ZEUS.
...nec vero ille artitex (Phidias), quum faceret
Jovis formam aut Minervae, contemplabatur aliquem,
e quo similitudinem duceret; sed ipsius in mente
insidebat species pulchritudinis eximia quaedam,
quam intuens in eoque defixus ad illius similitudi(
nem artem et manum dirigebat.
CICERO, ORAT. II, 9.
Otče nesmrtný! v němž bozi, lidé, věky,
země, nebe splývají jak v okeánu řeky,
který z bouřných mračen hlasem mluvíš hromů,
jehož hrůzná moc, jákjak hvězdným pláštěm nocnoc,
halí svět a rabů řetězy
poutá – otče Zeve, slyš!
boží sláva tvá jak koruna jest stromu,
jehož věčný kořen v Hádu hloubi vnořen,
ale vrchol hvězdic v pomezí,
milostivý! slyš nás, slyš!
k Olympii shlédni, svému ku oltáři!
s stromu svého jeden list dej skanout,
aby věčnou září
čelo mohlo splanout
vítězi! vítězi!
[26]
Za zpěvu tak zástupu a kněží
v Zeva chrám co olympijský rek
Nero kráčí, olivu by svěží
v skráň si zatkl slávy paprslek,
po níž srdce bouřlivými tepy
prahne jako po slunci zrak slepý.
Divou vůni nesmrtnosti květů
cítí v čele Heraklea dech,
oči planou u horečném vznětu,
jako Řím kdy tonul v plamenech
a on v bouř požáru, ssutin, štítů
zpěv Homerův zpíval ku varytu.
Stanul průvod; majestátně s trónu
Zevs bůh bohů shlíží; s obrví
přes tvář krásnou v zlatých vousů clonu
mrak se vůle svrchované chví,
moc velebná sluncem zlatých plamů
klidně září z očí drahokamů.
Na pravici Nike stojí zlatá
s páskou vítězící; v levici
žezlo strmí, na němž rozepjatá
křídla zkoumá orel zářící;
kouzla proud z té sochy vzchází luzný,
nohu sklání cit posvátný, hrůzný.
Ověnčen již Nero před obrazem;
Dodonských jak dubů věštný šum
zástup jásá, v úctě padá na zem
hřímaje zpěv chvály k nebesům –
27
ale Nero zsinalý a bledý
k soše vzpírá vytřeštěné hledy.
Zdá mu se, že Zeus s trónu výše
hrdý úšklebek mu metá v tvář:
„Co ty, smělče, v neukrotné pýše
nesmrtnosti osobíš si zář?
viz mou sochu, tvůrce její smělý
diadém má nesmrtnosti skvělý.
Před tou sochou ať se zrak tvůj sklopí,
hrdý zrak, v němž chví se vzdušný klam
věčné slávy, za nímž tužeb kopí
marně metáš; – vyluď hvězdu tmám
tvůrčím činem, jinak v sochy stupně
věnec slož, jejž uchvátil jsi zpupně.“
A zas klidně, majestátně s trónu
otec bohů zhlíží; s obrví
přes tvář krásnou v zlatých vousů clonu
mrak se vůle svrchované chví,
krásy proud se z očí line luzný,
nohu sklání cit posvátný, hrůzný.
Ale Nero čela neuklání,
zloba divá, hněv a lítost, žal
v sluch mu hučí jako třeskot zbraní:
„Ty jsi césar Rómy, světa král!“
a již věnec dole, zrak se černá šípy,
z úst jak vlny bouřná slova kypí:
28
„V prach se zřítil Olymp řeckých bohů,
s věrou v ně i žertev zmizel dým,
místo nich jak slunce na oblohu
césary své pozved’ mocný Řím!
Zemřel Zevs, já dědic jeho blesků
trůn zaujmu nesmrtného lesku.
Hellas pusta; před pochodní zory
jako stíny v žalném hlaholu
na vždy odletěly bohů sbory
s oltářů a chrámů vrcholů!
Zemřel Zevs, já po dědickém právu
soše této boha sejmu hlavu.
Na trup její svoji vlastní tváři
vsadím místo Zeva podoby,
abych sochy nesmrtelnou září
povýšen byl věků nad hroby!
Zemřel Zevs, já dědič bleskných plamů
v trůn zasednu v olympijském chrámu.“
A již nahoru se Nero řítí
k hlavě sochy, již – v ten oka mih
zahřměl blesk a hrom, chrám děsně svítí –
Nero klesá sochy na stupních.
Nad ním Damofon kněz, stařec vážný,
lidu hlásá co duch chrámu strážný:
Žije Zevs; ať na vždy s bohů sbory
Olymp opustil i řeky, bory,
on zde trvá v sochy této kráse!
v duchu tom, jenž v tvůrčím plameni
29
vedl tajně ruku Feidiovu,
z trosek Olympu a ze tmy rovů
Zeus s bohy v nesmrtelném jase
opět slaví svoje vzkříšení!
Kráso nesmrtná! v níž bozi, lidé, věky,
země, nebe splývají, jak v okeánu řeky,
dosud v bouř života hlasem mluvíš hromů,
božská sláva tvá jak koruna jest stromu,
jehož věčný kořen v Hádu hloubi vnořen,
ale vrchol v hvězdic pomezí –
Zdráv buď, Zeve, světa vítězi!
30