Zimní sonety (1892)

Psány v zimě 1891, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze
J. S. MACHAR:
ZIMNÍ SONETY
(PSÁNY V ZIMĚ 1891)
V PRAZE. NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA 1892
[1] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA
Tiskem J. Otty v Praze.
[2] J. V. SLUKOVU.
[3]
Sonet dedikační.
Kdys drobný student z dusné galerie já nadšeně ti tleskával, ty’s hrál vždy reka přímé, hrdé šíje, a mně’s byl každým coulem král. A po letech nás osud svál... Vím, jeviště že celým světem Ti je, a jevištěm svět; život vše Ti dal, co jinak pevně v skoupé pěsti kryje. Proč jméno Tvé jsem k pláňatům těm spjal, jež nacházel já, když jsem najít ždal pár šťastných chvilek v žití, umění – já nevím. Snad že často ve snění svých trpkých hodin u Tebe jsem dlel, vše z duše přál Ti a vše záviděl. [5]
Sonet – prolog.
Sonet: Poeto, já jsem viděl z dáli, jak v této zimě mrazivé ten život drsný, neurvalý ti slední květy z duše rve, jak každý po zemi se válí, jak po nich šlapou nohy tvé – nuž, já je vložím v herbář malý do těchto bílých listů zde... Já: Bez barvy, vůně, bez svěžesti – čím mohou koho zvábiti? Sonet: Ti, jimž čas orval ratolesti, snad přec tu vůni vycítí i svěžesť, kterou mívaly, když ještě v duši zkvítaly... 6
Sonet o mlhavém ránu.
Zas parkem jdu. Mráz v líce pálí. Mha šedivá a nečistá na dvacet kroků všecko halí. Jak koule rudě zlatistázlatistá, v ní zdá se točit slunce v dáli. Směs větví černá, bezlistá z ní trčí ven. Sníh okoralý pod nohou chrupe. Z nejista a temně jaksi zaléhá sem zvon neviděné tramwaye. Zde mrtvo. V sněhu černaje se choulí havran, hledí v zem a s resignací bije časem v ni špinavým svým zobákem... 7
Sonet o dětech soumraku.
Červ jakýs užírá nám kořen žití... A zeleň každé sporé naděje nám samým zdá se tak už chorou býti, že nevěříme, že v květ vyspěje. Cíl života se nám kams v prázdno řítí, však není sil vjet v jiné koleje, všech radostí, všech krás v tom světě sytí jdem hladoví vždy v světa peřeje. Jsme apatičtí s tichou zoufalostí a resignujem plni otravy na každý zákmit světlé budoucnosti. A minulosť? Tu bychom bez váhání v klín nepaměti vrhli mlhavý – a každý právě prožitý den za ní... 8
Sonet o mém očistci. “Capua duchů...” Grillparzer.
Nevlídno, teskno, dusno básníku v tom sídle těžkopádné banálnosti, jí dýchá vše od špatných pomníků až k ironické chrámů velebnosti. Sta různých titulatur, praktiků a chudáků a bursiánů hostí, nadutých hloupě v gestech, jazyku, a nikde není špetka srdečnosti... Zde zaklet v jednu tichou ulici ve příšerné a mrazné světnici já prožil noci... strašnou zimu svou... Pod okny zněl mi telefonní drát a v domu roh jsem slýchal vítr prát a plyn v ni házel záři žlutavou... 9
Sonet o západu slunce.
Je smutná chvíle, když tak s obzoru kam’s do mlh, do tmy rudé slunce kane; červený přísvit chví se v prostoru, a v líc a oči ostřejší mráz vane. Ruch města, vozů, lidských hovorů zní tišeji. Sníh deštěm jisker plane. Své mrtvé sněti zvedá nahoru stromoví v sadě. Domy zadumané a šedé přísně hledí do ulic. Kdes pod balkonem v tmavých břečtanech dlí hejno vrabců. V divém cvrlikání se honí pod listy. Křik tvorů těch zní jako teskné slunci s bohemdání a plachý pozdrav mrazné noci vstříc... 10
Sonet o lásce.
Ach láska, láska... Během mladých roků čet’, psal jsem o ní verše nadšené – eh, člověk mnoho pohřbí v žití toku, než jasně prozří oči zmámené... Hlas jímavý má, tváře ruměnné, chod lehounký, je elastických boků, musselín bílý vlá jí s ramene – a kuplířkou je s nevinností v oku. Dva lidi svede, do duší jim sází hlouposti, bol a jaro s poesií, vede je na bál, v park i husté mlází, najde jim místo, kde se hezky skryjí – na Vášeň, sestru, křikne: “Pojď ty sem!” – a poroučí se s pěkným pukrlem... 11
Sonet glossující slova Hálkova. Kdo v zlaté struny zahrát zná, jej ctěte víc než sebe – –
Nu, bezcenným tak básník není přec, jak volá teď sta prospěchářských hlasů; jen ať se s dobou srovná, bláhovec, a svoje stesky pošle jednou k ďasu! – V pokoji stojí velmi vzácná věc, hodiny, dílo rokokových časů, a když je shlédne host neb cizinec, tu domácí se košou v jeho žasu! A takto hodiny jdou všelijak a nikdo z domu neví, ani jak a taky na tom pranic nezáleží – dost na nich už, že tikají, že běží a když i stichnou některého dne, též si jich nikdo valně nevšimne. 12
Sonet o sněživém večeru.
Zem, nebe jedna maskerada, ruch, šum a třepot jediný! Sníh točí se a víří, padá jak lehké peří z peřiny. Lamp světlo žlutá kola spřádá do chumelivé mlžiny. Ulicí hrčí vozů řada s vílami, čerty, dominy. Naproti plane světlem dům, rej stínů po záclonách víří a temně duní tance šum. Maškarní ples... To sněžné pýří i starou zem chce obléct snad dnes ještě v nevinnosti šat! 13
Sonet o nesmrtelnosti.
Umění stárne... marno zapírat... Tím rychlej’, jak čas nyní uhání... Homer je plíseň, Shakespeare naivnosť, chlad, a Byron šediny má na skráni. Klassici Němců nudí k zívání, v čas zemřel Hugo, s Turgeněva spad už taky pel, herbářem zavání polských i ruských romantiků sklad – – Tak to jde dál. Vše má zde dobu svoji, v níž vznese vonný květ svůj do světla. Rostliny stonek pak jen půdu hnojí, když přejde léto, v kterém dokvetla... A celá velkosť, celá sláva jest: mít vůbec jaro a v tom jaře kvést.. 14
Sonet intermezzo.
Když krahuj v ptáče dráp svůj vryl, to sotva krátce zatíká – však je to tak zoufalý kvil, že všecky kosti proniká. A sonet jakby stvořen byl pro bolestný vzkřik básníka, když cítí prchat krev svých žil, nechť hlas i v prázdnu zaniká. Ó sonete můj trpělivý, ty neseš každý vzkřik ten divý i každou bolesť duše mé – a ta byla tak zoufalá, že elastické nožky tvé svou tíží někdy lámala... 15
Sonet o dobrodiní.
Ne, neklňte těm bičům barbarů, kdo čist je sám, jen ten ať kamenuje! Dnes otrok koupen hrstí krejcarů a skyvou chleba, které potřebuje, neb radou, protekcí, jež z rozmaru neb z dlouhé chvíle kdos mu uděluje, kdos, jenž snad cenu těchto podarů z let svojich mladých ještě pamatuje! Ten otrok zapřiž se a vezmi kříž... Na mozku, na těle je spoután již a kouli na noze při každém kroku cítí – a běda, běda mu, když zatroufá se vzpříti! V skráň vpálí mecenáš mu kletbu nevděčníka, a svět jen k tomu: „dobře, dobře“ říká. – 16
Sonet fatalistický.
Ó neraduj se nikdy, nikdy z štěstí – to není tady naším údělem; jen chvíle klidu právem tvojím jesti, a to je vše, co můž’ ti dáti zem. – Tvůj temný osud drží váhy v pěsti, k jich jazýčku zří přísným zřetelemzřetelem, ó neraduj se nikdy, nikdy z štěstí, jen klid tvým právem, jen klid s klidem vem! Na jedné váze leží štěstí to, na druhé krve, slz je rozlito, a obě visí v přísné rovnováze – – Když prvá vzletí, a tys něco schvátil z ní zdarma bez slz, krve, bez nesnáze – kdo ví, čím jiný v druhou za tě platil! 17
Sonet metafysický.
Jsou chvíle, kdy se zdá, že stojí čas, jak zarputilá herka jankovitá. Fadessa hrozná... Venku mha a mráz, a prašný sníh kol oken se střech lítá. Vše pusto kolem; pusto, mrtvo v nás, mha jakás v mozku na všecko se chytá, kol prsou jak by vinul se nám plaz, nějaká boa těžká, obrovitá. Minulosť pouští, všecko příští mhou a dnešek věčností nám v prsou zívá... A je to hroznou jakous záhadou, jak tato věčnost, velká, šedá, divá v tom nepostihle letném času trysku se vejde v nás... v tak bídné zrnko písku... 18
Sonet o dobrých radách.
Po cestě života výstrah je řad, kdos šel jí, budeš je znáti: sentence, příklady a množství rad, jež nelenil každý ti dáti, kdo snad krok před tebou bolestně pad’. Tys myslil: „Ach, lidé zlatí, pro mě se najde zde výjimka snad – tohle as pro jiné platí!“ – A padneš na místě, kde oni padali, a zoufáš na místě, kde oni zoufali – pak chceš, jak oni, mistrovati: máš sentence, příklady a množství rad, dáváš je – a všude zříš na rtech hrát: „Hm, pravda, – – však pro jiné platí...“ 19
Sonet melancholický.
Rád v kamna zřím, když uhel řeřavý tam tiše plá,plá jak zlata žhavá směs, a mám ten pocit teskný, dumavý, jak při západu hledět do nebes. A jak bych zvolna cítil u hlavy dech známý – – kdys mne blažíval a kdes – ach, to jsou žen těch známých postavy, ty vlasy jako tenkrát voní dnes... Ó přivřené vy oči milující, ó ramena tak marně rozpínaná, a srdce dobrá a tak zašlapaná, jste zde a zříte v hruď mou zoufající a bez výčitek ruce spínáte a lítostivě hlavou kýváte... 20
Sonet v den mých narozenin.
Kdys čet’ jsi v rozechvění čistém nějaký příběh prostinký: byl’s nadšen krásou, stylemstylem, místem a zjevem mnohé hrdinky... Dnes v knize této list za listem tvůj posměch vzbouzí lehynký – oh, osud má už zvláštní system, jímž ničí i ty vzpomínky... Ta celá, dlouhá minulosť! Vše, co tam plálo jako skvost, je dneska štěrk, nic, popel, sen... Pak doznáš s duší tesklivou, že z knihy té až v dnešní den jen bolesť byla pravdivou... 21
Sonet didaktický.
Z těch romantických novelet a utopických rýmování znáš, synu můj, as jeden květ, jenž prý se v ženském oku chrání. Jej poznat, synu, tvé-li přání, pak pusť se kvapem v šírý svět, (zvou „nevinnosť“ jej staří páni, je modrý, hnědý – však’s to čet’). A najdeš-li jej, tisíci jej zámky zavři, nedovol jít k něnuněmu ani měsíci – leda bys ovšem splnit ždal, co květ už chtívá: zlomit stvol, vzít vůni, a být hozen v kal... 22
Sonet při lektuře.
V kamnech to hučí; venku vítr vyje, a hořká nuda do srdce se dere... a člověk zívá a se stolu bere ty Jiráskovy dávné historie... Čteš... Hle, zde mistr dobrý v líčení je těch zimních lesů... duch se za ním bere po zmrzlém sněhu... v stromy vítr pere, a kusy sněhu smetáš se své šíje... Je temno... dál se ztrácíš v širém hvozdě, už temní jaksi kolkolem i sníh, tma příšerná už civí na větvích... pták jakýs vzkřik’ a mih’ se... je už pozděpozdě. Ty dál a dál se ztrácíš v místě, době a mizíš kdes v té hrůze sobě, sobě... 23
Sonet hymnický.
Buď zdráva fráse! Tobě k oběti se vznáší vděčně čtrnáct veršů mých! Žel, neznán den ten v lidské paměti, kdy’s, dobrodinče, prvně na svět stih’! Ty’s lidstva vzduch! Tmel, jímž jen držeti lze lidskou společnosť! Stín křídel tvých ty lidi teprv v lidi posvětí, by nehledělo přímo zvíře z nich! Ty’s mince, jež má všady dobrý zvuk, ty’s lék, jenž hojí pal všech ran a muk, ty’s vůně duše, již nadšeným rtem zvem láskou, přátelstvím a soucitem. I na hrob sedáš, zkamenělý žal – buď zdráva, v lidstvu pro lidstvo žij dál! 24
Sonet ve slohu moderního „Kazatele“.
Když už tě jednou stih’, ten osud v hněvu svém a musil jsi se naroditi, a ne snad motýlem či lehkým ptáčetem, však člověkem zde musíš býti a když jen přece chceš, by lehkým, lesklým snem ti pokud možno bylo žití – pak dám ti zdarma pár rad, jež jsem v trudu zlém kdys draze musil zaplatiti. Žij jenom rozumem a zašlap každý cit, cit, toť je místečko, kde můžeš raněn být, pak nechtěj nalézt poesii v žití; měj moudrosť hlemýždě: buď sám a samoten bez vzorných přátelů, bez milujících žen a v čas hleď odtud slušně odejíti... 25
Sonet o zimní noci.
Ty zimní noci... Ve zpomínkách svých zřím jednu... Cesta krajinou jde cizí; do mrazné tmy jen matně září sníh a v nejasnou mhu v horizontu mizí. V zad pádí tyče s drátů znících přízí, pruh světla letí napřed v kolejích; kostnaté, černé stromy, nahé břízy, – háj jakýs – rýsují se v závějích. Kůň frká... Z nějakého údolu se asi deset žlutých očí dívá, a k nebi ční pár tmavých topolů. Zvuk ponocného rohu táhle splývá s tesklivým vytím psů... kdes ve skále to opětuje echo zoufale... 26
Sonet – apostrofa.
My v létě byli přece jiní, viď, sonete můj rozmilý, ty tvoje nožky v moji síni jen výskaly a tančily! Víš, jak jsme naši přítelkyni, tu Bolesť, někdy opili? Strýc její Humor (kde je nyní?) jak zašel k nám pak na chvíli? – Oh, teď je jinak. Šedý den nám smutek hází do oken. Ty sedíš zhalen v kožichu, nit černou držíš potichu, na kterou Bolesť, družka má, granáty tmavé navléká. 27
Sonet – parallela.
Jsou chvíle, kdy ta bolesť rozjitřená je jaksi mdlá a unavená, kdy v neznámém se koutě nitra skryje a jako ze sna stená. Toť v boji o klid příměří je... Leč duše v zajetí kdes nyje, jak trofej těžce uloupená je úsměv, jenž se po rtech vije. Den jasný v zimě. Blankyt čistý, sníh oslňuje stříbrem místy, vzduch průhledný a slunce plá – však lidé chvící se a černé sněti stromů, mráz třeskutý a okna zamrzlá jsou výmluvná a smutná staffáž k tomu. 28
Sonet o naději.
Jsou chvíle, kdy by člověk prožít chtěl zas znovu to své zašlé živoření a znovu jít tou cestou, kterou šel, kde sklízel klamy, trní, utrpení... Ne proto, že ví, kde as krvácel, kde zoufal, ne – vždyť život v zakuklení by mu zas jistě na tu cestu všel, a on by zas mu věřil bez prodlení. Však je to rákosová naděj bludná, jež za opornou hůl mu slouží v žití, vždy ohne se, a on ji znovu chytí, ta šeptá mu, že, kdyby znovu žil, ten osud, jenž je s všemi trudy u dna, už nemá víc, co by mu v cestu sil... 29
Sonet o pokroku.
Co je to pokrok? Lidstva miliony se už tím světem maně loudali a cestou sili krev a kletby, stony a zoufali jen, zoufali... Co je to pokrok? Lidstva miliony se ženou divě kamsi do dáli, krev značí cestu, k nebesům zní stony a kletby, nářek zoufalý. A staffáž kol nás rychleji se mění, a rychlej’ žijem svoje živoření a lze nám snadněj’ hodit do věčnosti víc krve, slz a stenu, zoufalosti – a tak jsme přec dál pokročili asi než zdlouhavé ty starodávné časy... 30
Sonet o hádance života.
Co platno vše... Jen vlnobití trud, hořkosť a zmar konečný..konečný... a nad vším ční ten problem žití jak sfinga, netvor báječný... Blah ještě, kdo moh’ kolem jíti k všem záhadám těm netečný a s klidem spát a jíst a píti a pak v sen klesnout pověčný! Ten nešťasten, kdo všel s ní v sázku a k hádance té sklonil líc – dal netvoru své jaro, láskulásku, pel života i krev svých žil, své lepší „já“ v ní pohrobil – a jako dříve neví nic... 31
Sonet tragický. (Krajině u Brandýsa.)
Z rodného kraje v šípkovém keři mladý pták poprvé vzhůru si vzlet’, cvrlikal, hřál se, čistil si peří, pak letěl v široký, vábivý svět. Žhne časem slunce... časem se peří sinavých oblaků bouřlivý slet... dny míjí... míjí... krajem se šeří... po lukách chví se už ocúnů květ... Tichounkým letem mlhou se nese odraný, sestárlý, znavený pták... chce v známém hnízdě pod šípkem v lese na vždycky uzavřít ztrhaný zrak... Keř pust a vítr, jak jím teskně vane, po trnech věší hnízdo roztrhané... 32
Sonet dialogický.
Sonet: Chceš popsat zas ty všecky listy jen echem svojich bolestí? Nekynul by ti potlesk jistý cos jiného zde provésti? Já: Mně, sonete můj, plál cíl čistý a nebyl bych šel na scestí – však co tu platno? Egoisty z nás činí vždycky neštěstí... Sonet: Tvůj zájem, druzi, zápal, hněv? Já: Čím boj, čím vše to vojáku, jejž pronikl hrot bodáku? On ví jen, že má bolesť krutou, má dlaň jen k hrudi přitisknutou a v prstech cítí vlastní krev... 33
Sonet o prvých fialkách.
Muž – tělo suché, zimomřivé – má na talíři fialy, jež skřehly mrazem zimy divé a jež skon čeká zoufalý. – Vy oči vonné, důvěřivé, jež v mlhy jste se dívaly a věstily, že teplé, snivé už jaro táhne z povzdálí, že přijdou zase lepší doby, že květy pokryjou i hroby, že ptáci budou znovu pět – vás stih’ ten proroků los trudný: vás zničil první tulák bludný, jenž z plátků vám tu věštbu čet’... 34
Sonet časový.
Hle, doby pohnuté! Tak rázně, rapidně čas dlouho neřádil už v společnosti lidské; řad pánů velikých v hrob hází nevlídně a smetá ministry a strany politické, v rum tříští mnoho pravd, jež stály solidně, na charakterů pár vrh’ světlo prosaické, fouk’ v bublinky mých snů, jež praskly prabídně, a nechá střízlivět poety idyllické – On s hlavou skloněnou se dlouho hnal as vpřed a ztrnul, když pak v ráz kol sebe upřel hled: Co vlekl ballastů, jež dávno dozrály! – I hodil do škarp je a stanul kratince... teď letí spěšně zas k zastávce do dáli, kde choré století pracuje k hodince... 35
Sonet o pessimismu. (Optimistům.)
Vy cítíte z těch našich veršů chvět tmu s hořkostí a bídu se stenem, z nich život řinčí řetězem vám běd, a hrob jen kmitá smírným plamenem – je pravda. Ale luzný velký svět z nás každý přece nosí v nitru svém a každý z nás by krví platil hned, by moh’ jej dáti lidstvu údělem. A trpce, trpce každý z nás to cítí, jak světu tomu podobá se v mále ta mizerie, již vy zvete žití, a trpčej’ tím, že každým novým dnem svět našich niter ona vytrvale nám bombarduje smíchem, kamenem. 36
Sonet – odpověď pro mou „neznámou ctitelku“.
Ó máte pravdu: ironií jen je celé naše zemské živobytí; my štěstí chcem’ a ono je to sen, my chceme klid a máme vlnobití. Ó máte pravdu: náš duch utvořen už tak, že z růží vždy jen trny cítí a rozoumek jen, pěkně obmezen, mní, že zde možno jenom růže vzíti. A v opak zas – i v tom snad pravdu máte – čím větší duch, tím cítí hrozněji, jak bolí tato dissonance rmutná – ach, theorie od vás, dítě zlaté, zní pěkně tak – však věřte raději, že v praxi po čertech to hořce chutná. 37
Sonet na památku Marie P....
Tak dokonala... Tmavé oči ty studená víčka na vždy uzavřela... Teď hrob má asi sněhem pokrytý, a ona přec jen květy ráda měla. Ó kde jsou šťastné dávné roky ty, kdy horovala pro ni škola celá, kdy každý byl jak ohněm politý, na koho ona maně pohleděla! Vlas její dotýkal se ostrých ramínek,ramínek (tak byla hubená), v něm měla hřebínek.hřebínek jí bylo deset let. My k vůli dojmu vždycky hvízdali před ní vážně elegicky arie z „Angot“, jež jsme dobře znali, jak tenkráte je kolovrátky hrály... 38
Sonet o starých lidech.
V té tváři starých lidí vždycky leží klid, ticho, tklivý s minulostí smír, jako když v podvečerní kraje sněží nadhvězdný, bílý, lehký pýr. Je výsledek to života? Hm, stěží. Jak nás, je stopil život ve svůj vír. Je jas to duše? Oh, jak v staré věži jim v lebce sedí též snad netopýr... Jednoho starce tázal jsem se kdys. – „Je život zlý,“ řek’ jenom, „my už žili“ – a významně si pohladil vlas bílý... My žili už! V tomť vše. Co z těch tváří svítí, toť odlesk čehos příštího. Toť rys příštího štěstí... Ovšem ne už žití. 39
Sonet o fatu mých knih.
Mé umění mi leccos dalo v dar na různých místech a za různých chvil, a již je tomu hezká řada jar, kdy poprvé jsem celou sloku svil... Já v žití trpěl – a jen verši žil. Má bolesť, láska, duše mojí žár, mé čisté „já“, mé všecko, čím jsem byl, vždy bralo, bere na se veršů tvar. Žár, bolesť, lásku, všecko, čím teď jsem, můj nakladatel zavřel v stolku svém a skříživ ruce čeká toho dne, až přes mou hlavu přežene se čas, v mou bolesť, lásku, sedne plíseň, mráz a duše žár až hezky vystydne... 40
Sonet – apostrofa.
Buď zdráva, noci hluboká a tmavá, tys největší dar, daný v žití nám! Tvůj mír hned padne, když den dokonává kdes v rudé mze, až k srdce hlubinám; Pak zář tvých hvězd nám chvilku snění dává a stiší klidem, který sídlí tam, pak, prochví-li nás lásky chvíle žhavá, jsme vděčni jí – ta nemůže být’ klam. Pak skanou na nás upomínky rojem, jsou bez trpkosti, marných rozželení, a je v nich vůně, je v nich odpuštění. A v posled znaveným nám žití bojem na hodin pár dáš tělem, duší vlát to, co nám věčně smrť dá jedenkrát... 41
Sonet pro mou ženu.
Kéž bych dnes moh’ zde místo sonetu tvou zlatou hlavu podat v této chvíli v mistrovsky věrném, živém portrétu, jak se tak s duší v oku ke mně chýlí, a pár těch slov, jež chví ti na retu a ten tvůj smích, tak dětsky rozpustilý, tvůj vonný dech a žert, jenž v přeletu se snáší přes tvých zoubečků řad bílý... Jen proto, bude-li kdo někdy snad mé verše číst a pak se maně ptát, jak moh’ jsem nést přec to své hrozné žití – by zlatá hlava, duše v šedém oku, tvůj hlas, dech, žert a smích ve hlučném toku mu mohly za mě dobře odvětiti... 42
Sonet psaný pod svinutou vlajkou. (Příteli Emilu Princovi.)
Můj hochu, člověk rychle šosatí; hleď, i svým veršům nějak s bohem dávám, je směšno mi už rýmy chytati a těžko v sloku vpříst, čím v duši plávám. Já leccos utrh’ žití souratí, já leckams – eh, zas dojemným se stávám; co jiní píší, líp je čítati, čtu, pochválím i rád se z duše smávám. Když vítr venku dere sněžné peřípeří, číst milo verše v teple po večeři a odfukovat tabákový dým – a finty na čtenáře nalézat, jichž člověk užíval sám kdys tak rád, a úsměvem se usmát augurským... 43
Sonet s pohádkovým nátěrem.
Mně říkávala bába šedivá, že místo zná, kde štěstí přebývá, že kol je park, že všude smích a ples a luzná hudba k uchu zaznívá... V snu, verších, lásce – v čemčem, už nevím dnes – kýs dobrý bůh mě v park jakýsi nes’, a k dveřím, kde se tlačí vířivá a nesčetná a pestrá lidstva směs. A na ty dvéře já jsem zaklepal – vím do dnes, jak mi srdce zabušilo – a z vnitř zněl smích – a nikdo neřek’: „dál!“... V snu, verších, lásce – dnes už nevím, v čem, a moudrá bába tlí už pod drnem – a nevím kdy – jen vím, že už to bylo... 44
Sonet – plagiat. (O blbém Emanu.)
On narodil se, Emanem byl křtěn, rost’, jako dítě jednou někam spad’ a zblb’ a jako hoch pak každý den hnal stádo na koberec vesských lad. Tam prý se díval na oblaka rád, snil – jednou – nefasti den pro něj ten – pruskému vojsku v hrubé ruce pad’, německy neznal – a byl zastřelen... Co vymyslí se těchhle historií, jenž chtějí míti pravdu štítem svým! a pravdou nejsou, krásy není v nich – však na struny jdou duší soucitných. Jen dál – a bude všecko poesií, co vlastně jest jen holým neštěstím... 45
Sonet o české kritice.
„To všecko tady bylo již –“ je refrain našich kritiků, jejž zapějou už ze zvyku ti na všecko, piš si, co piš. Krom toho ovšem uslyšíš nějakou vtipnou praktiku – ó vtipy našich kritiků jsou duchaplny nanejvýš. A člověk bez vší pochyby už nad verši by dělal kříž a zhnusil si je psát i číst, tím kdyby nebyl svatě jist, těch opů pana Akiby že u nás bylo též dost již! – 46
Sonet o moderní poesii. (Příteli Jos. Kuchařovi.)
Je navždy pryč ta doba Iliad a tragedie, z které velkosť vane – už není času v takém slohu psát a není chuti přečíst si to psané; k nim doba nemůž’ ani reků dát, ač velkých látek dost v ní bouří, plane – však to se tříští na atomů řad, jenž jako jiskry v mlhovinu kane. A má-li nyní perutě tvůj duch, nechť vzletí v tento zamlžený vzduch a schytá zářivý ten jiskromet, než zapadá jak chladný popel v svět. Sviť lidstvu, sobě okamžiků pár, pak slož skráň klidně v lůno černých már... 47
Sonet březnový.
Vzduch čist je, jasný. Okna nítí se slnícími plochami. V ulicích proudí ruch a žití svěžími znova vlnami. A v parku hnědá tráva svítí již zelenými špičkami, na pěšinách se vlhkosť třpytí a pestří děti s chůvami. Oh, všední thema! Pár těch krás přec chladná jeseň sfoukne zas, toť otřepané – – Proč však sám též čemus v nitru naslouchám, kde celý den dnes slyším chvít: Ach žít, ach znovu zase žít!... 48
Rodinné portréty.
I.
Portrét ženiny matky.
Znám obraz její jako dívčiny: Vlas její v kroužkách po skráních se vije, jí v očích tmí se vábné hlubiny, a sněhem svítí bílá její šíje. Čas s hlavy té vzal žold už povinný – než teď v ní cosi vznešeného žije: má hrdý výraz oné rytiny, z níž zírá na tě Marje Terezie. Z těch vážných očí pohled proletí tvé nitro, že se musíš zachvěti, však při tom zříš v nich dávné kouzlo plát, a když ti shora kmitne šedý vlas, tu plaše mníš, že Její Majestát se ráčil teď dát napudrovat as... 49
II.
Portrét mé matky.
Vlas do dnes černý stará paní má a svěží šíj jak dívka ve květu – však žalné roky hledí očima, v nichž lesk chví vybledlého sametu. Na rtech má úsměv, úsměv podzima, ten tklivý, lehký zbytek po létu – však chvilkou zachví tahy jejíma i hořký stín – jen zachví – však je tu. – A stará paní dvakrát za měsíc mi pošle aršík svého švabachu, kde o mou ženu tone ve strachu. U kamen sedí za těch metelic ve staré židle měkkém lenochu, čte Jiráska a plete punčochu...
50
Sonet – epilog.
Sonete, s bohem! Větry vlají ty jarní, hlučné, dumavé.dumavé, na stromech, keřích vyhlédají pupeny v rojích zvědavé – A tobě, čtenáři, ať dají teď ptáci, květy voňavé epilog krasší, než jímž mají se loučit verše zimavé. Buď s bohem!... Země v lesku leží jak pršelo by zlato dnes... Zem po zimě je brzy svěží... A vstává smavá, zdravá zticha a k velké hymně prolog dýchá... za pár dní začne kvést už bez... 51 OBSAH.
Stránka Sonet dedikační5 Sonet prolog6 Sonet o mlhavém ránu7 Sonet o dětech soumraku8 Sonet o mém očistci9 Sonet o západu slunce10 Sonet o lásce11 Sonet glossující slova Hálkova12 Sonet o sněživém večeru13 Sonet o nesmrtelnosti14 Sonet intermezzo15 Sonet o dobrodiní16 Sonet fatalistický17 Sonet metafysický18 Sonet o dobrých radách19 Sonet melancholický20 Sonet v den mých narozenin21 Sonet didaktický22 Sonet při lektuře23 Sonet hymnický24 Sonet ve slohu moderního „Kazatele“25 [53] Sonet o zimní noci26 Sonet – apostrofa27 Sonet parallela28 Sonet o naději29 Sonet o pokroku30 Sonet o hádance života31 Sonet tragický32 Sonet dialogický33 Sonet o prvých fialkách34 Sonet časový35 Sonet o pessimismu36 Sonet – odpověď37 Sonet na památku Marie P...38 Sonet o starých lidech39 Sonet o fatu mých knih40 Sonet apostrofa41 Sonet pro mou ženu42 Sonet psaný pod svinutou vlajkou43 Sonet s pohádkovým nátěrem44 Sonet – plagiát45 Sonet o české kritice46 Sonet o moderní poesii47 Sonet březnový48 Rodinné portréty. I. Portrét ženiny matky49 „ „ II. Portrét mé matky50 Sonet – epilog51
E: tb; 2004 [54]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan
(Nakladatelství J. Otto knihtiskárna - Tiskem J. Otty v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 56

Věnování: Slukov, Jakub Vojta
(J. V. Slukovu)