáčetem – ať oněmí.“ –
Ve věnci hvězdic růží bělostnou
nad lesy plála luna úsměvná,
k ní peplos Héry měřil vlající
jak dým oběti bohům líbezné.
39
Pan osaměl. To byla vidina,
si v duchu myslil, pěna blýskavá,
jež vylétla mu z víru myšlének
zrak mlhou cloníc, snění závojem.
Však na duši jak stromu na větvích
sníh těžký visí, bázeň, předtucha,
a hrdlo ouží; kvapně syringu
do prstů svírá – hlasem milenky
ta dosud každý zaplašila stín,
narcisem zdobíc pohár věčnosti,
ta dosud povždy od stád arkádských
v poušť vlky zaháněla vyjící,
snad nyní též mu bázeň zažene,
jež obchází kol stáda myšlének.
Vznes’ ke rtům syringu, tvář nadul v měch –
Ó bohové! vzduch hluše, bez tonu,
dutinou jenom teskně zašuměl,
jak listím zvadlým vánek podzimní.
Rty otevřel, chtěl hlasem hromovým
do lesů volat, až by zděšením
se duše stromů chvěla člověka,
zvuk v hrdle uvíz’ jako v síti pták
a s temným vzdechem zapad’ v hlubinu.
Sen pravdou jest; tou schvácen myšlénkou
Pan v trávu pokles’, hlavu zaryl v mech,
na jehož vláknech, šedém sametu
slz brzo vzplály rosné perličky,
jak brouci zlatí práce v pospěchu.
A v mechu skryté buků kořeny,
jež korunám sny země šeptaly,
pláč slyšíce a srdce bouřný tluk,
jenž klepal v zem jak datel do stromu,
na poplach bily tepen úderem.
40
V ten oka mih se hnuly koruny
a rozhoupaných zvonů hukotem
se skály v údol bouřně volaly:
„Pan němý jest, ret jeho zvonivý,
jak ptačí hnízdo plísní pavučin,
v sen obetkán jest kouzlem němoty.“
Jak svíce svící v plam se rozžíhá
a vlna vlnou v let se probouzí,
od stromu k stromu zvěsť ta letěla,
jak zory jitřní peruť plamenná,
až zdálo se, že lýra obrovská
se přes dalekou zemi rozpíná,
za struny majíc hvězdné paprsky
a řeky stříbrné a pralesy,
jež jedním dechem ze sna šuměly:
„Pan němý jest, bůh, srdce přírody.“
Od chvíle té žal hadím kotoučem
si matce zemi uleh’ na prsa
a střehl ji jak Argus stooký.
Pták lítal sice, ale bez šumu,
jak nad močálem mlha podzimní,
a plachým křídlem bloudil nadarmo,
by písní zlatých mušky polapil.
Zář květů pestrých jiskrou v popelu
v mžik pohasla a vůně snivý dech
ve vzduchu zanik’ třpytnou vidinou
a listy zbylé plísní hrobovou
se počly tmět jak smrtí zornice.
I nad vlnami pramenů a řek
se jakás ruka chvěla tajemná,
jež na oře vln otěž vrhala
a ve vzniku jich hlasy tlumila.
41
Vzduch mdlobou chvěl se, s nebes oblaků
jak moře valné ticho padalo,
tiš olověná, mrtvá, velebná,
jež svědkem byla světa tvoření.
Noc třetí Pan se vytrh’ ze snění,
sen s víček střás’ jak deštné krůpěje,
hůl pastýřskou vzal pevně do ruky
a v šíj zavěsil hluchou syringu.
Dech síly svěží zas jej ovanul,
jak vězni v skráň kdy jara zbloudí dech
a v sluch zapadne písní ozvěna.
Pták naděje vzlét’ duši v okénko,
zvon důvěry mu v srdci začal bít,
že síla ta, co žila v útrobách,
dým není lichý, tříseň bubliny,
již listů chvěním možno zaplašit,
že výheň ta, z níž zlato písní kul,
ni mocným slovem Héry nezhyne,
že bez ní, nad ní věčným plamenem
plát bude v oku z věků do věků
a bohů samých žezlo přetrvá.
Ta důvěra jej letem nesla v před,
jak posla bohů pata perutná,
ta důvěra co kotva vržená
loď držela i vzdorem plnila,
že štíty vln se v stébla tříštily.
V té pouti bludné domek bělostný
mu z dáli kynul v háji palmovém,
jak plavci v moři svěží ostrůvek.
Snad z bohů jednoho to svatyně,
si myslil Pan a tamo zaměřil.
42
Byl večer letní; vzduchem bílý jas
se míhal stříbrem jako vlasů změť,
jež se hvězd, luny deštěm padala
na luhy, lesy, dílnu mistrovu,
v níž sochy bílé hvězdám plály vstříc.
Opodál v šeru, netknut paprskem,
snil Polyklet, zrak dlaní zastíral,
jak velká před ním sochy postava,
jež v sněhové se roušce tajila.
V síň vešel Pan, sen mistrův uslyšel:
„Dnes mety vytčené co zápasník
můj dospěl duch a úkol dovršen,
jejž vznesli na mne Argu občané,
bych sochou strážné jejich bohyně
chrám ozdobil, hle, dílo skončeno!
Kde věnec vítěze? – Jak divý oř
do krajů všechněch duch můj zaletěl,
by na kopytech jiskry půvabů,
jichž v luhu zemském možno postřehnout,
tu snesl tvář, jež rostla v útrobách,
jak z mlh beztvárných slunci koruna –koruna –“
však na konec štír přece pochyby,
ten pravdy otec, v síň se připlížil,
kde socha stojí, drsně zasvištěl:
„Tvým sokem Fidias, ten nesmrtný,
jenž v Olympii vedle Zéva v trůn
se posadil; zda propast vyměřils,
jež mezi Zévem – tvojí bohyní
se rozvírá, zda září peřestou
tě s jedem kalich květný neklame?
Kde východ z bludiště? O bohové!
z vás jeden ke mně milostivě spěj,
jenž Héry tvář zná, bohů mocnou máť,
43
zda jeden dech té krásy nebeské
má ruka stihla, či snad nemožno,
tvář její božskou v soše upoutat,
jak času vlnu hřmící nad světem?“
Tak ze sna mluvil mistr Polyklet
a dechem slov či vánku zadutím
pojednou rouška sjela se sochy –
Pan zírá Héru zlatém na trůnětrůně.
Noc vlasů spíná zlatý diadém,
nad čelem visí oblak veleby,
a pod ním oko čisté, veliké
se ohněm leskne jako hlubina,
v niž všechny hvězdy střásla obloha.
V bělostném peplu jako lilije
se tělo chvěje hudbou linií,
jež od boků přes ruce, ňadra, šíj
se splítají co žilek pletivo,
až tváře božské v zlatém kalichu
si s divým blahem v náruč klesají,
pějíce kráse plesný dithyramb,
že na svém letu bouřném vesmírem
zde pohřížila v sen se na chvíli.
A Panu zdá se, krásy paprsky
že duši v síť mu zlatou chytily,
že výš a výše v letu závratném
jej mračny hvězdic slunci nesou blíž,
jež dechem taví ledy němoty –
již ret se chvěje, jak by strojil řeč –
vzkřik’ mocně Pan – zvuk první zazněl z úst,
té sochy kráse patřil vítězné,
jež mocné Héry větší, mocnější
s úst jeho sňala pouto němoty. –
44
Když ze sna procit’ mistr Polyklet,
jak hvězdu v okně Pana velkého
zor oka postřeh’, slyšel volání:
„Tvou sochu, Polyklete, viděl bůh,
slyš! její hledem jásá uzdraven.“
Noc k jitru spěla. V dáli vlnila
se mořem písní syrinx Panova.
45