Poslední symposion.
(JANU LIEROVI.)
Jak velebit tě, duchu poesie!
já prachu, hrobu syn,
jenž poutem chřestí, čelem o mříž bije,
jen oblaků já stín,
po moři jdoucí lidských slzí, muk,
jen krůpěj rosy na života stromu,
jak písně svojí hluchou jiskru, zvuk
do hymny mísit mohu blesků, hromů,
jež od věku ti slouží jako bohu!
Byť duše mojí každá struna
jak moře valné zněla,
a myšlének mých runa
tak jásala a hřměla,
jak vlasatice chvost, kdy přes oblohu
vlá v nekonečném běhu –
přec sotva stéblem dotknul bych se břehů
tvých, moře krásy, poesie duchu,
jenž v nesmrtelném ruchu
lesk perlí házíš na pobřeží světů.
Tys orel Jovišův, tys v kříži Kristus pnící
za spásu lidstva, Artušovy mísy
[48]
tys ono zlato, v němž krev boha mísí
se s chlebem lidské bídy, v tvůrčím vznětu
by dosáh’ bohů člověk vítězící!
Přec, božský duchu, přijmi píseň chudou!
Vždyť v pralese, kdy slunce září rudou
štít bleskný vznese, hymnou velkolepou
tvorové všici pozdrav jemu hudou,
i pěvců sbor i bídných cvrčků chasa,
dub na skále i v blátě travná řasa,
v nich stejný cit se touhou rodí slepou
a stejnými plá čarné duhy skvosty –
Ó božský duchu, přijmi zpěv můj prostý!
***
Jak lesní pramen pavučinou, plísní,
kdys dumou tesknou, bolu clonou mračnou
zrak Sofokleův, zastřelo se nitro.
To božské oko, z něhož hvězdy písní
v noc lidstva vzešly smutnou, neprůzračnou,
v němž poesie zaplanulo jitro,
do věků žhoucí nesmrtelným leskem,
v němž jako v hnízdě snů, myšlének ptáci
let strojili, by luhu po nebeském
zář pili hvězd a slunce žhavé zlato,
to božské oko nevýslovným steskem
dnes dumalo a choře bylo vzňato.
Sám věštec neví, odkud hoře náhle
v skráň přilétlo, kde vězí jeho ostny,
jen srdce prázdné, rety cítí zprahlé
a jako zimní vichr nelítostný
mu sněhem vlasů víří dumy mrazné.
49
Nadarmo v slastných vzpomínkách se ztrácí
o mládí svém, kdy v cestě bludné, srázné,
jež uměním se zve, krok ušel prvý,
kdy tvůrčí silou, ducha svého krví
zřel potřísněný první lupen zdaru
na čele horkém, kdy jak Sisyf k práci
zas nové vstával, nový balvan valil
z propasti žití – marno – do poháru
slunného vína žluči chuť se vrací,
již smutek dnes mu v hloubi duše nalil.
Tak snění rosou tesknou, tajeplnou
jak lotosu se kalich houpal vlnou
duch básníkův; v důl s plochy domu zíral
na rodné město, tepnu svého žití,
až v jeho ulic křivolaké síti
stín našel divadla, jenž velký, šerý
u nohou ležel božské akropole.
Neb právě slunce Athén nad branami,
ohnivý kotouč posledními plamy
jak sťatá hlava kácel se a zmíral.
Již soumrak za ním, havran leskloperý,
se vzduchem míhá, azuru již pole
hvězd květy plá a noci koráb vzdušný
z oblaku tíhne od západu zvolna.
A básníku se zdá, že míří k němu zrovna
příď pochmurná, již stíny na palubě
lze rozeznat a myrty svěží věnce,
jež do hrobu se mrtvým v skráně vinou,
již blízka loď, s ní píseň chví se bolná:
„Do Hádu plujem, úděl žití krušný!
Prach zemský střásá noha naše volná.
Jen času píď, jen chvilka žití skrovná
tě od nás dělí. Svého vyvolence
50
ni sami bozi chránit nedovedou
před smrtí bídnou, jsi též pavučinou,
jak my jsme byli, určen ku záhubě,
ač v životě tvář zanícenou, bledou
jsi v Olymp vznášel k nesmrtelných stolu.“
Loď zanikla, jak o břeh nekonečna
by tříštila se v trosky; ve hlaholu
usíná město, nad ním dráha mléčná
jak hejno holubic bdí s lunou v stráži:
K ní básník vzhléd’ a v tajeném děl bolu:
„Nuž vím, již vím, proč tajné hoře ducha
horečnou svírá křečí, na zápraží
se Thanatos tmí, v moje dvéře buší,
jak před lovcem chrt, před ním smrti tucha
v mé spánky vnikla, v tichou moji duši.
Vstup, Thanate! já neděsím se tebe,
tys jako slední zvuk, jenž chyběl dosud
souzvuku mého žití, slovo slední,
jež říci musím, myšlének bych nebe
dovršil odkaz, jejž mi bohův osud
dal v kolébku. Den žití řadě ke dni
jsem zřel tě stále, proto dílo k dílu
jsem hromadil, jak lakotný své zlato,
bych prv než přijdeš zářné došel mety
a klidně patřil svoji na mohylu.
Přec, Thanate! mé nitro bolně jato,
že přišel jsi mé uzamknouti rety.
Přec lkám, svůj konec blízký tuše,
kdy pomyslím, že s umrtvělým zrakem
též poesie unikne mi duše,
že jako ptáče s žití mého vrakem
se rozloučí, že vychladne krb její
51
v studeném lebi, tvůrčí onen plamen,
jenž byl mi číší, krmí, sluncem, vzduchem,
že nebudu již bloudit po šlepěji
té zářné hvězdy, nebudu již zmámen
té síly vínem, orlích křídel vzruchem,
jímž burácel jsem v myšlének svých lese.
Dál v širší kruhy bolesť má se šíří
tou otázkou: Zda za sto tisíc věků
plát bude ještě poesie záře?
Či věků příštích bludném na útese
loď její ztroskotá se? chudé chmýří
z perutí zbude, hesla jiných vděků
duch lidský sobě vstaví na oltáře?
Snad přijde čas, kdy přírody taj všaký
um lidský z moře záhad pravdě blíže
ven vynese, a břitkostí svou mříže
v ráz rozlomí, že všecko pod oblaky
znát bude člověk, Hélios jak vládce,
však poesie z pokácených lesů
v dál uletí, jak poplašený ptenec,
by v jiných světech hnizd malebný věnec
zas nalepil a jiným tvorům sladce
své písně zpíval u vítězném plesu?
Ó bohové! tou otázkou se chmuří
teď duše má, ne myšlénkou, že zhynu,
to věděl jsem, kdy matkou jsem byl zrozen.
Ó světa vládče! věků na cimbuří
ty Zéve stojíš, budoucnosti moře
ti patu líbá, čeká tvého kynu,
by hráz protrhlo, rozlilo se v světy,
přej milosti té, zjev mi blahosklonně,
zda poesie, vína zlatý hrozen,
vždy vlažit bude člověčenstva rety,
52
zda jako srdce ve stříbrném zvoně
bít věčně bude v lidstvu, na obzoře
zda nepohasne strážná její zoře?
Ó zjev mi to, bych v blahé tuše, míru
v práh smrti vstoupil, uchoval si víru,
že pravou drahou v příštích věků tísni
duch lidský dojde ve vysněný eden,
tou hymnou ideálů, hvězdou veden,
již v životě jsem slavil vlastní písní –“
Ret zmlknul tiše jako vánek v keři,
kdy v sen se klade v sněti mnoholisté.
Noc letní dýše. Nebe modré, čisté,
hrá jiskrami, jen labutí jak peří
se kdesi chvěje bílých mráčků tříseň,
jak vlajka lodi. Město v spánku leží;
v sen jeho časem mořských od pobřeží
vln zaznívá jen přitlumená píseň,
jež jak oř stepní letí bez otěží
od země k nebi – Pojednou tu v místě,
kde básník dumal, stín se zjevil světlý,
blesk z očí pršel, z kadeří šla vůně,
jak růže by v ní právě rozekvětly:
„Tvou prosbu slyšel Zeus na svém trůně,
té chvíle ještě odpověď dá jistě
tvým pochybám. Jsem Hermes, posel bohů,
sem ruku dej a vzepři o mne nohu,
v síň Olympu tě vznesu. Příštích věků
tam uzříš tůň, v ní jako rybí hejna,
jež k moři táhnou k svému vyplnění,
roj dějů spatříš, spjatých ke člověku,
tam budoucnosti brána čarodějná
v ráz otevře se, pravdou stane snění,
53
však potom zemřeš –“ Domluvil a v chvatu
v let vznesl Hermes perutnou svou patu.
Již plují vzduchem. Zas jak dříve v žití
dech boha básník, srdce boha cítí,
zas jako kdysi hřímá ku obloze
v náruči boha, na oblačném voze. – –
Jak v dešti zlatém síň Olympu plane,
v niž sešli se dnes všickni nebešťané
na rozkaz Zévův. V moci majestátě
bůh bohů v čele, po odvěkém řádu
dle hodnosti své bohyně a bozi
kol věnec tvoří v purpuru a zlatě.
Tu zářná Pallas, mračný vladař Hádu,
tam hněvná Héra bleskem oka hrozí,
tu Foibos k řeči ústa strojí květná
a dál a dále řada bezpočetná
se božských tváří kolem stolků tísní,
jež Héfaistos svou rukou zrobil zručnou
a na nichž nektar s ambrosií vonnou.
Číš o číš zvoní v sladké zvuky písní,
jež Musy pějí, radost slokou zvučnou
zní ve všech srdcích, zraky blahem tonou –
toť bohů kvas, toť symposion bohů.
Pokynul Zeus, ztišily se šumy,
on jediný stín vážné jakés dumy
měl na čele: „Nuž hvězdnou přes oblohu
ať naposled se naše píseň šíří,
dnes naposled ať číši ruka zvedá,
číš moci té, jíž vládnuli jsme zemi,
než Olymp v troskách, pilíř na pilíři,
nás pohřbí v tmu a hrobu plíseň šedá
nás pokryje, tož svými haluzemi
54
strom zapomnění. Neboť vězte, v prachu
již pokáceny oltáře jsou naše,
již duch člověcký s pohrdáním, plaše
práh svatyň míjí, tupě, beze strachu
nám v tvář se dívá, posmívá se nachu,
jímž sám nás obdal, snění svého modly.
Co blažen vytvořil, teď blažen ničí,
bůh nový ve snách hlavy jeho klíčí,
nás jako loutky zvetšelé a chudé
v kout odkládá, by v pokoře své podlý
na boha vztyčil vidinu zas novou,
jíž jako nám se klaněti zas bude
do chvíle té, než září purpurovou
blesk jiné stvůry ve snách vytoužené
mu nové božství, nový Olymp sklene.
Toť onen Kronos, jenž své děti sžírá,
jenž stále lačen nové zase rodí,
v němž vedle bezbožství se krčí víra,
jenž prací obří, myšlének svých lodí
chce dojít břehu z bouře záhad, klamů,
původu světa, pravých bohů chrámu.
Jak hvězdy padnem v prázdné času tůně,
těch bohů zašlých řadu rozmnožíme,
jež jako mezníky si na své pouti
duch lidský vztyčil. Při vzpomínek lůně
jak stará zbraň, jež ve zbrojnici dříme,
tlít budem mezi krunýři a meči,
jež odložil již člověk do zákoutí,
v síň minulosti. V symposion slední
dnes sdruženi jsme, proto sladkou řečí,
nechť písní sledně Olympos náš zvučí,
než záhuby tmě padnem do náruči,
než rtové naši uzamknou se lední –“
55
Však darmo děl tak Zevs, dech smutku síní
již vlnil se a na pohárech v jíní
se srážel hustě, jak vidina vzdušná
již ztrácela se vlna hodu rušná,
ba světla sama zbarvila se kalně,
stín vrhajíce míhala se žalně.
Tu mrtvou tiší stříbrný jak zvonek
hlas zazněl sladký, postať vzpřímila se.
netknutáNetknutá smutkem lilije jak stonek
v šeř Afrodite v božské vzplála kráse:
„Díš pravdu, otče, jistá zhouba čeká
na Olymp zářný, z obecné však zkázy
já jediná jen vyjdu bez pohromy.
Ať sebe víc se vlna zhoubná vzteká,
ať bohy ničí, nové v trůn si sází
duch lidský, nechať všecka vesla zlomí
v budoucích věků bouři: nad člověka
vždy větší budu, v nesmrtelném žití
přetrvám božství, co jich v lidstvu bude.
Sic jméno ztratím v burném vlnobití,
však jsoucnost moje tatáž vždycky zbude.
Ať Jehova se, Budha, Ježíš zove,
přec ona Láska nadpozemská, velká,
jíž stvořen svět a trvá bytí všecko,
jíž na titána vzrůstá lidstvo děcko,
jež k hvězdám snah jak neomylná střelka
směr ukazuje, v každé víře nové
táž zůstane svým bytím neúmorným,
jak vlna v moři, jež svým skonem druhou
zas zbouzí vlnu – nesmrtelnou vzpruhou
všech činů velkých, které času v desky
vyryje lidstvo ducha rylcem, blesky.
56
Kde v budoucnu je bůh, jenž čelem vzdorným
mne zapudil by, – každým věkem spíše
v hloub zakotví se nadhvězdná má říše,
spíš nauk všech se trůny zvrtnou příští,
že bez bohů svět bude, z trosek, tříští
jen já povstanu. Pak zem bude nebem
a lidstvo živo mým jen bude chlebem.“
Poslední slova božské Afrodity
velebně zněla, kovové jak štíty
by utkaly se – silnějším však hlasem
Sofokles volal bohyni se koře:
„Ó díky vám, vy zlatá, medná ústa,
můj hrob jste růžným osvítila jasem!
teď rád se schýlím v Hádu lada pustá,
neb potrvá-li lásky hvězdná zoře
nad světem, lidstvem dobu nekonečnou,
i poesie lampou bude věčnou
lidskému duchu, – nerozlučnou druží
je láska poesii, zlatou osou,
kol níž se vlní jako lístky v růži,
než otevrou se zplna – sluncem, rosou –“
***
Nazejtří v mrtvém Sofoklea líci
úsměvu našli jiskru doutnající –
to bylo snem, jejž básník viděl v duši,
než navždy zapad’ mrtvých stínů v hluši.
57