SMĚSKA,
NOVÉ STAROSVĚTSKÉ PÍSNIČKY.
NAPSAL
JOS. V. SLÁDEK.
V PRAZE.
TISKEM A NÁKLADEM J. OTTY.
1891.
[1]
Veškerá práva vyhrazena.
[2]
DRAHÉ PAMÁTCE SVÉ SESTRY MÍNY
J. V. S.
V Malé Čermné u Hronova v srpnu 1891.
[3]
SMĚSKA.
Není role těžkých klasů,
snivý koutek lesa,
není louka s travou k pasu,
– je to horská směsa.
Hrstka vikve, ptačky, hrachu,
zrno ječné, žitné,
jak to zrovna v žití prachu
z pod říčice slítne.
Melivo pro panské mlýny
ač to není pravé,
přec tam padlo do zadiny
mnohé zrno zdravé.
„Zasej to,“ dí k hospodáři
v kraji selka hezká,
„na lukách i když se daří,
dobrá bude směska.“
[5]
Vyrostla ta míchanina,
až je milo zraku,
někde pozdní kopretina,
květ vlčího maku.
A jak se to do krmiva
pod večerem kosí,
koroptviček hejna divá
vybíhají z rosy. –
Zpěvák osil, zkosil v čase. –
Teď však rada těžká:
Směsa, – směska? – Dobré chase
u nás – je to směška!
6
Píseň zpěvákova.
Přišly jste mi, písně, znovu
– jak děl pěvec – nevolaně,
jako hnízdo spadlé s krovu;
já vás chytnul v obě dlaně.
Což pak s vámi na bidýlku!
v luh a lesy leťte ruče;
poslouchal jsem jenom chvilku,
jak vám v prsou srdce tluče.
Rozleťte se po vůkolí
našich krovů, družní ptáci,
někomu snad v širém poli
ulehčíte krušnou práci.
Snad že někde s dívčích retů...
– ale nevím, co vás čeká:
ptáčník čas vás chytne v letu,
to však los i u člověka.
7
Do paláců, ach to víte,
zaletět vám nepřísluší,
jenom ať mi hlaholíte
chvilku z duše k české duši.
Koncem snad vás do kornoutků
sbalí kupec, – tak se děje!
stačí mně, když slzou v koutku
dívčina se rozesměje.
8
Tvrdá hlavička.
Mé děvče to má hlavičku
jen svoji a svoji a svoji
a zlou by slyšel písničku,
kdo jinou hráti se strojístrojí.
Míň makovička zrnek má
než ona nápadů v hlavě
a každý jinou barvou hrá
jako ti motýli v trávě.
A v očích sto má diblíků
a z úst jí rolničky zvoní
a nožky tančí ze zvyku,
ký div, že blázen jsem do ní.
A hraje-li svou písničku,
kdo, bože, může už za to –
má jako křemel hlavičku,
a srdce jak ryzí zlato.
9
Čert a Vašek.
Měl mne Vašek rád,
škoda na stokrát!
nechtěli ho za mne dáti
ani otec, ani máti; –
čert se přišel ptát!
Ale přes ten žal
Vašek rád měl dál,
o pouti mně dával dary,
ale doma řekli: Vari!
Čert už Vaška bral.
Shodli jsme se však
v hájku pod soumrak;
v tom ho z dálky máma volá,
Vašek před očima kola, –
a čert řek’: „Ty tak?“ –
Do zaječích bral,
kdež pak se mne ptal:
„Kudy, kudy do chalupy?“
Někdo za ním cupy, dupy; –
tak si ho čert vzal!
10
Deštík.
V lupení a trávě
deštík šustí,
jak to obilíčko
bude růsti!
Na mne ani rosy
neuroní,
přec o hlavu větší
jsem než loni.
My to obilíčko
posečeme; –
po žních si mne někdo
také veme.
11
Můj dědoušek.
Vzala si mladého
sousedů Bětka, –
já nechci žádného,
než toho dědka.
Já budu u něho,
on bude při mně,
já zlatý strnádek,
on bodlák v zimě.
Ta Bětka sousedů
bude jen chovat,
já budu stříbrná
zrnečka klovat.
Mladý tu hubičku
sotva že vrátí,
starý se za jednu
rok bude smáti.
12
Jako ta růžička,
jako ten šípek,
bude-li hubovat,
vezmu mu típek.
Kéž by mně vydržel
až na posledek
dědoušek, běloušek,
můj zlatý dědek!
13
Opuštěná.
Kytku jsem ti vázala,
tys už pro ni nepřišel,
u vás u vrat stávala,
a tys ani nevyšel.
Jenom jsi se podíval,
jako bysi neviděl, –
když jsi ty k nám chodíval,
za mne jsi se nestyděl.
Růže v kytce vybledla,
jak by růží nebyla,
já si plátna napředla,
děťátko ti povilapovila.
Jeho úsměv a můj žel
z všeho zbyl, cos přislíbil; –
a tys ani nepřišel,
bys to děcko políbil.
14
Udivení.
Nemohu se vynadivit,
nemohu to chápat,
že jsem musil do stavení
k vám, jak slunko v západ.
O sobě jsme nevěděli
ještě v roce novém;
stalo se to okamihem,
stalo se to slovem.
V dubnu jsme si pověděli,
svatba byla v máji,
vlaštovky si budovaly
pod krovem a v stáji.
Potom přišly senoseky,
žně, s tou jinou prací,
po otavách s vlaštovkami
šli ti tažní ptáci.
Nemohu se vynadivit,
nemohu to chápat,
jak že v zimě pod okénky
může čáp nám klapat.
15
Pán-panáček.
Nebyla to ryba
ani ráček,
byl z našeho zámku
pán-panáček.
Sametová líčka,
ručky ladné,
jako s holubníku
pírko spadne.
Muzikanti, hrejte
panským solem,
panáček nás poctil
jednou kolem.
Jenom ať vám pazoun
nepřebroukne,
sic nám pán-panáčka
ven vyfoukne.
16
Pozor, pán-panáčku,
na matičku,
ať si nezmačkáte
náprsničku! –
To my u nás máme
jinou chasu,
ti nás jako kleště
drží v pasu.
To jsou naši hoši
jinak mili,
oni by z nás duši
vytočili!
17
Maliny.
Chce-li kdo do nebe,
musí dbát o sebe,
musí dbát na boží přikázání; –
ti lidé bohatí
snadno si připlatí,
když mají chudým co na rozdání.
Ale já, při bohu,
nic rozdat nemohu,
mám jenom sukničku a tu duši;
a tu mou dušičku,
ani tu sukničku
nikomu dáti přec nepřísluší.
Ale mám hubinek,
jako je malinek
na stráni, v podhájí, na pasece;
nedám jich nikomu,
jen tomu jednomu,
budem už tady mít nebe přece.
18
Pan lesní.
Náš pan lesní z pod Bukova
jako sosna stará,
zimou celá posněžená,
statná však jak s jara.
Náš pan lesní z pod Bukova
tak se pyšně nese,
jako by byl králem světa,
jak byl králem v lese.
S pány mluví po německu,
– ne tak zrovna hezky, –
potom zhurta mezi vousy
zakleje si česky.
Na štíru byl se sedláky,
ale, co je pravda,
na zdar staré české krvi
dupne si a zavdá.
Česky též se rozehřeje,
když je svatba, křtiny,
posléz, už tak před půlnocí,
vpadne do latiny.
19
Myšlenky mu potom skáčou
jak ušáci v leči; –
nesměl nikdo do revíru,
nesmí nikdo k řeči!
Když pan hrabě, – s dovolením, –
býval ještě děcko,
vrchní škodná... nu, pan lesní
vysekal to všecko.
Jen svým lesům neublížil,
– sotva teď kdo věří; –
celé panství nevynese,
on co odved’ zvěří!
Mnohou laňku, – s dovolením, –
též vzal na svou mušku,
teď už dávno na parohy
pověsil tu pušku.
S celým světem na potkání
staré srdce dělí,
však po mladé koroptvičce
ještě okem střelí.
20
V přírodě.
Lépe je v boží přírodě
než u Andrejsů v hospodě;
pod skalou čerstvý pramínek,
na poli chmel a ječmínek.
Ptáčkové si tam zpívají,
z té křídy strachu nemají
a nikomu nic nechybí;
ta voda zvlášť je pro ryby.
A lidé, když tak přijdou ven,
všem přejou ji a vzdychnou jen,
by chmel a ječmen, boží dar,
též spatřil jejich pivovar.
Ba, nechybí a nezhřeší,
kdo s přírodou se potěší;
a to je také dobré moc:
nikdo tam není přes půlnoc.
Jenom ti světa škůdníci,
– šenkýři, ještě sklenici! –
Až my si na to zvykneme,
taky tam chodit budeme.
21
Ševcova Kačena.
Ševcovou Kačenou
čerti šijou,
proto ji, Kačenu,
doma bijou.
Bijou a nebijou,
co tím svedou?
čerti s ní do nebe
nepojedou.
A kdyby dojeli,
než tam vkročí,
Káča jim do pekla
za mnou skočí.
22
Chudobka.
Usmály se na mne
tisíckráte
holky, makovičky
boubelaté.
A já jsem je všechny
nechal státi,
jak ty mačí květy
na souvrati.
Usmálo se na mne
jedenkráte
děvče, chudobička,
srdce zlaté.
Za to jedno zlaté
pousmání
musila být moje
do skonánískonání.
23
Dobré předsevzetí.
Kdyby to pán bůh dal,
abych se vdala,
hned bych si na muže
karabáč vzala;
jak by ho zočil, on by se točil,
on by mi tancoval,
jak bych si přála.
Večer by poslouchal,
ráno by notil,
v kuchyni uvařil,
v poli se potil,
děti mi nosil, o všecko prosil; –
kdyby byl k něčemu
však by mne skrotil!
24
Ve mlýně.
Není v světě nad žitečko,
jako když se zvede,
a když Nanka Dolejšova
do mlýna s ním jede.
Ve mlejnici, na zanášce
hned to všecko jiné,
jako když ta jarní voda
na kola se vřine.
A tím kolem nezatočí
voda sebe větší,
jako Nanka mlýnskou chasou,
ba i pány mleči.
A je Nanka Dolejšova
také děvče vtipné,
sám pan otec za měřičné
do brady ji štípne.
25
Jen ten prášek, ošemeta,
mládku tolik práší:
místo korce každou chvíli
chytne Nanku naši.
A s tím stárkem, nevlídníkem,
bůh ví, co se děje, –
kdyby přišla o půlnoci,
ani nezakleje.
26
Janek.
Kdo to neví, že je hloupý,
marno mu to říkat, –
stokrát jsem ti nadhodila,
že mi můžeš tykat.
Stokrát jsem ti pověděla,
kde mne najdeš samu,
tys to slyšel, také přišel,
vzal si s sebou mámu.
Teď, kdybych ti potmě řekla:
Janku, mám tě ráda! –
ty si pošleš pro hubičku
svého kamaráda.
Tak ti mámě na kolenou
budou vnuci sedět,
a ty o tom, Janku milý,
nebudeš nic vědět.
27
Francínek.
Chytnul písař za Mšenem,
hořel jedním plamenem,
sládkovi jak v pivováru
chmel když chytne s ječmenem.
Hej, šenkýři, pro vodu!
zapálí ti hospodu,
od hospody ves-li chytne,
budeš ručit za škodu.
„A já, šenkýř, nebudu,
měl bych z toho ostudu,
pravého jsem vždy mu nalil
z láhvice i ze sudusudu.
Ale ať to udělá
ta, co plamen rozžela,
ta by mohla uhasiti.“ –
Chytli ji, – však nechtěla.
Smutně hoří Francínek,
– ach, těch bolných vzpomínek! –
rudé tváře za ohniště,
nos jak modrý plamínek.
28
Nešťastný kmotr.
Nešťasten Bláhovic
kmotr je věru:
pán bůh mu nadělil
hrachu a dcerudceru.
Dceru má v podkroví,
lusky až v Brné, –
hlídá-li na jednom,
o druhé trne.
Na hrách mu nepůjdu,
to bych mu škodil,
kdybych šel za dcerou,
on by mne shodil.
Já pro ni přijedu
na vraném koni,
až přijde od hrachu,
ať si nás honí.
29
Kmoch.
Já jsem kmoch
jako doch;
však jsem býval také jednou
švarný hoch.
Dvorce mám,
všeho tam,
ale teď tam, pod večerem,
jsem tak sám!
Jednou však,
– dávno tak! –
znal jsem děvče, byla chudá
jako pták.
Divná věc,
– škoda přec!
zlatého jen chtěl jsem ptáka
v zlatou klec.
Nu, co, jdiž! –
pozdě již;
dají mi tam na hřbitově
zlatý kříž.
30
Stesk.
Vždycky jsem ti říkala
a tys nevěříval,
že mne rád mít nebudeš,
jak jsi jinda míval.
Vždycky jsem ti říkala,
aby si’s mne nebral, –
člověka to zabolí,
by o lásku žebral.
Vždycky jsem ti říkala,
že se to vše změní,
že to jednou nebude; –
a teď, – už to není.
31
Kozel.
Po svaté Anně v pondělí
vlezl mi kozel do zelí.
Vyhlíd’ si hlávku, – chuderku! –
říkal jí o tom k úterku.
Však za soumraku ve středu
já zahlídl ho, nezvedu.
On nějak o tom uslyšel
a ve čtvrtek mi nepřišel.
Však čert ho spletl na pátek,
já počíhal si u vrátek.
Chtěl přes plot, kozel ubohý,
nějak se zaplet’ za rohy. –
Po svaté Anně v sobotu
já sušil kůži na plotuplotu.
32
Účet.
Nikomu nic nejsem dlužen,
ani mužům, ani u žen;
co jsem dostal, to jsem vrátil,
co jsem koupil, to jsem platil.
Matce vlídnost, otci z lánu,
ženám lásku, mužům ránu,
a kdo družně stál mi k boku,
neškrtil jsem na úroku.
Pil jsem zdatně, rval se statně,
světem šel dost neobratně,
prasklo-li mé žití na to,
zaplatil jsem; – stálo za to!
33
Sen.
Zdálo se mi o tobě,
ve snu zdálo se mně,
že my spolu letíme
daleko z té země.
Země byla hluboko,
hvězdy plály tiše
a my spolu letěli
stále výš a výše.
Až ta země pod náma
mizeti se zdála
a ty hvězdy hořely, –
a já jsem se bála.
Kolem šije sepjala
ruce jsem ti obě,
křídla moje klesala
tys mne tisknul k sobě.
34
Tak jsme přišli v neznámé,
nadhvězdnaté kraje
a my náhle věděli,
že jsme u bran ráje.
A o lásce zpívaly
andělů tam roje, –
já však jenom cítila
na svém srdce tvoje.
35
Kamizolka.
Nenamluvím já si holku
radš si koupím kamizolku;
byl bych jeden z bloudů!
Spotím-li ji o muzice,
pověsím ji na hrabice,
nepůjde to k soudu.
S holkou krátké milování, –
myslet potom na prodání,
to je holá bída.
Ale kamizolka drží,
pak se za ni ještě strží
u našeho žida.
36
Ráj.
Na groš nikdy nehleděl,
co je nebe nezvěděl;
krátký spánek, plný džbánek,
tak mu v pekle z radovánek
ďábel místo vyseděl.
Měl už tam čert ve skrejši
tak tu chasu vezdejší
od slouhy až do rychtáře,
pošilhával také k faře;
Franta mu byl milejší.
V tom, jako když zahraje,
Frantík zaslech’ u háje
zpívat Boršů Anduličku,
a ta s hejnem andělíčků
odnesla ho do ráje.
37
Smíření.
Slunko mlhou proskakuje
v lesích nad horami,
zapomeň, že trpké slovo
padlo mezi námi.
Jednou jdeme ve slunečnu,
jindy mrak se šeří; –
blyskne, – jenom když to přímo
k srdci neudeří!
Co se mračen po nebesích,
žitím napřehání, –
všechny jako slunko plaší
jedno pousmání!
38
Přání.
Až bude v Čechách nejhůře,
však tě nám Vašek pomůže,
vezme si Lídu za ženu,
a Lída Vaška za muže.
A hoši zas a děvčata
růst budou jako ptáčata,
a dá-li bůh se najdou zas
jak paňmáma a pantáta.
A tak nám toho pán bůh přej,
všem českým Lídám Vašky dej,
a přespolní tu chasu sper!
tak bude v Čechách na vždy hej.
39
Dvě hospody.
V hospodě je pravý ráj,
– jinde na vsi není, –
proto u nás hrozí všem
věčné zatracení.
Ráno na mši z hospody
to se zrovna hodí,
ale z ráje do ráje
po vsi čert nás vodí.
Kdyby pán bůh modlení
šenkýřovo slyšel,
sotva že by do nebe
sám pan farář přišel.
Zavítá-li k Jirošům,
Mikeš klne víru,
sem-li zajde, to zas tam
s čoudem vaří síru.
Blažen-li je na faře,
– zvláště, když tak derou! –
u Mikšů i Jirošů
kmotry čerti berou.
40
Pan hrabě.
Pan hrabě dvé má velkých psů
a chodí s nimi do lesů;
když večer chodí z doubravydoubravy,
on v hájovně se zastaví.
To ďas ví, co tam dělají,
tam žádné laňky nemají,
pan hrabě a ti psové dva:
ta holka hajných ta je má!
Pan hrabě vešel do chatky,
dva psi štěkají před vrátky,
je půlnoc rosou zavlahlá
a krev mi k srdci zatáhla.
V té noci tisknu prokleté
svou pušku místo děvčete;
já střelím k ránu ty dva psy
a potom pana hraběte.
41
Ovčák.
Však jsem proto neztratil
ani stádo ovec,
že mne vaši odbyli,
má tě dostat vdovec.
Však tě, moje beruško,
staroch nemá ještě,
nic já sobě nedělám,
dobrý ovčák, z deště.
Však my z toho, beruško,
tuze nepromoknem,
on k vám chodí do vrátek,
a já k tobě oknem.
42
Chudý s chudou.
Oženil se chudý s chudou,
jak pak spolu živi budou!
Budou živi jak ti páni,
od večera do svítání.
Budou se mít radš a radši,
na kolébku jim to stačí.
Na sebe se budou dívat,
až z ní bude štěstí zpívat.
43
Honza.
Jaká žalost, jaký žal,
kdože mi to udělal!
za muže jsem Janka chtěla
a on si mne Honza vzal.
Janek rozum krátký má,
Honza má za ušima,
Janek byl by poslouchával,
Honza sobě zahřímá.
Jaká žalost, jaký žal,
že si mne ten Honza vzal; –
kdyby takhle moh’ mne vrátit,
ach, co by on za to dal!
44
Nevěrný.
Jiné znovu slibuješ,
co jsi lhával jedné,
však ti proto srdéčko
žalem neusedne.
A když já jsem zůstala
jak ta hruše v poli,
však tě proto, holečku,
hlava nezabolí.
A když její hlavičku,
jako mou to skosí,
proto se ti slzičkou
oči nezarosí.
45
Křepelka.
Na podhájí, v jetelíčku,
vyčíhal jsem křepeličku,
chytnu si ji na podzimě
nežli jinam odletí mně.
Křepelička, pětpenězka,
čiperná a plachá, hezká,
v poli tluče na sedláky,
doma bude tlouci taky.
Chytnu si ji z nenadání,
nežli přijde zima na ni;
nebudu jí dělat klícku,
máme doma teplou pícku.
46
Kmotr Poseděl.
To nikdo u nás nevěděl,
jak skončí kmotr Poseděl.
Co živ nepoznal nemoci,
v hospodě sedal do noci.
Nejlíp ho znali z vesnice
jen ponocný a dennice.
Bál vody se i výkropu
a ve statku měl potopu.
Co živ se piva nedopil; –
až ve spilce se utopil.
47
Škoda mládí.
Škoda vás, vy mladá léta,
že jsem nebyl ševcem! –
byl bych šídlem oháněl se,
jako rytíř dřevcem.
Byl bych seděl na verpánku,
král jak ve své pýše:
čistou práci, drobné floky,
do zámku i chýše.
Všem bych brával dobrou míru,
– zvláště u těch děvic –
každého však darebáka
tlačil by můj střevíc.
Nikomu bych nepřál smůlu
a do české psoty
ušil bych všem dobrým lidem
z pravé juchty boty!
48
U plné sklenky.
U plné, pravé sklenice
už zastala nás dennice;
než rozejdem se vesele,
ten pohár ještě, přátelé!
Však nebudem žít na věky,
snad večer není daleký
a k čemu chmury na čele,
kdo vesel pil, žil nejdéle!
Když nad námi se zamračí,
ta sklenka tady postačí
a víno, krví zardělé,
svět růžemi nám postele.
A kdo že zná, čí jará krev
tu přešla do té révy cev; –
ten brach byl z žhavé ocele!
Zde, v jeho paměť, přátelé!
Tak také my kdys budem snad
krev těm, kdo po nás přijdou, hřát
buď ze sklenky, neb z korbele. –
Ať pijou zdrávi, vesele!
49
Vlaštovička.
Od rána v soumrak
vlaštovka lítá,
ona ty mušky
po dvoře chytá.
A já mám doma
mladičkou ženku,
já ji mám také
za vlaštovenku.
Hlavička černá,
na krku bílá,
po dvoře lítá,
v stájích je čiláčilá.
A když já večer
vrátím se z polí,
pod krovy mílo
mně zašveholí.
A dřív než večer
k spaní nás vítá,
všechny ty strasti
s víček mi schytá.
50
Svatojanská muška.
Když jsem já šel večer
tmavým lesem,
svatojanská muška
svitla vřesem.
Zrovna u hájovny,
u těch stromů; –
svítila ta muška
mně až domů.
Až kdy k nám se vrátka
otevřela,
ona mi, ta muška,
uletěla!
51
Švarná selka.
Mladá selka Kymličkova,
to je selka veselá,
od Plzně až do Přerova
žeť by rovné neměla!
Ráno vstane sotva svítá
jako dobrá hodina
od ruky jí práce lítá,
muž se diví, hrdina.
Krávy dojí, koně strojí,
vypraví ho do pole;
večer, i když brambor pojí,
ubrousek má na stole.
Vše jí kyne pod rukama,
roste, kam se podívá,
celý den si zpívá sama,
sedlák se jen usmívá.
52
Umí seť a žati taky,
sebrať hrsť i z pod hloží,
a když vystupují mraky
jako chlap to naloží.
Kdo ji viděl hlavu sklánět,
ten ať mi to dokáže, –
i když třeba kůry shánět
muži dodá kuráže!
Tak tu selku Kymličkovu
jednu každý na statek, –
od Plzně až ku Přerovu
to by tak byl dostatek!
53
Ach, kdo zapomíná.
Ach, kdo zapomíná,
nemiloval;
z marného jen srdce
přisliboval.
Ach, kdo zapomíná,
na tom světě
už mu nikdy štěstí
nevykvěte.
Ach, kdo zapomíná
potěšení,
tomu v ruce kvítek
v trn se změní.
Ach, kdo zapomíná,
těžce hřeší,
toho pán bůh nikdy
nepotěší.
54
Ptáček.
Tiknul ptáček do oken:
Dobré jitro, páni!
nezastal tu mladou krev
ještě při snídaní. –
Kdože pak to ani muk
v hnízdě, posměváčku,
k soumraku kdy šel jsem z luk?
– Dobrý večer, ptáčku!
55
Žabky.
Skáče žabka po silnici,
skáčou žabky dvě; –
jestli já vás, žabkyžabky, chytnu,
bude s vámi zle.
Co my, žabky, máme dělat,
když ten deštík pad’?
lépe hezky přeskakovat,
než se urousat.
A nás tady obě chytil
nešťastný ten dešť, –
chytneš li z nás jen tu jednu
– inu, vem to nešť!
56
Špaček.
Přiletěl k nám špaček,
sametový fráček,
lesklou náprsničku,
sedal na větvičku.
Přiletělť až z města,
dlouhá byla cesta,
prohled’ každý stromek,
hledal sobě domek.
Hledal sobě, hledal,
hned se opět zvedal,
naštěbetal v mžiku
za groš do mejtníku.
Hajdy domů, špačku!
známe my tě, ptáčku,
která holka věří,
oškubeš jí peřípeří.
57
Duch.
Častěj’ už se v noci stalo
to, co u nás dnes;
do půlnoci všecko spalo,
pak zaštěkal pes.
Byla tma a dešť byl venku,
lilo z plných struh,
někdo tápal po okénku,
snad že byl to duch.
Chval každý duch Hospodina,
nemám z tebe strach, –
zbudí-li se duše jiná,
bude z tebe žmach.
Však se nikdo neprobudil,
ale už tu stál!
ducha dešť, jak v strouze studil,
táta už ho pral.
Ba že už to, milý pánku,
nebyl žádný duch!
byl on krejčí od Beránků,
– táta koželuh.
58
Nanka.
Žádná to neumí
jak Nanka z Podchlumí,
jiná se utrápí,
ta tomu rozumí!
Za Petrem lítala,
s Pavlem si špitala,
pro Frantu plakala,
na Vojtu čekala.
59
Pivečko.
Když pivečko pění,
v světě nad ně není;
kdo že pít nám brání
třeba do skonání? –
Pivečko má pěnu,
a z nás nikdo ženu,
nad pivečko není,
kdo chce, ať se žení.
Lepší dobrá sklenka,
než falešná ženka,
po hubičce sládne,
a starosti žádné.
Když je pivo pravé,
však je také zdravé,
ve zlém i tom pěkném
do pravdy si řeknem.
Nelibo-li komu,
ať jde tiše domů.
Než se rozejdemerozejdeme,
my si připíjeme!
60
Na formance.
Oves roste pro koně,
chmel a ječmen lidem,
a já a ti koně mí
dobře spolu vyjdem.
Když já jedu do Prahy,
nezavolám štolbu,
sám dám koním obroku,
dřív než sobě holbu.
Za to, já když přeberu,
jdou mi hezky v kroku,
abych jen jim nespadl
v noci se šejtroku.
61
Mařenka.
Pojď, Mařenko, pojď,
jen se neubroď;
potok prudce teče;
střevíčků je stokrát škoda,
sukničky ti bere voda,
do tůně tě vleče.
Střevíček je můj,
sám si botky zuj
na trnité hoře;
a než bych se podkasala,
spíš’ aby mne voda vzala
v to hluboké moře.
62
Hvězdička.
Od večera do svítání,
do bílého dne
měsíček si hvězdy hlídal,
všecky, do jedné.
Hvězdičko má, ze všech jedna,
jak tě uhlídám,
od večera do svítání
když tě nevídám?
„Od večera do svítání
zavru očka svy,
nikdo, než ta má matička
už mne nevidí.“
63
Laňka.
Koval jsem, koval
podkovičku
pro laň, co běhá
po lesíčku.
Podkova hezká,
zlatá, drobná, –
ta laňka byla
přeozdobná.
Mnohý se potkal
s krásnou pannou,
kdo, v lese, s laňkou
okovanou?
Jest okovaná
jen ta moje,
ona mi skočí
do pokoje.
64
Ona mi skočí
do komory,
zavru tam laňku
na závory.
Ať do komory,
do světničky, –
budou jí zvonit
podkovičky.
Vše bude zářit,
kam jen skočí,
budou jí svítit
nožky, oči.
65
Ráda!
Ó ráda, ráda, ráda,
ó jak tě ráda mám!
můj tatíček už střádá
i na oddavky nám.
A roste, roste, roste
má myrta, boží div,
a kde jsou jací hosté,
už družba pamětliv.
Ó mám tě ráda, ráda, –
mé družky samý smích,
a matička už skládá
mi plátno jako sníh.
Až k lavandule proutku
mně všecko zařídí
a slzu stírá v koutku,
když nikdo nevidí. –
66
Jablíčko.
Spadlo ti mé srdíčko
zrovna do dlaní,
s jabloně jak jablíčko
spadne na stráni.
Nebylo k vám do domu
dosti červené,
a tak jsi je pohodil
s hory zelené.
Až je hoši uvidí,
kolem půjdou-li,
však se už to jablíčko
jinam dokoulí!
67
Diblík.
Dost co dělat měl jsem s čertem,
polou v pravdě, polou žertem,
ale proto přec
méně mám než jiný strachu,
když mne hezky bez poplachu
vezme na konec.
Jen když jeden, – srdce ždá si, –
z veselé to bude chasy,
která jaří svět;
druha k vínu vítá s druhem,
mezi rybami je pstruhem,
mezi lidmi vznět.
Když to bude jeden z šotků,
který posed’ Lidku, Lotku,
mužům láme vaz;
smích a slzy víří v slapy,
jako mušku pstruh, nás lapí,
– pak ho vezme ďas.
68
Když to bude motýl v růži,
v mladých jiskra, pružnost v muži,
včely med i hrot;
kalných tůní šídlo bleskné,
a do žití hudby teskné
takt laškovných not. –
Když to bude, – (teď bych věru
do klepet pad’ Luciperu,
– to bych nerad chtěl!)
ten, – jenž zbude v zemi naší
diblíkem, až satanáši
půjdou do pekel.
69
Kateřina.
Já mám ženu Kateřinu,
ona se mi uhádá,
hodím li ji pod peřinu,
ona není nerada.
Já mám žínku Kateřinku,
ona se mi ukrní,
sám si lehnu pod peřinku
a ji hodím do trní.
70
Zaprodaná.
Včera bylo hezky,
dnes už zase leje;
máma v koutě pláče,
táta venku kleje.
Však by mohl neklet,
že mu roste žito,
spíš’ by vlastní dcery
mohlo mu být líto.
Však tě už ta máma
nějak vzlyká k tomu,
že mne zaprodali
za nic ledakomu.
71
Kosatec.
Šel jsem na pouť do Hronova
matička mi řekla znova:
„Jen si pozor dej!
Až tam půjdeš přes tu loučku,
sáhni jenom po kloboučku,
ale nekoukej.“
Z háječku jsem v luka zahnul,
klobouček na oči stáhnul,
však jsem viděl přec:
u potoka, u rozcestí,
viděl jsem na louce kvésti
modrý kosatec.
Ba, že nebyl na potočí
kosatec, – to modré oči,
a já se jich ptal:
„Smím-li já vás utrhnouti?“
Řekly: „Tak!“ – A tak jsme k pouti
šli už spolu dál!
72
Cesta k milé.
Přes pole je cesta daleká,
což se to mé děvče načeká!
Od božího jara po luzích
šlo se to tam jako po růžích.
Teď však cesta sněhem zapadá,
mamička to vidí nerada.
Prohodím si k milé cestičku,
budu u ní jako v peříčku.
73
Babička.
Babičko, ach bábo naše,
bála jste se satanáše!
Od rorátů třemi sloupky
hnala jste ho od chaloupky.
Velkonoční rosou novou
a tou křidou tříkrálovou.
Od Božího těla věnci,
klokočemi na růženci.
S kravským chvostem, koňskou nohou,
vytáh’ ze vsi duši mnohou.
K vám však byla marná chůze,
satanáš se bál vás tuze.
Ale přece, bábo milá,
pekel moc vás podskočila.
74
Toho jste se nenadála,
když tak hezky dcery vdala,
do světnice k vám že v mžiku
přijde diblík po diblíku.
A že bude jich tam v krátce
jako kuřat na ošatce.
A vy pipláte je všady:
„Staloť se to z boží rady!“
75
Slunečko.
Slunečko mi svitlo do oken,
zdál se mi tak hezký, zlatý sen.
Otevřít se oči nechtěly,
když to slunko přišlo, musely.
Nevím, zdali záře sluníčka,
neb to byla rusá hlavička.
Obě se mi smály do oken,
zůstaly mi v duši celý den.
76
Rybička.
Pán Bůh nám požehnej
všechněm, – a taky
dědkovi na hrázi,
chytá tam raky.
Však jsem já nespával
ty celé noce
pro jednu rybičku
tam na potoce.
Až já tu rybičku
za noci chytil;
dědoušek z pod hráze
loučí mi svítil.
77
Záletný pán.
Co ty skáčeš, koni vraný,
přes ten úhor neoraný?
„Za tou hnědou křepeličkou
já si skáču na vše strany.“
V hrdlo lžeš, ty vraný koni,
kůň křepelky neuhoní,
pro koně jest jetelinka,
po křepelce, co mu po ní?
„Nač bych lhal, já koník černý
jsem jen svému pánu věrný,
pro tebe on hlavu věší,
nic ho v světě nepotěší.“
Vyřiď svému pánu, v poli
mne že tady nic nebolí,
ať nejezdí po úhoru.úhoru,
ale jede k zámku v boru.
Na tom zámku bledá paní
čekala ho do svítání; –
on jest její, ona jeho,
po tom božím přikázání.
78
Rázný hoch.
Nech už, chlapče, nech to být,
nechtějí tě u nás mít,
kázali mi tobě dvéře
na dva zámky uzavřít.
Toho já se nelekám,
já ty dvéře rozsekám,
nedají-li rozsekati,
v háji se tě dočekám!
79
Odbytý.
Když si mne, holčina,
nebudeš hledět,
nechám tě na písku,
nechám tě sedět.
Vezme tě po dešti
ta velká voda,
však tě, můj holoubku,
nebude škoda. –
Škoda i neškoda,
skočím tam sama;
hochům jen pověz to,
že konec s náma.
Tuze je, holečku,
nemusíš lekat, –
nežli se utopím,
– že budu čekat!
80
Žid.
Sliboval mi velké věci
žid, – ba, vem ho ďas! –
že už muži nenaleje,
když mu prodám klas.
Já mu žita vyprodala,
ozim i tu jař.jař,
nakoupila kanafasu,
a ten žid byl lhář.
Muž mi nových do podušek
přec nechodí spat,
prodáváme, kupujeme.
Ben má na vše sklad.
Muž se krade vrátky domů,
a já oknem ven,
do dvora nám čtyřmi koni
Saru veze Ben!
81
Čert a fara.
Šel se ďábel podívat
tu a tam zas do vsi,
aby viděl, pro peklo
jak mu rostou ovsy.
Do kostela nezašel,
tam on málo patřípatří,
krčmy za to nestály, –
tam se už s ním bratří.
Ale v úctě na faře
ptal se, jak se daří. –
„Jaká fara, taká ves“,ves,“
čet’ v svém breviaři.
Tam, kde čerta vítali
pozdravením Páně,
ovísek jak náleží
skoupil v jedné raněráně.
Kde však rázný Jemnostpán
zaklel si naň s hůry,
co byl živ, mu nepřišel
ďas do kolatury.
82
Pan vrchní.
Od Zbirova k Žebráku
cesta plna tabáku;
šel tam tady náš pan vrchní,
trousil se mu ze fraku.
On šel napřed, – z povzdáli
mušketýři šňupali;
od Zbirova do Točníka
lidé za ním kýchali.
83
Hrom a housle.
Vydlužil si hroma,
zahřímal s ním domadoma,
málem rozum pozbyl,
když mu všecko rozbil.
Soused o dům dále
housličky měl malé;
nevím, jak se dálo,
všecko tam jen hrálohrálo.
84
Hosti.
Koho pán Bůh pomiloval,
tomu přijde host, –
nám se to tak na neděli
stalo pro radost.
Ráno klepal před svítáním
posel z Chudenic,
ke snídaní s dětmi teta,
potom přijel strýc.
K jitřní, cestou do kostela,
slábla kmotra z Luk,
kmotr za ní, ptal se na ni,
– dědka hledal vnuk.
K velké přišel hajný hlásit
návštěvu nám ctnou:
paní lesní Podjablecká
přijde s rodinou.
85
U oběda, u svačiny
dětí jako much;
dík, že na mžik přišel ženich,
– inu žehnej Bůh!
Večer vpadla, kdy to bude,
sousedka se ptát,
na táčky pak dědův z vojny
přišel kamarád.
Ba, že nás ten dobrý pán Bůh
pomiloval dnes. –
V noci štěkal na dvorečku
sousedův nám pes.
86
Vraný koník.
Jede, jede koník vraný,
na něm hoch jak malovaný.
Podkovy mu zvoní ruče,
jak to moje srdce tluče!
Letí kůň, jak vlaštovička; –
kéž mu spadla podkovička!
Letí kolem v jednom honě,
kéž jsi, hochu, spadl s koně!
Chytla, – jak mi srdce tluče! –
chytla bych tě do náruče.
Hlavičku ti vyhojila,
svoje srdce uzdravila.
87
Myslivecký mládenec.
Však si také chválil v peří
myslivecký mládenec,
že pan lesní po večeři
nelouskal s ním růženec. –
Pytlák s oky po revíru,
v „Liščích děrách“ paseka, –
mládenci dnes, u všech výrů,
hlídka byla daleká!
Dnes to polmi vzal si maní,
však si cestu ukrátí, –
letos boží požehnání
na každé je souvrati.
Žita dosud nekosena,
mez jak břehy na trávu,
klasy muži pod ramena
a těm holkám nad hlavu.
88
Však se dočká, když si vyčká
i ta prázdná stodola,
na mezi ta křepelička
na žence si zavolá.
Klasy mužům pod ramena
a těm holkám přes hlavy
a ta jedna zatrolená
zrovna zde tě pozdraví.
Křepelička, neposeda,
vlčí máky na líčku, –
víc ať dobré rány nedá,
té kdo nedal hubičku!
Po polednách, na čekání
přece nikdo nechodí; –
a pan lesní na té stráni,
jako když tam uhodí!
Však se na tu polní krásu
přišel také podívat;
jak by na lán zlatých klasů
nemusel se usmívat! –
89
Křepelička ztichla v poli,
ale, kdo by to byl řek’:
tam, hle klasů nad vrcholy
– tisíc láter! – tetřívek!
Pírka lesklá, rozdvojená,
více vidět nemnoho; –
nebýt kůže vybarvená,
byl by střelil do toho!
„Však se s ním, ba u Huberta,
setkám lepší pohodou! –
... Škoda prachu! – kýho čerta,
u nás je to za vodou!“
Přejel kníry, v „Liščí díře“
sám si látra spočítal;
mládence v tak dobré míře
nikdy večer nevítal.
Řek’ jen zvolna po snídaní:
„Do polí ten odnesa
sedlák, chodí na čekání, –
lesník patří do lesa!“
90
Žnečka.
Vlaštovička lítá
u panského žita,
nebudeš-li žati,
budeš, holka, bita.
Vlaštovička němá,
však sukničky nemá, –
může sobě lítat
třeba nad polema.
Vlaštovička v poli
lítálítá, kam si volí,
ona si v tom letu
s druhou zašveholí.
A kdybych já byla
jak ta ryba v moři,
jsem-li komu milá,
na mne zahovoří.
91
Dědictví.
Statek zdědil, žízeň také,
bylo to s ním všelijaké.
Čerti vzali, advokáti,
chalupa se nad ním klátí.
Zbyl už jenom lánek malý,
o ten žid a pejr se rvali.
Tak si vzpomněl na almaru,
– po prabábě půltolaru.
Před lety, ba s notným douškem,
hodil to tam i s tím ouškem.
Otočil sese, ženu koupil,
začal znova, neprohloupil.
92
Prstýnek.
Rozlomil se prstýnek.
vypad’ z něho kamínek;
prstýnek byl celý zlatý,
kámen hluchý křemínek.
Co jste, holky, dělaly,
že jste kámen hledaly,
a ten prsten zašlapaný
v trávě ležet nechaly! –
Shýbla se proň v travičku
ta, jíž spadl s malíčku; –
nebe jí tam zasadilo
přes noc rosy perličku.
93
Ženo má.
Však nebudem už jinačí,
ó ženo, ženko, ženo má, –
ať v radosti, ať ve pláči,
ó ženo, ženko, ženo má!
My květem vyšli za mláda,
ó ženo, ženko, ženo má, –
teď cesta sněhem zapadá,
ó ženo, ženko, ženo má!
Dřív druzi byli ochotni,
ó ženo, ženko, ženo má,
teď vánicí jdem samotni,
ó ženo, ženo, ženo má!
Tu tam jen druh zbyl poctivý,
ó ženo, ženo, ženo má!
a ten už také šediví,
ó ženo, ženo, ženo má!
94
I až udeří hodina,
ó ženo, ženo, ženo má,
ty u mne zbudeš jediná,
ó ženo, ženo, ženo má!
Šlo květem to a přes hloží,
ó ženo, ženko, ženo má,
kdys v jeden hrob nás položí,
ó ženo, ženo, ženo má!
95
Dudy.
Komu pán Bůh dudy dal,
dudečky, ach dudy!
kde je radost, kde je žal
on je doma všudy.
Zajde sobě na hory,
do širého kraje,
a kde zamknou závory,
dětem, ptákům hraje.
Dudy pevně připásá,
ony mluví z ticha,
u srdce to zajásá,
u srdce to vzdychá.
Což on dbá, když tu a tam
nic nedají za to,
nedají-li, dal on sám:
veselost jak zlato.
A když dudák rukou mdlou
naposled je stiskne,
než je pustípustí, zastesknou,
– pak to za ním výsknevýskne.
E: lk+aš; 2002
96