SAPFÓ.
Ποικιλοθρον, αθανατ Αφροδιτα,
παι Διοσ, δαλοπλοκε, λισσομ αι σε,
με μ’ ασαισι μετ ονιαισι δαμνα,
ποτνια, θυμοω.
V obláčném luhu Órión zase k půlnoci vzchází
bleskutnou palicí roj Pléjad stíhaje hvězdný,
jenž perutí sněžnou v okeán plaše v bázni se řítí,
jak zástup holubic; marná zloba Siria jímá,
marně požáry metá vlaje hřívou nad zlato zářnou:
jak vzdušné vidiny mládí blaha v pouti pozemské,
v dál mizejí lovcům divokým Atlantovy dívky.
Tak Pléjad v lovu tvůj příchod Dionýsie! věstí
Órión, nebo s oblohy žár nese rozkoše, síly
révě, že uzrálá slzami v číš lásky se proudí,
s níž bože vševládný hřmíš lidstva i nad bohy vítěz.
Jak zlatitá rosa v květ z té číše se krůpěje jedna,jedna
snesla stopou zářnou v duši Sapfinu hvězdice v pádu,
ambrosií vonnou mámíc hlavu k závrati sladké,
jíž jako stvol lilijí vánkem chví srdce se šťastné.
V noc Sapfó čarnou proto vyšla pod oblohu strážnou,
v týn vznešený, aby v myšlének lodi připjati mohla
plachty tužeb na stožár své lásky k azúru se pnoucí.
[16]
Postavu štíhlou říza halí bělavá, k patě řásná,
v níž perlí míhavé slzy v chůzi planou mušek ohněm.
Tvář kadeří černou ve vlnách k pasu v lásce se stroucí
ze stínů lesních svítá jako tůně jezerní;
nad ní blankytné oči blesků jiskrami svítí,
v nichž svoje žáry Eros sbírá, chtěje vznítiti lásku.
Na skalném hřbetě, zkad moře v nezměrném kruhu spící
spatřiti možno, kde hvězdy na pouti staví svoje křídla,
duch kde bohů šeptá v šum příboje hymnu velebnou,
stanula v snách Sapfó hlaholíc zpěvy, jež jako včelky
vzlétaly z úlu ňader do tiché noci bouřně a sladce:
Tobě věčný dík, děvo Kytherejská!
hvězdo nesmrtná! za milost blažící,
srdce mé žes v nach květu lásky růžné
zastřela vlídně.
Blyskavý na vůz, labutí jejž hejno
táhne oblohou, mne si vznesla bídnou!
vůz, to láska má, perutí jež touhy
hřmí ku milému.
Ó Faóne můj! blažený dojista
bůh co sám, kdo v tvář tvoji může patřit,
v hudbě slov sladké hlady vášně ztišit
v útrobě žhoucí.
Tobě věčný dík, děvo Kytherejská!
sen jiný však dnes duši v kouzlo jímá,
svou zlatou rukou mi ochotně přispěj,
kněžno milostná!
17
Orfeus božský vidinou mi v cestu
stínem obrovským plane z hvězdna výšin;
písně mé pastýř, jeho bůh opáčí
sám Okeános.
Když divé Maenad tlumytlamy v zlobě sklály
pěvce na thráckém pohoří v tmu Hádu,
Foiba záštitou zachována duše –
pěvcova lýra.
Hebru po vlnách v okeán ji řídil
k Lesbu, vlasti mé, v skalinách kde bezdnu
v prach tlumí svou zář čekajíc na pěvce
Orfeu rovné.
Ó paprslek vzniť plamenů nebeských!
veď mne vůlí svou do hlubin, kde ve snách
lýra vzhroužená ševelí ku stínům
slávu olympskou!
K lýře té, což bych pěla hymnu tobě!
v ni by hvězdy zář lily, ambra vůni,
zněl slavík i zpěv jásavý gigantův
k zápasu jdoucích.
Svět kdy bůh tvořil, perutí plamennou
lásky chvěl se tvé, všehomíra matko!
nadšený tebou v svoje dílo zavřel
žár dechu tvého!
18
Tím dechem věčným, co daříš milostně
Afrodito! svět, bohy nadpozemské,
dnes tě vzývám, dnes tebe zapřisáhám –
splň moji prosbu!
Takto mluvíc Sapfó zdobené čelo růžemi věnce
tyčila výš rostouc jako stín horských velikánů,
jež v strnutí vážném bory v údolu kývaly šumně,
svědci němí; tu pojednou zář bílá vzňala skály,
déšť jisker, vodopády světel kruhy nesly se vzhůru
v háv sněžných vrcholů, jež hvězdami blýskaly z dáli,
zem rachotem děsivým otvírala průduchy tajné – –
Ó zázrak! tamo viz! se noří z noci tůně propasti
Orfea lýra zlatá; bílé charitek zjevy s písní
kol se chvějí co motýli noříce v plamen patu křepkou.
Hleď, Sapfó! ony tvou bohyní poslány milostnou
lýru nesou, ruku vztáhni jenom směle, v skráně si vetkni
dar božství vznešený: – jako v poušti kdy v úpalu slunce
lev mučený žízní hledy v dál krvavými se vzpírá,
zřídla zda lesk uzří, z tlamy řev pěnu náhle vysýlá,
v rázu živý svaly v běh spíná, vida óasu vzdušnou,
vichru letem cválá, kde mu cíl kyne stíny lahodné,
tak Sapfó spěla tam, kde čarovná lýra ve záři.
Vlála kadeř volná v běhu, spínalo rámě se bílé,
po stráních, po horách noha vzlétala v útěku ryčném–
– lýra zniká ale v dál plamenem svítíc v letu větším.
V úchvatném Sapfó letu bouří vpřed za kořistí,
ouží dech se její, krvavé váznou nohy v půdě,
dál přece, dál – tamo cíl – již tam – rázem jako blesku
19
v důl upadá Sapfó s Leukadské skály do tůně
vln mořských, v skonu k lýře nesouc ruce v úpadu ještě –
O úděl vznešený, jejž tobě usoudila Moira,
ty Sapfó blažená! žít lásce a do smrti bloudit
za hvězdou umění, jež lýrou Orfea září
v oblačném luhu, kamž Foibem vznesená byla z Lesbu.
20