Svatováclavská koruna.
Nad hradem slzou luna se leskne,
markrabě Karel dumy sní teskné.
Nad hradem moře hvězdic se kmitá,
Karlovým srdcem bouř citů zmítá.
Ticho – jen z dáli Vltava šumí,
králevic slzy, povzdechy tlumí.
Cože tě, Karle, klid spánku míjí,
smutek se v hnízdo hlavy tvé svíjí?
Zdali ti žalost do srdce vnuká
otcovy vlády bezbožná ruka,
jež v luhy české zasévá bídu,
podtíná kořen drahého lidu?
Či snad i v noci vymýšlíš plány,
jimiž bys Čechů chudobné lány
zahalil v slávy purpurném plášti,
rozetřel na prach nepřátel záští?
[91]
Čili snad strážných andělů péčí
před trůnem božím mysl tvá klečí,
pro drahou zemi toužebně prosí
o krůpěj lásky blaživé rosy? –
Jinam dnes duše křídloma krouží,
myšlénkou jinou trudí se, souží.
Jako ta modrá obloha zemi,
Karlova duše touhami všemi
objala lásky žhoucími dechy
milený národ, milené Čechy.
V luhu té lásky s mnohými kvítky
úmyslu vzrostly růžové snítky,
korunou novou, čelenkou slávy
obdařit Čechy, králů by hlavy
ve barvách duhy zaplály v trůně –
povolal mistra, zlata dal tůně:
„Nešetři perel, blyskotných kovů,
jako že lid svůj vzkřísím já z rovů
ku nové slávě, k novému žití,
koruna tato stkvosty ať svítí.“
Pracoval mistr, nešetřil zlata –
pojednou k choti Karlově chvátá:
92
„Králevic v dáli, zlata mi chybí,
velmocná kněžno! splň jeho sliby,
bych mohl dílo dovršit k cíli,
zlata mi dodej, doba již pílí –“
Tu s vůlí Blanky koruna zlatá
Václavu světci se hlavy sňata;
do tmy jež věků zář nesla blesků,
v koruny nové zmizela lesku.
Proto sen blahý Karla dnes míjí,
smutek se v kotouč do hlavy svíjí,
do srdce bodá plamenná dýka,
stero kol hlasů šumí a vzlyká:
„Pýchu jsi krmil, majestát prachu;
bys novou zdobu připojil k nachu,
Václavu světci, miláčku Páně,
koruna vzata, zloupeny skráně!
Jestli však k tobě kněz Václav shlédne,
v kajicné roucho purpur tvůj zbledne,
koruna tvoje, bludiček plamy,
zapadne v propasť pekelné tlamy.“
Zachvěl se Karel; přízraky steré
v oku se chvějí – v svatyni šeré
93
Václava světce socha kde svítá,
bolest jej vede zoufalá, lítá:
„Václave svatý, vévodo, kníže!
smiluj se, zbav mne viny té tíže!
Uveď mne vůlí v šlepěj svých kroků,
pochodeň hněvu nezapal v oku!
Dědicem slávy této jsi země!
nuže buď tvé jen zdobeno témě
korunou tou, již chystal jsem v pýše
sobě a příštím nástupcům říše.
Na soše tvé jen zářiti bude,
co zatím králi čelo své chudé
do prachu skloní před tváří tvojí
veleby tvé jen žijíce zdroji.“ –
Zvolal tak Karel prosebným hlasem –
vizte ó zázrak! nadzemským jasem
kaple se plní, na soše svaté
plameny kruhem chvějí se vzňaté,
vůně se šíří opojných růží,
v tajemné zpěvy slova se druží:
„Z prachu již povstaň, Karle, můj synu!
v duši tvé čisté kdo by zhled’ vinu?
94
Se sochy mé že koruna vzata?
zdali tam záři nevidíš zlata?
plamenů deště jiskrné moře? –
koruny této nesmrtná zoře
českého lidu láska je vroucí,
od věků věčně do věků žhoucí.
Korunu lásky na moje témě
milených Čechů přináší plémě,
tys jejich vůdce, dědic můj, kníže“ –
– Nad kaplí, hradem v podobě kříže
hvězdice planou; kolem nich blesknou
zbrojí se mlžné postavy lesknou.
95