Na Zbraslavi.
V klášterní kapli tiché na Zbraslavi
se noří ze tmy stínové dva tmaví.
Jak netopýrů křídla tiše vzduchem
jich řízy vlají utajeným ruchem,
dvou mnichů řízy; zástup stínů němý,
jak ptactvo z hnízda se soch na pilíři,
vzděšeno lítá ke klenbě a zemi
a jepic rojem kolem lampy víří.
Ta před oltářem míhavě se třpytí
jak bludička; i luna z mraků časem
se hroužíc zvolna bílé růže nítí
v gothickém okně, že jich bledým jasem
krůpěje krve na Kristově tváři
se zdají kanout v plátno na oltáři.
Teď vítr zalkal v otvoru kdes skrytém,
víc lampa zaplanula žlutým svitem,
postavy mnichů jasněji se mihly:
pochmurný stařec, statný jinoch štíhlý
[83]
se k zemi kloní pohříženi v dumu,
a nad nimi již temná půlnoc zvolna
do kraje zvučíc s věžatého chlumu
zhasíná v dáli, vzpomínka jak bolná.
Však stařec náhle setřel dumu s čela
a ústa přimklá polohlasně děla:
„Vím, dobře vím, můj synu v Kristu milý!
žes tuchou veden úmysl můj s předu
postřehl dávno hvězdami svých hledů,
proč v době pozdní, v duchů noční chvíli,
jsem uved’ tebe v tato svatá místa.
Vímť, beze mne že před tváří zde Krista
bys ruce sepjal ku modlitbě vroucí,
by sílu svou i v smrti nehynoucí
dal tobě On, svou zářnou vůli nitra
a v lásce žehnal tvému předsevzetí,
jímž věčně řádu zaslíbíš se zítra.
Než jiného cos mám dnes na paměti,
co jako žernov po dlouhá již léta
ohýbá šíji, mrazem bělí vlasy
a jako chmura nevidomá, kletá
i v spánku sedá na mých očí řasy.
Dnes máš to zvědět! poslyš! doba kvapí!“
a přes hlavu si stařec vztáhl kápí.
„Kdys hochovi jsem vypravoval tobě
k otázce tvojí po otci a matce,
že jako malé usmívavé robě
mi sestra zmírající dala tebe,
že předčasně i otce před tím krátce
ti vzalo v hněvu nelítostné nebe.
Že klášter potom, jehož byl jsem údem,
84
sirotka přijal, nad tebou měl ruku,
bys nedotknutý různým světa bludem
jak poupě zůstal v jara svěžím puku –
Však Bůh mi odpusť lež tu nastrojenou,
jíž zahalil jsem klamnou tobě sítí
rodičů chyby, nešťastné jich žití;
vždyť nemohl jsem lidské zloby pěnou
tvou duši třísnit, neblahou tou zvěstí
se jako bouře nad tvou hlavou vznésti,
by mládí tvé a sen života zlatý,
jak kalich květů do prachu byl svátý.
Teď mužem jsi! nuž poslyš, co ti pravím:
tvá matka, sestra moje, zrakem žhavým
nectného muže klesla obelstěna,
jak lstivým hadem v ráji první žena.
Pak jako Kain šílenství požár v oku
se v propast vrhla se skal strmých boků.“ –
Zachvěl se stařec, ale mladík pevně
žal tlumil svůj – jen rety přimkl těsně,
jen oko blesky rozžehlo se děsně,
černavé oko, potom zašept’ zjevně:
„A otec?“
„Zmizel bez stopy, snad dále
s dívčiných retů jinde sbírá medy. –
Však přece v klášter jednou nenadále
zavála pověst pouti jeho sledy.
Když církev boží mocí svého soudu
onomu škůdci – jehož jméno hříšné
zde v bázni vyslovuji v svatém chrámě –
Husovi vtiskla znak kacířství v čelo
a jazyk jeho v ohně zaplál troudu,
85
tu v zemi této pomstou zahučelo
kacířů zbylé plémě v zlobě pyšné,
zdvihajíc v zápas hněvnou pěst a rámě.
A lžiproroci obcházeli davy
sílíce měchem záští lidu vzdory,
že tento jako ještěr mnohohlavý
již zjevně hrozil, hlučné na tábory
putuje z dáli od svých krbů tichých.
Koranda z řady proroků těch lichých
vynikal mocně; z měst a krajů dálných
lid za ním hrnul v zástupech se valných
jak za bludičkou husté roje muší.
V hromadách hlučných do hrozivé ruky
on vnucoval jim palcáty a luky,
učení nové do srdcí psalpsal, duší
ohnivým slovem, až po kraji šírém
ryk války děsné bouřným zaleh’ vírem
do lesů tichých, niv a žírných luhůluhů.
Pokořen Sigmund! Krví božích sluhů
potřísněn darmo Vítkov nedostupný –
s temene kalich vychloubá se zpupný.
Tam v řadách vítězů tvůj otec hýří,
Koranda strašný pod záštitou ďábla – –
však ruka Páně ještě neochábla,
své moci vichrem křídlo netopýří
vzpyšnělé láje srazí do hlubiny
a k nové slávě kříž vítězný vztyčí!
Teď otce znáš i velkost jeho viny –
což útěchou ti sladkou povždy bude,
bys hříchů jeho skvrny smazal rudé,
modliteb vroucích zlatistými klíči
otevřel brány ku milosti věčné,
jež od věků jak moře nekonečné
86
se vlní světem nehasnoucí září,
bys život svůj jak oběť na oltáři
vstříc bohu nesl za otcovy hříchy
v klášteře tichém se zbožnými mnichy.“
Domluvil stařec; před ním jinoch bledý
do prázdna zírá ztrnulými hledy –
pak jako sosna zachvácena bleskem
starcovi v náruč s němým padá steskem.
***
Dnů řada prchla; v zářné kathedrále
za písní hlučných, slavně, okázale
mladistvý novic věčnými již sliby
posvětil řádu život bohulibý.
Pak zase klášter, ztajiv ruchu vlny,
v objetí lesů dřímal tajeplný
a v svatém míru; ale v mnichu mladém
od chvíle té bouř citů vodopádem
šuměla v hlavě; zprvu pevnou vůlí
přízraky plašil, jež co divé květy
v strom života se dusivě kol pnuly,
modliteb, žalmů horoucími vzněty, –
však brzo podleh’ démonů svých moci.
V té tísni jednou z chmurné svojí cely
zděšeně prchal do hvězdnaté noci,
v klášterní sad, by stromů chladem libým,libým
tluk srdce ztišil; strážce nebes bdělý,
bělostný měsíc, okem planul rybím
a sloupů velkých šedé vrhal prouhy
v zahradní ambit začernalý, dlouhý.
87
Tam v stěnách, stropě zlacených slov rysem
tkvěl na kameni obsah svatých písem
s obrazem mnohým proroků a reků;
však na rozhraní obou velkých věků,
kde starý zákon k novému se blížil,
pod tíhou kříže spasitel se nížil
pohledem slunným patře ze mramoru
na vrahy své a na ubohou matku,
jež podál stála v žen a mužů sboru.
Tam mnich poklesl uštván na klekátku:
„Ó synu boží! odpusť mi mou zradu,
že šat řeholní ku nohám ti kladu
a jako sběh zářného od praporu
ubíhám v dál, bych v ryk se mísil vášní,
jež z plamenného proti Tobě vzdoru
v svých srdcích lidé rozpoutali strašní.
V jich řadách hledat otce svého budu,
jenž jako hvězda, víry na bezcestí,
zapadl v propast nedozírných bludů.
Obrazem matky, lásky ratolestí
zabuším v srdce, doteknu se spánků,
syn otce najde, otec svého syna
a s milostí tvou velká jeho vina
jak černé mračno zajde do červánků.“
Pojednou vřava, hlasů divých bouře
zahřměla nocí – na vrata již buší
sto zlobných ruk – svist zbraní, kuší
rozeznat možno – již i sloupy kouře
šlehají vzduchem – pro bůh! klášter hoří.
Vzepjal se mnich: ambitu chodbu chmurnou
přelítnul skokem, dvéře na nádvoří
vyrazil rázem: vichřicí jak burnou
88
štít střechy praskal v jícnu žhavých plamů,
jíž rudě okna zžíhají se chrámu.
Tam pádil mnich, však žasem zkamenělý
v ústraní zůstal; v rudém smolnic žáru
postavy zřel, jak v neúprosném zmaru
palcáty, meče napřahují, kyje
na oltář, sochy, zámek zrezavělý,
jenž v skříních dlouhých šeré sakristie
uvíral nádob skvosty posvěcené.
Zřel rum a prach a zraky zanícené
divokých mužů, rukou neurvalých
pekelnou zlobu, v choutce nenasytnénenasytné,
jež láme vše, co v ústrety se kmitne.
Již mešní roucha, zdoby drahocenné
se v rukách černých blyští, již i kalich
koluje od úst k ústům naplněný
šumivým vínem ze klášterních sklepů –
šum hlasů, vír, třesk zbraní, cepů!
Pojednou muž tu obrovitých plecí
divoce vzkřikl v šumot rozvlněný:
„Hej, braši, vzhůru! neslušnou by věcí
zajisté bylo, bychom bez návštěvy
minuli krále; on by chrty hněvy
štval jistě na nás z podzemní své koby.“
S chechtotem divým vyrazili skoby
v kamenných deskách, hrobku otevřeli,
vynesli tělo, rubáš strhli bílý,
Václava krále slamou ověnčili.
Tu z šera chrámu mihem bleskné střely
mnich pojednou se octl u zástupu,
hrozivě ruku proti tlupě třímal,
blesk zrakem dštil a hlasem hromu hřímal:
89
„Kdo vůdce váš? jenž mimo kořist lupu,
znectění chrámu, zlou památku vraha,
do spánku mrtvých nectnou rukou sahá?“
Muž statný vyšel obrovitých plecí.
„Zdráv Koranda!“ dav v plném ječí proudu –
mnich bledne, klesá –
„Ptáček jeden v kleci
přec omeškal se; do ohně s ním troudu,
ať zakusí, jak mistru bylo Janu“ –
To nebyl červánek, jenž svitnul k ránu, –
to Korandovi klášter na Zbraslavi
na cestu svítil jak sloup velký, žhavý.
90